Kvůli mateřské školce se zadlužil. Uspěl a teď už vychovává středoškoláky

Začátky podnikání ve školství nebyly pro Vratislava Nejedlého zrovna nejlehčí. Po prvotních problémech se mu však začalo dařit a dnes úspěšně provozuje Královskou mateřskou a základní školu a Soukromou střední školu Danaé.

Před 11 lety jste založil mateřskou školu, tehdy jste začínal téměř od nuly. Jaké byly vaše podnikatelské začátky a proč jste se vůbec rozhodl založit si právě školku?

Předtím, než jsem založil školku, jsem dělal manažera Anglo-německé obchodní akademie pro Fidelise Schlée. Tam jsem zjistil, že mě ta práce neskutečně baví a že školství je obor, kterému bych se rád věnoval. Dávalo mi to smysl. Pak jsme se s Fidelisem rozešli a já si řekl, že to je ten směr, kterým se chci vydat. Přišlo mi logické začít úplně od začátku, tedy mateřskou školou. Nepředpokládal jsem,  že ty stupně budu mít všechny, ale asi jsem si podvědomě říkal, že by se mělo začít úplně od těch nejmenších dětí.

A tak jste si pronajal budovu, sehnal zaměstnance…

To by bylo bezva, kdyby to tak bylo. On je ale opravdu velký rozdíl dělat pro někoho a dělat na vlastní triko, protože když opravdu podnikáte, jste za všechno zodpovědný. Jak ekonomicky, tak manažersky.

Zpočátku jsem si to představoval jako Hurvínek válku, myslel jsem si, že to je strašně jednoduché. Ono tak úplně nebylo a také mi nejdřív vůbec nedošlo, kolik to stojí peněz.  Takže jsem si sice barák pronajal, zrekonstruoval a posléze začal nabírat zaměstnance, ale v té době jsem měl investora, který měl sám byznysové problémy. V podstatě mi to spadlo celé na hlavu a podnikání jsem začínal s obrovským dluhem.

Takže jsme tam tehdy s nynější paní ředitelkou dělali v podstatě úplně všechno. Od přijímání dětí, uklízení, chvílemi i učení, obíhání úřadů nebo administrativy. Byla to práce od pěti od rána do osmi do večera, každý den, čtyři roky.

Neměl jste pak pochyby, jestli má vůbec smysl to dělat?

Samozřejmě, že jsem měl pochyby. Každý den jsem řešil starosti a nepříjemnosti, neustále si půjčoval na výplaty a na posouvání těch závazků, které jsem měl. Ale věřil jsem, že to má smysl, a po nějaké době jsme měli první spokojené děti, což byla jedna z mála věcí, která nás u toho držela. Nemohli jsme se na to přece vykašlat, když už jsme měli zodpovědnost k dětem a rodičům.

Takže se pak situace otočila?

Začalo se to dítě po dítěti zaplňovat. V jednu chvíli do toho vstoupil i můj bratr Michal s půjčkou a pak můj společník, Petr. Takže už jsme byli s paní ředitelkou Míšou Blažkovou čtyři.

Takhle jsme to třeba po pěti letech začali táhnout a dostali jsme se z nejhoršího. Pak už najednou bylo vše splacené a vyřešené a všichni mě začali plácat po ramenou, že jsme to zvládli. A v ten moment jsem přišel s tím, že chci rozjet základku. To už ale bylo o něčem jiném, protože jsme měli rozjetou tu školku.

Jak dlouho trvá, než se takový projekt rozjede a začne vynášet? Kdy jste začal cítit, že vám to funguje?

Je to dlouhodobý byznys, zároveň je to byznys strašně složitý a strašně těžký. Na začátku se člověk musí obrnit velkou dávkou trpělivosti. Myslím, že je to asi pět šest let. Navíc každá škola funguje jinak a musí si především budovat renomé, což je strašně křehká věc. Pokud se o vaší škole ví, že je dobrá, nebudete mít o studenty nouzi a samozřejmě ani nouzi o to, že vám studenti nebo jejich rodiny platí. Pak můžete vymýšlet různé další věci, kam tu školu posouvat, nesmíte ovšem zaspat nebo zpomalit.

Je v Česku podnikání ve školství populární?

To úplně nevím. Každopádně je to zatím výsadou miliardářů. Za každou významnější nebo výraznější školou stojí někdo, kdo to musel nějakým způsobem rozjet. Stojí to opravdu hodně peněz a je to složité podnikání. Moc lidí se do toho nehrne a ti, co ano, po chvíli vystřízliví.

A co byste poradil někomu, kdo by chtěl začít v této sféře podnikat a není zrovna miliardář?

Já ten kapitál taky neměl a taky to šlo. Nevím, co bych poradil konstruktivně, ale především nepolevit, mít jasnou vizi a držet se jí. My se u nás snažíme nepřistupovat k lidem jako ke klientům, ale jako k partnerům. Přeci jenom s nimi patnáct let vychováváme jejich děti a to už je opravdu dlouhodobý vztah. Řešíme, co jejich děti trápí, co v životě chtějí, nechtějí, a vše konzultujeme s rodiči. Musíme si uvědomit, že nám jde o to samé. Aby ten student byl dobře socializovaný, vychovaný a měl dobré vzdělání.

Máte školku, základku a střední školu. V čem se vaše školy liší od jiných?

Rád bych zdůraznil, že jsou to pořád školy české. Nedělám americký, anglický, italský nebo jiný systém. Neorientuji se ani na expaty. Jsme školou českou, v tom klasickém přístupu režimu v rámci geografie a historie naší země.

Jsme také školou bilingvní, což znamená, že máme malý počet dětí ve třídě, je tam vždycky zastoupen český učitel a anglický nebo americký lektor. Děti učíme tak, aby byly v obou jazycích schopné přemýšlet, a když to řeknu s nadsázkou, aby byly oba jazyky jejich mateřskými. Snažíme se dělat školy 21. století.

Popište nám běžný den svých studentů. Jak v praxi funguje ta dvojjazyčnost?

Je tam český učitel a anglický lektor a dítě si pro danou situaci může vybrat, jakým jazykem chce mluvit. Mnoho dětí překvapivě v začátcích preferuje angličtinu, je totiž snazší. Stejně tak probíhá výuka i na základce, učitelé se připravují dopředu, někdy se přikloní víc k češtině, jindy k angličtině.

Vzhledem k tomu, že je vaše škola bilingvní a v každé třídě učí dva učitelé, máte logicky mnohem větší náklady na učitelské platy. Zvládáte i tak platově konkurovat ostatním školám?

Opět se vracíme k otázce toho renomé. Čím lepší ho máte, tím vás vyhledávají lepší učitelé. Musíme samozřejmě nabídnout víc peněz a dobré podmínky, hledáme ty nejlepší lidi, co mají o tu práci opravdu zájem. A chceme, aby tady dlouho setrvali a fungovali. Takže ano, musíme nabídnout trošku víc, ona i ta tandemová výuka je o něco náročnější.

A pocítili jste nějak teď tolik řešený nedostatek učitelů?

To pociťuji už patnáct let. Pro lidi to není moc atraktivní práce. Ten učitel dlouhodobě ovlivňuje mladého člověka, musí se proto tomu povolání odevzdat. V této zemi si to neuvědomujeme a nedáváme těm učitelům podmínky, které by si zasloužili. Tohle se ale bude řešit hrozně dlouho a složitě. Společnost by si té profese měla začít víc vážit.

Jak vlastně vybíráte děti, které u vás budou studovat?

Děláme takový vstupní přijímací pohovor ke zjištění základních studijních předpokladů. Jde nám o to, aby ta třída „hrála“. Aby byla ve třídě vyváženost, protože jsme soukromá škola, tak si to můžeme dovolit.

Nechci říct, že si lidi vybíráme, ale vždycky se to snažíme dělat tak, aby i děti, které by třeba měly studijní nebo jiné problémy, tak aby se zbytečně nestresovaly tím, že přijdou do tak exponovaného prostředí. To by je spíš demotivovalo.

A kolik dětí se k vám vlastně ročně hlásí a jakou máte kapacitu škol?

No, vždycky přijímáme po dvou třídách, což je v rozmezí zhruba takových 40 dětí a v průměru se k nám na každý stupeň hlásí tak 150 dětí. Takže máme třeba třikrát, čtyřikrát větší poptávku než kapacitu.

A víte už nyní, jaký vlastně mají osud děti, které u vás školu vystudovaly? Nebo je to ještě příliš brzy soudit?

Úplně nemám, protože od nás děti neodchází, což teda musím zaklepat. Jen jeden ročník dětí ze třetí třídy ve školce musel jít jinam, když jsme stavěli základní školu. Ale většinou jsme s nimi v nějakém kontaktu a je krásné vidět, jak ty děti rostou, porovnat fotky z první třídy školky a najednou z osmé. Je to neskutečný vhled do lidského života. A jsem rád, když vím, že jsou šťastné a našly svoje místo nebo se dokázaly uplatnit, a neznamená to, že musí být zrovna u nás. Protože to je cíl naší školy – aby studenti vyšli z našich škol šťastní a byli schopni se uplatnit jak na trhu práce, tak v životě.

Takže je zde nějaký předpoklad, že ty děti budou úspěšnější?

Přijde mi to tak. Nechci úplně tvrdit, že to je pouze kvůli nám, ale přijde mi, že jsou.

Plánujete další rozšiřování? A případně do kterých měst?

O rozšíření se snažím pořád. V tomhle má smysl se zabývat jen většími městy, kde je ta infrastruktura k tomu, aby škola vznikla. Napadá mě třeba Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové nebo Bratislava. Zatím to ale není na pořadu dne.

Když se podíváme na školné, tak to je u vás zhruba 190 tisíc za rok. Jaké možnosti mají lidé, kteří chtějí své dítě poslat na vaši školu, ale nemají na to peníze? Máte nějakou formu stipendií?

Stipendia máme pro nadané a šikovné děti. Snažíme se řešit každý případ individuálně a velmi svědomitě. Ale to školné není vysoké jen tak, je vysoké kvůli vysokým nákladům.

O soukromých školách se často říká, že jsou lehčí než ty státní, protože si stačí trošku připlatit a žák má hned lepší známky. Co si o tom myslíte?

To je takový předsudek, který tady zůstal z 90. let, kdy vznikaly soukromé školy, kterým když tatínek přinesl igelitku s penězi, tak to pak asi zafungovalo. Dneska už se platí spíš za kvalitu než za to, aby někdo dostal papír. Kvalitní školy na toto nepřistoupí, samy by si pod sebou podřezávaly větev. Navíc se změnila také mentalita rodičů.

Stát plánuje v příštím roce vlastně výrazně osekat výdaje ministerstev včetně Ministerstva školství. Pocítila by vaše škola takové škrty?

Škola má nárok na nějaký normativ, což je zákonný příspěvek školám, které jsou v rejstříku Ministerstva školství. To se podle mě omezovat nebude.

Založil jste investiční fond Educa. Bylo to kvůli financím na další rozšiřování?

Chtěl jsem otevřít možnost investorům investovat do školství. Fond Educa vznikl proto, že jsem chtěl umožnit přístup uvědomělým investorům, kteří se chtějí účastnit formování naší školy tak, aby to mělo vliv, aby to akcelerovalo a posouvalo kupředu.

Zároveň to vzniklo i proto, že jsem nechtěl úplně být ovlivňovaný finančními zdroji ve smyslu toho, že mi někdo poskytne peníze a začne mi diktovat, co mám dělat. Rád bych si nechal tu vizi, kterou máme, protože za tou si stojím.

A když si vezmete, jaká je po nás poptávka, tak my potřebujeme daleko rychleji expandovat, takže se chováme úplně jako každá jiná firma, která potřebuje růst. Takže hledáme investory, ale nehledáme kdejaké investory, ale opravdu investory, které školství zajímá.

A kolik těch investorů teď máte?

Teď máme asi tři takové hlavní a pak takové menší, kterých je několik, asi 10.

Takže vy investujete jenom do svých vlastních škol, nebo děláte také akvizice jiných?

My investujeme do svých škol s tím, že samozřejmě skrze ty investory třeba realizujeme akvizice. Koupíme nějakou školu, budovu zrekonstruujeme a vzdělání zmodernizujeme. Zkrátka děláme všechno pro to, aby se zlepšovala kvalita a aby se rozšiřovala kapacita.

V těchto školách také plánujete zavést ten svůj bilingvní systém?

Přesně tak. Všechno to bude pod jednou značkou, což je Královská škola.

Kolik jste takových akvizic už provedli?

Pro tenhle rok dvě a v příštím roce nás čeká jedna taková významná.

Můžete říct jaká?

Zatím nemůžu. Je to takové veřejné tajemství, ale mluvit o tom nebudu, abych to třeba nezakřikl.

Kromě škol jste zkusil také prorazit v segmentu seniorů, ale nedávno jste od projektu domova seniorů upustil…

Úplně jsem od toho neupustil, protože jsem se spojil s investičním fondem InvestGate. A jsou to lidé, kteří mají poměrně velké úspěchy na poli domovů seniorů, Alzheimer center a podobně, jsou to Jihočeši s takovým poměrně velkým rozsahem po České republice a velkým lidským přesahem. A my jsme se spojili v rámci fondů a rádi bychom udělali něco jako fondy pro život, kdy ti investoři budou moci fungovat od mateřské školy až po domov důchodců.

V jednom rozhovoru jste řekl,  že ještě plánujete postavit hotel v přírodě nebo kliniku pro zdravý vývoj dítěte. S tím se pořád ještě počítá?

S tím se počítá, to jsou v podstatě další směry našeho fondu. Kliniky už v nějakém malém režimu fungují, interně pro naše potřeby.

Je to v podstatě zase jenom reakce na to, že je strašný nedostatek psychologů, psychiatrů, ortopedů, fyzioterapeutů a ta péče se k dětem dostává strašně pozdě a není moc efektivní. Nedává smysl, abyste rok čekali, až se na vás dostane řada.

A druhá věc je, že chceme vybudovat místo pro rodiny s dětmi a pro naše školy v přírodě, kam bychom mohli jezdit. A rádi bychom to v českých horách, ve vysokém standardu, aby se tam našly nejen děti, ale i ten rodič, který si potřebuje odpočinout.

A co další podnikatelské sny?

Už jsem patnáct let ve školství, nemám úplně ambice v jiném podnikání. Doufám, že to ještě celý život dělat budu.