Hlavní obsah

Výtvarník Kaláb „ničí“ Porsche 911 a chce hrát první světovou ligu

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Výtvarník Jan Kaláb.

Reklama

9. 1. 17:20

Rozhodnutí „zničit malbou“ Porsche 911 pro mě nebylo jednoduché. Když ho ale vidím naživo, mám úsměv na tváři a cítím, že to bylo dobré rozhodnutí, říká jeden z nejprodávanějších českých výtvarníků Jan Kaláb.

Článek

Vyrostl na street artu. V začátcích žil z měsíce na měsíc. Dnes má čtyřiačtyřicetiletý výtvarník Jan Kaláb zavedenou malířskou dílnu, svá díla prodává po světě a patří mezi nejúspěšnější české výtvarné umělce. „Chci jít napříč žánry. Být schopen namalovat skvělý obraz, vytvořit úžasnou sochu nebo instalaci ve veřejném prostoru, dokázat zaujmout i elektronickou tvorbou. A mít možnost vystavovat na těch nejprestižnějších místech na světě,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jan Kaláb.

V listopadu jste ve svém e-shopu nabídl sérii obrazů malých améb. Jak ta akce dopadla?

Je to časová edice. Kdokoli si obraz objedná během dvanácti hodin, dostane ho. Když si ho objedná deset lidí, je to edice deseti stejných obrazů. Když sto lidí, je stejných obrazů sto. Vymyslel jsem to tak, že to není dopředu limitováno počtem, ale objednávkou.

Byl to z vašeho pohledu úspěch?

Ano, byl to jednoznačně úspěch. Zájem byl skoro třikrát vyšší než loňský rok.

Když jsem edice před lety začínal dělat, trvalo mi, než jsem vůbec pochopil, jak to mám provést. Původně to bylo šul nul. Teprve postupem let jsem se naučil, jak to dělat, aby to vycházelo i finančně.

Nejdřív je třeba vzbudit o tu edici zájem, což se vytvoří tím, že jsou obrazy nedostupné. Další věc je cenotvorba, kdy se cena musí nastavit tak, aby si to mohl dovolit každý, ale nebylo to zase příliš levné. Člověk musí znát svou cenu, která roste, a postupně si ji budovat.

V začátcích jsem udělal edici třiceti grafik a prodal jich pět. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Teď je moje strategie úplně jiná.

Kdy jste ji změnil?

Kdysi jsem byl v New Yorku u známého umělce, který má svůj byznys s psacími fixami, a ten mi ukazoval edici svých prací. Byla docela malá a já jsem se ptal, proč je tak malá? Odpověděl, že přece chce, aby se celá prodala, proto nemůže být velká. Tehdy mi to došlo.

Není klíčem, aby můj obraz nebo edice byly k mání pořád, ale aby jich byl nedostatek. Spoustě umělců tohle ekonomické uvažování chybí. Začal jsem o tom přemýšlet z tohoto pohledu. A když jsem v té době maloval na chodníky, udělal jsem například ručně malovaný tisk, edici deseti kusů. Spočítal jsem to jednoduše na základě ekonomické úvahy, na základě toho, kolik lidí mě sleduje na Instagramu, jakou si můžu dovolit cenu.

Zafungovalo to a s těmito znalostmi jsem pak dělal další.

+4

Dokdy pak obrazy zájemci dostanou?

Snažím se je dodat do dvou měsíců. Ale některé už mám předpřipravené, takže nedělám všechno až po objednávce. Mám v ateliéru asistenty. Mám vlastní CNC stroj a nejsem tak jako dřív odkázaný při výrobě rámů na subdodavatele. Ti měli třeba jiné větší zakázky, takže jsem od nich nemohl rámy dostat včas.

Další věc je, že nejlepší je pracovat s tím, co můžu udělat, což jsou samozřejmě malé obrazy. Když udělám sítotisk, nebude mít nikdy tak velkou hodnotu jako práce na plátně.

Nejsem potom taky odkázaný na sítotiskovou dílnu, které bude trvat měsíc, než to pro mě udělá. Ale dělám to ve vlastní dílně. Celé to pak dává větší smysl.

Malba je zaměstnání, které vás živí. Není to však výroba spotřebního zboží, ale artefaktů, které mají nějakou uměleckou hodnotu. Co vás při práci žene kupředu?

Pořád je tím hlavním motorem tvorba. Pokračovat v ní dál a objevovat nové možnosti vyjádření. To je podstatné.

Nějaká ekonomika prodeje těch obrazů je druhotná. Mým primárním cílem není vydělat peníze. U lidí, kteří dělají s penězi, je hlavním cílem a měřítkem úspěchu vydělat další peníze. Můj hlavní cíl je samotné umění. Hledám možnosti vyjádření a zajímavý je samotný proces hledání.

V současné době má velké množství lidí hodně peněz a potřebují to někam dávat, tak začali kupovat i umění. Na jednu stranu je to pro nás umělce skvělé, ale je to i nebezpečné, protože kupovat obrazy čistě z kalkulace se mi zdá naprosto debilní.
Jan Kaláb

Samozřejmě sleduju ostatní umělce, kteří byli přede mnou a byli úspěšní. A pořád je toho přede mnou strašně moc. Chci se teď víc soustředit na sochy. Pořád u mě existuje nutkání, jak tvorbu dál posouvat. Mám před sebou spoustu výzev a nechci se opakovat. Člověk se samozřejmě vždy trochu opakuje, ale vždycky by měl v dalším kroku objevit něco jiného. Není to jednoduché.

Poslední tři roky navíc moje práce začala fungovat i ekonomicky, takže je skvělé, že do tvorby můžu dávat víc peněz. Například vyrobit sochu stojí milion korun, dřív jsem to hodně řešil, ale teď už to nemusí být tak fatální problém. Mám pomocníky, všechno vyžaduje investici.

Navíc se učím, jak pracovat s lidmi, jak distribuovat práci. Musím z toho mít radost a vyhnout se tomu, aby to nebylo jen mechanické opakování. Tohle se teď učím za pochodu. Takovéto věci o uměleckém provozu nás na Akademii výtvarných umění bohužel neučili.

Začínal jste jako graffiti umělec. Dnes jste relativně etablovaný výtvarník, který prodává v tuzemských i zahraničních galeriích. Co se od té doby změnilo?

Změnil se celý svět i já sám, ale zároveň jsem to pořád já a je to ten samý svět. Mluvím k širšímu publiku, a tím pádem se rozšířily i moje obzory a moje tvorba je stravitelná pro širší publikum.

V současné době má velké množství lidí hodně peněz a potřebují to někam dávat, tak začali kupovat i umění. Je to najednou běžná investice. Na jednu stranu je to pro nás umělce skvělé, ale je to i nebezpečné, protože kupovat obrazy čistě z kalkulace se mi zdá naprosto debilní.

Vadí mi to, protože tihle lidé se pak obrazy snaží prodat na aukcích s vidinou zisku. Je tady rozdíl mezi člověkem, který cítí estetickou radost z obrazu, a člověkem, který drží jen tu kalkulačku.

Nedávno jste koupil porsche z 80. let, které jste se chystal pomalovat. Už je to hotové?

Ještě není. To porsche jsem už v létě pomaloval, ale v autoservisu ho pořád ještě dávají dohromady. Vyjel jsem s ním jen jednou a pak ho v servisu začali rozebírat, protože jsem to chtěl udělat pořádně. Nechtěl jsem jen oblepit skla a nastříkat ho, ale auto jsme odstrojili celé až na kostru, která se potom musela obrousit, dát do plniče. Nalakoval jsem ji ne spreji, ale klasickým postupem, tedy báze, lak.

Od léta se to dává dohromady. Pořád čekám a stojí mě to strašných peněz a jsem z toho úplně zoufalý.

Je to exponát, který budete prodávat? Nebo tím budete jezdit?

Vyvstal tu jeden problém, který jsem si na začátku neuvědomil. Hezky to formuloval pan Jiří Kotyk z Poršky, kde mi to auto dělají: „Všechna auta, co tady doděláme, jdu projet, ale tohle auto projedu maximálně tady na dvoře, protože si nedokážu představit tu opravu, kdybych ho škrábnul.“ V momentě, kdy se auto škrábne, musí se opravit zase jen tím, že se celé obrousí a udělá znovu. Takže oprava škrábance stojí vlastně milion.

Teď je na mně, jak k tomu přistoupím. Buď se na to vykašlu a budu s tím jezdit a časem to auto omlátím. Nebo ho prodám. Pak bych ale okamžitě koupil jiné a začal stejný proces znova. Navíc celé jsem to dělal s myšlenkou, že to auto bude jezdit po Praze, a když ho uvidí projet kolem malí kluci, budou z toho mít Vánoce. A ne aby bylo zaparkované v garáži.

Jan Kaláb (44)

  • patří mezi nejprodávanější české výtvarné umělce
  • pod přezdívkami Splesh, Point, Cakes začínal v graffiti a street artu
  • v roce 2006 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze
  • vystavoval na desítkách výstav v Česku i zahraničí
  • věnuje se abstraktní malbě
  • je spolumajitelem pražské Trafo Gallery

Jak se rozhodnete?

Nějak se to vyvrbí. Ale nebránil bych se asi tomu, auto prodat, když se najde kupec, a pomalovat další. Už na tom dokonalém tvaru 911 vidím novou barevnou kombinaci.

Máte už kupce?

Já jsem osobně skeptický, ale všichni kolem mě říkají, že se to prodá. Jeden galerista, se kterým spolupracuji, říká, že už nějakého kupce má.

Kolik bude stát?

Myslím, že férová cena by byla kolem pěti milionů. Jen samotné odstrojení a nastrojení stálo přes milion. A to ještě nemám finální účet. Bral jsem to samozřejmě i jako marketingový tah, protože až bude auto hotové, vzbudí určitě pozornost. Ostatně vzbuzuje už teď, protože o tom mluvíme, a to jste ho ani neviděl. Dost se na to těším.

Má to auto nějakou souvislost s tím, že jste kdysi pomaloval celý vůz newyorského metra?

Ano, samozřejmě. Maluji po věcech. Maloval jsem na vlaky, na sníh, na domy. A koupit si porsche byl můj dětský sen. Teď to zní jednoduše… pomalovat porsche, ale nevznikalo to lehce. Klíčilo ve mně malé semínko a trvalo to. Jsem člověk, který pochází ze střední třídy, kde koupit si porsche už je něco… a znehodnotit ho malbou… Je těžké v sobě překonat to, že něco stojí hodně peněz a já tomu zničím přirozenou sběratelskou hodnotu.

Čechy na umělecké mapě neexistují.
Jan Kaláb

Sběratelé aut se vždycky dívají, jaký má auto lak. A když já na autě udělám tento nonsens, tak to bude mít hodnotu jen pro pár lidí, kteří si řeknou: „Á, tak si koupím porsche od Kalába.“ Ale třeba bude ten kupec jen jeden, anebo nebude žádný. Chci tím říct, že udělat to rozhodnutí pro mě bylo mentálně těžké. Naštěstí jsem na začátku nevěděl, kolik bude celý ten projekt stát.

Pomalovat newyorské metro určitě tolik nestálo…

Tam to stálo jen ty barvy ve spreji a vloupat se do depa. Tohle už je ale jen moje věc. Když mi z Poršky posílají faktury, 150 tisíc sem, 250 tisíc tam, tak si říkám, co jsem to proboha udělal. Ale v momentě, kdy do jejich dílny přijdu, abychom se domluvili na dalším postupu, a svoje auto zase vidím naživo, mám úsměv na tváři. Uvnitř cítím, že to bylo dobré rozhodnutí, ať už to dopadne jakkoliv.

Kolik pracujete denně hodin?

Přicházím do ateliéru v půl deváté a odcházím v půl osmé večer. Každý den. Mám malou dceru a ještě hodinu se večer vidíme. Nepracuju ale o víkendu. V pátek končím dřív, odjíždíme pryč na víkend a trávím veškerý čas s rodinou.

Jako jeden z prvních českých umělců jste prodal NFT, tedy unikátní elektronický obraz na bázi blockchainu, který prakticky nelze okopírovat. Vidíte v tom potenciál?

Vidím v tom hodně budoucnost. Když jsem prodal první NFT obraz, byla to více méně náhoda, že to kupec koupil za 11,8 ETH (tehdy cca půl milionu korun v kryptoměnách, pozn. red.). U dalších pak už byla cena nižší.

V našich kruzích je však zatím docela málo lidí, kteří do toho investují. Podle mě by cena NFT měla být stejná jako u fyzického originálního obrazu, i když se to může zdát efemérní. Práce je na tom ještě víc než na normálním obrazu, když se to má pořádně hýbat.

Možná si lidé zatím nezvykli, že věci ve virtuálním světě budou trvat také velmi dlouho?

Právě tou nenahraditelností a jedinečností, protože je to technologie postavená na databázi blockchain, mi to připadá jako budoucnost. Myslím, že se takto budou prodávat i fyzické obrazy. Teoreticky by se tím vymýtilo plagiátorství. Přemýšlel jsem o tom, že bych takto své obrazy prodával, ale problém je z mého pohledu v tom, jak ten fyzický obraz k NFT certifikátu přiřadit. Aby bylo opravdu jasné, že ten fyzický obraz je vážně ten originál.

Výhodou je, že NFT nezabírá tolik místa. Je to ideální právě pro ty, kdo umění chápou spíš jako investici. Mají můj obraz v telefonu nebo počítači a nezabírá jim místo. Pověsit se ale dá i na zeď v tabletu a můžete si obrazy vyměňovat.

Máte poměrně širokou síť zahraničních galeristů. Jak se vám ji podařilo vytvořit?

Vznikalo to postupně. Člověk musí do galerijního provozu proniknout a pak už to jde samo. Je důležité, aby galeristé kontaktovali vás, ne naopak. To je obtížné.

Člověk musí pracovat tak, aby galeristy i sběratele zaujal. Jeho práce musí být něčím výjimečná. Recept na to neexistuje. Nelze napodobovat někoho jiného. V mém případě jsem došel k závěru, že se neproslavím od stolu, ale musím cestovat. Čechy na mapě neexistují. Věděl jsem, že kdybych to chtěl dělat odsud, bude to velmi složité.

Dospěl jsem k názoru, že musím jet do New Yorku a udělat něco, čeho by si lidé všimli. V momentě, kdy mě následně oslovili galeristé v Německu a ve Francii, začala se celá síť a zájem rozrůstat. Všichni hledají pořád nové umělce, umělců je moc, ale ve finále málo. Je málo těch, kdo za to stojí, aby do nich galeristé investovali. Je pro ně velmi riskantní vzít někoho nového, koho nikdo nezná. Ideální je vymyslet, jak být originální a jiný než ostatní.

Kde máte nejvíc kupců?

Těžko říct, protože trh s uměním je globální. Takže například z výstavy v Paříži si obraz koupí někdo z Hongkongu nebo Austrálie. Nad tím nemám kontrolu. Ale při té poslední sérii Mini améby byla téměř polovina kupců z Česka. Byl jsem překvapený. Nad tím kontrolu mám, protože je to prodáváno přes můj e-shop. Normálně jsou galerijní prodeje z Česka kolem třiceti procent, zbytek je zahraničí. Například loni jsem v Čechách prodal jen 23 procent originálních děl, vše ostatní šlo do světa.

Jaká je vlastně vaše ambice?

Být komplexním umělcem, který jde napříč žánry. Být schopen namalovat skvělý obraz, vytvořit úžasnou sochu nebo instalaci ve veřejném prostoru, dokázat zaujmout i elektronickou tvorbou. Neustále dokázat držet „prst na tepu doby“. Mít možnost vystavovat na těch nejprestižnějších místech na světě. Hrát první ligu.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Jan Kaláb
Trafo Gallery

Doporučované