Hlavní obsah

Očima byznysu: Frustrace a bezradnost. Dražší energie nám sežere stamiliony

Jiří Hlavatý
Podnikatel, majitel textilní společnosti Juta
Foto: ČTK

Jiří Hlavatý, šéf královédvorské textilky Juta.

Reklama

13. 12. 2021 18:30

Celý rok se snažíme vygenerovat dostatek zdrojů na zlepšení všeho v Jutě a pak vám někdo sebere 100 milionů korun za čtvrté čtvrtletí a vy nevíte, kde ty peníze skončí, píše v Očima byznysu šéf Juty Jiří Hlavatý.

Článek

Juta, a. s. má celkovou spotřebu 120 tisíc MWh a patříme spotřebou mezi první stovku firem v republice. Energii kupujeme na burze a jako většina firem jsme nedávno platili 35 eur. Začátkem roku už to ale bylo za 52 eur za megawatthodinu a dnes jednu megawatthodinu nakupujeme za 180 eur. Jen za čtvrté čtvrtletí nám to sebere doslova a do písmene ze zisku vydřených 100 milionů korun. Pokud se vývoj ještě nezhorší, tak v roce 2022 přijdeme celkem o 400 milionů korun – tedy pokud se celý nárůst nepodaří dát do cen.

Pro mě osobně je to frustrující, protože vždy hledám řešení a přemýšlím o nápadech, jak se vymotat ze složitých situací, co běžně přicházejí, ale v tomto případě jsem i já naprosto bezradný. Toto je realita, prostě šok. Kde ty naše peníze skončí, kdo je ve skutečnosti dostane, vrátí se nám někdy zpět, nebo jsme o ně definitivně přišli? To jsou otázky našich zaměstnanců. Máme právo to vědět. Protože všechny peníze, co vyděláme, zase do společnosti vracíme, a tak nám pro rozvoj a udržení se na trzích budou chybět. Nebude tolik ani na nárůst mezd, přestože si to zaměstnanci zaslouží, ale ani na zlepšení jejich pracovního prostředí.

Odnesou to i nespravedlivě zaměstnanci. Průměrné platy, bez konfekcí, máme kolem 40 tisíc korun, ale musíte v nich započítat i příplatky za nepřetržité provozy. Tržby zatím vycházejí na 9 miliard korun.

Jaké úsilí a námahu musí vynaložit všichni zaměstnanci, abychom vydělávali po statisících korunách a následně po milionech na udržení finanční stability a perspektivy Juty? A potom tržní mechanismy nakládají s životně důležitou a nezbytnou energií pro nás pro všechny jako s cárem papíru. Pracovat se nevyplácí? Rozhoduje neviditelná ruka trhu a Evropská rada a Evropská komise dávají podle nás zelenou spekulacím i finančním investorům. Nic jiného za zdražením o 300 až 400 % přece nemůže být.

Ono se to v kancelářích dobře pracuje a z nich i dobře rozhoduje, když nejste denně ve výrobě a kdy jako evropský regulátor pomůžete stahováním povolenek z trhu, k jejich zdražení ze 6 eur na 90 eur. Ve výrobě si musíte všechno odpracovat, prací vydělat peníze a ty teprve pak utratit. Musíme se v ní všichni podporovat a držet při sobě. A žádný home office.

Rozdávat je jednoduché, zvláště, když mě to žádné úsilí nestálo. Prostě o práci v továrnách toho dnes moc neslyšíte. Tam se tvoří prvotní zdroje pro zdravotnictví, školství, státní správu atd. Spolupracovníci ode mne očekávají pomoc, ale nic ze mě nevypadne než šetřit a pokusit se nárůst energií dostat do cen výrobků, ale u všech to nepůjde. Nervozita je velká.

Zapomněl jsem dodat, že se říká, že za nárůstem je z 50 % plyn, pak z 25 % emisní povolenky a pak bůh ví co. EU je pak údajně z více jak 70 % závislá na ruském plynu. Když se o ruském plynu bavím s podnikateli, co toho hodně dokázali, říkají, že když se do Ruska stále kope, tak co od něj můžeme očekávat. Velké země si poradí.

Vzpomínám na Margaret Thatcherovou, že jednou řekla, že je nespravedlivé, aby nerostné bohatství Sibiře vlastnila jenom jedna země.
Jiří Hlavatý, Juta, a. s.

Osobně této naší politice, stejně jako oni, moc nerozumím. Jsem si vědom, že tento názor všichni nesdílejí. Politik má přece za úkol starat se a pečovat o svoji zemi, o obyvatele a jako politik otevírat politikou dveře podnikatelům mimo svoji zemi. Moji kolegové se nedávno vrátili z Ruska, kde se pokoušeli uzavřít kontrakt na materiál pro rok 2022. Na kontraktu se nedohodli – výrobu již Rusové vyprodali hlavně do západní Evropy. Při jednání se ale Rusové pochlubili, že suroviny mají na všechno, protože mají k dispozici domácí zdroje z celé Mendělejevovy tabulky.

Vzpomínám na Margaret Thatcherovou, že jednou řekla, že je nespravedlivé, aby nerostné bohatství Sibiře vlastnila jenom jedna země. Říká se, že v Rusku podniká tisíce německých firem. My jsme prakticky s dovozy do Ruska skončili. Proti domácí výrobě, které prý pomohly sankce, nemáme šanci.

Podle mně se Brusel chová, jakoby kromě EU žádný jiný svět nebyl. Do Severní Ameriky po 30 letech partnerství se zákazníky nic nevyvezete, protože trojnásobné dopravní náklady dostatečně chrání domácí výrobce. Devalvace turecké liry o 45 % pak zcela otevřela kanály pro výhodný vývoz textilu do Evropy.

A tak si říkáte – nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře, kdo ví. Po cenovém šoku se základními surovinami v průběhu roku už ale věřím, že hůře ještě může být. Doufám, že neskončíme nakonec v náručí antidepresiv.

I když jsme neudělali nic špatného, tak pokračuje moje velká kritičnost vůči sobě. Uvědomil jsem si, že náš život je závislý na konání ostatních – a čím dál tím víc.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované