Hlavní obsah

Einsteinovo šílenství. Stejně jako starý recept nefunguje ani Green Deal

Lubomír Lízal
Bývalý člen bankovní rady ČNB, docent na ČVUT FEL a CIIRC, a na Anglo-American University.
Foto: Shutterstock.com/AlyoshinE

Ilustrační snímek

Reklama

3. 12. 2022 16:14

Staré rady, jak řešit energetiku, se ukázaly jako chybné, a přesto jsou ty nové úplně stejné. Energii prostě skladovat neumíme, a proto ji musíme využívat ne když chceme, ale když je, píše ve svém komentáři Lubomír Lízal.

Článek

Minulá dekáda byla v okolní evropské energetice charakterizována německým výrazem Energiewende. Což v kostce znamená urychlené odstavení jaderných a uhelných zdrojů, masivní budování kapacit obnovitelných zdrojů (OZE) a snížení energetické náročnosti, tedy zvýšení energetické efektivity, nebo chcete-li úspor. Pak přesun k větší míře decentralizace. Stabilita sítě, tedy překlenutí nesouladu mezi výrobou OZE a poptávkou po elektřině, nejen během dne, ale zejména v zimě, měla být dosažena pomocí paroplynových zdrojů.

Současnou energetickou krizi hodlá EU překlenout implementací tzv. Zeleného údělu, který je charakterizován těmito hlavními body: v prvé řadě jde o urychlené budování kapacit OZE, pak pokračování v náhradě tzv. špinavých zdrojů, tedy zejména uhlí, a dosažení úspor ve větší míře. Nesoulad mezi výrobou a spotřebou má být řešen hlavně úsporou ve špičkách, aby se omezila spotřeba plynu v paroplynových elektrárnách, a pak větší mírou decentralizace výroby a spotřeby. Nicméně jiné mechanismy stability sítě moc k dispozici nejsou. Letní balance sítě je s pomocí předimenzování kapacity fotovoltaiky v několikaletém horizontu asi dosažitelná, ale stabilitu sítě bude nadále poskytovat paroplyn, zejména v zimním období.

Že tam nevidíte zásadní rozdíl oproti dosavadnímu směřování Energiewende, které nás dostalo do dnešní šlamastyky? On tam totiž opravdu není a dosažení těchto cílů nezmění charakter současných problémů, tedy časový a prostorový nesoulad výroby a poptávky po energii, a to zejména v zimním období.

„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“ Tento citát je připisovaný Albertu Einsteinovi. Jeden z největších mozků historie by nepochybně měl z dnešní doby radost.

Ne kdy se chce, ale kdy se může

Energii zatím umíme skladovat jen v přečerpávacích elektrárnách a tam výrazné nové kapacity, umožňující skladovat letní přebytky v objemu výroby bloků jaderných zdrojů do zimy, vskutku nelze vybudovat. Vlastně zatím neumíme tak velké množství energie nijak rozumně, na několik měsíců, jakkoliv uskladnit.

Rozetnutí gordického uzlu je však možné i se současnými technologiemi, ale bude vysoce nepopulární, a proto se o něm nemluví a schovává se za líbivé opisné fráze, zakrývající podstatu. Pokud se vzdáme velkých řiditelných zdrojů (což je dnes stále pouze tzv. klasická energetika), tak jedinou cestou k dosažení balance sítě je přesun od současného paradigmatu, kdy se výroba přizpůsobuje poptávce, ke zcela opačnému modelu, kdy se spotřeba přizpůsobuje výrobě. Tedy model – ať centrální, či decentralizovaný – řízení poptávky po elektřině u spotřebitelů. Paradoxně je vcelku jedno, zda budeme řídit direktivně, ve stylu socialistických plánovačů, nebo pomocí tržních cenových ekonomických nástrojů. Jen to nikdy nebude zadarmo, přestože se to u té nové energetiky vehementně slibuje a přechod na ni se dotuje.

Hlavní jsou dráty a trubky

Pojmy distribuovaná výroba a komunitní energetika zní moderně a dobře, jenomže málokdy umožní dlouhodobě ostrovní provoz nebo trvalé odstřižení od distribuční sítě. Klasická distribuce pak přebírá roli zálohy nebo pojistky pro doby nedostatku nebo přebytku. Což jinými slovy znamená, že nás čeká zásadní reforma tarifů, protože náklady distribuční sítě jsou téměř nezávislé na objemu přenesené energie, ale téměř úplně určené maximální kapacitou přenosu. Stejně tak jako je tomu u vody, kdy největší náklad vodného jsou sice zakopané trubky v zemi, ale rozpočítává se to podle spotřeby, zejména ze sociálních důvodů. Pamatujete? Když začnete vodou šetřit, cena rychle roste tak, aby celková platba, pokud možno, vůbec neklesla a ufinancovala celou vodárenskou infrastrukturu, včetně těch trubek. A to se nemusely pokládat nové, silnější, trubky.

Současný stav, kdy se fixní náklady distribuce elektrické energie rozpočítávají podle množství spotřeby elektřiny, bude jak ekonomicky, tak technicky neudržitelný. Bude tím neudržitelnější, čím větší bude podíl distribuovaných neřiditelných zdrojů a potřeba velkých příkonů pro elektromobilitu. Pokud navíc budeme muset efektivně řídit poptávku, neobejde se to bez dodatečných (fixních) investic, které dále prohloubí nutnost reformy.

Proti tomu však jde sociální (ne)udržitelnost těchto cenových změn. Před několika lety připravená tarifní reforma byla vlastně jen prvním vykročením k novému stavu, a přesto se jí politici lekli tak, že ji raději celou pohřbili. O to větší a okolnostmi vynucená změna nás teď čeká. Včetně zcela nových cenových mechanismů, které, aby soustava zůstala funkční, budou někdy pěkně bolet. Ale je to pořád lepší cesta než temné blackouty.

Pomoc proti zdražování – Jak zvládnout krizi

Domácnosti a firmy čelí problémům s vysokou inflací a růstem cen energií. Projekt Seznam Zpráv „Jak zvládnout krizi“ vám nabízí praktické informace, jak ušetřit a jak řešit či snížit dopady zdražování.

Mohlo by vás také zajímat:

Reklama

Doporučované