Singer: Kdo skutečně vydělává na dotacích Evropské unie?

Sociálními sítěmi nedávno prolétl graf znázorňující čistou finanční pozici jednotlivých členů EU plynoucí z přerozdělování na úrovni Bruselu. Fondy z EU přitom byly zmiňovány jako faktor, který může vysvětlit úspěšný rozvoj polské ekonomiky, poněkud kontrastující například s naší zkušeností. Nic ale není dále od pravdy.

Poláci z EU nezískávají nadstandardní příspěvky do své ekonomiky, nicméně detailnější analýza způsobu, jakým se jednotlivé země podílejí na financování, či naopak získávají prostředky z rozpočtu EU, přehledně přibližuje, jak vlastně vypadá politické fungování EU v oblasti finančního přerozdělování.

EU z něho vychází jako mechanismus vcelku logicky přerozdělující prostředky od bohatších členů k chudším. Stejně tak lze ovšem jasně identifikovat země, které prostou logikou nepříliš pochopitelně získávají neúměrně mnoho, nebo se na financování EU podílejí nepochopitelně bezvýznamným způsobem.

Při srovnávání čistých finančních toků mezi členy EU a rozpočtem Unie přitom samozřejmě není celkový objem přítoků nebo odtoků příliš zajímavý. Mnohem zajímavější jsou ale relativní pohyby, tedy toky vztažené na jednotlivého občana či srovnané podle úrovně ekonomické prosperity měřené například ukazatelem HDP na občana jednotlivých členů EU.

Podíváme-li se na finanční toky v EU z hlediska čistých toků na občana jeho členů, mýtus o polských výhodách evidentně padá. Víc než průměrný Polák získává průměrný Řek, Maďar, občan pobaltských států či i velmi bohatý Lucemburčan. Ovšam ani průměrný Čech či Portugalec nezískávají dramaticky méně.

Vysvětlovat tedy rozdíly posledních let ekonomického rozvoje rozdílnou úspěšností při získávání prostředků z EU evidentně nelze. Přičemž je také užitečné zdůraznit, že přerozdělování není z hlediska finančních toků ani rozměrů ekonomik zase tak významné. U čistých příjemců se bavíme o objemech na úrovni maximálně jednoho dvou procent velikosti ekonomiky.

Z hlediska příjmů ze zahraničních investic jsou přerozdělovací toky v rámci EU spíše zlomkem zhruba na úrovni mezi 25 % až 40 % objemu prostředků přenášených zahraničními investory z nebo do jednotlivých ekonomik EU.

Mimořádně zajímavé ovšem je srovnat si čisté příspěvky z EU na občana s ekonomickou úrovní jednotlivých zemí (měřenou třeba ukazatelem HDP na obyvatele). Takové srovnání nám dá představu o tom, zda EU funguje jako solidární přerozdělovací mechanismus, z něhož mohou chudší země a jejich občané benefitovat. Následující graf dává představu o prvotním pohledu na vztah mezi ekonomickou úrovní a získávanými prostředky z EU, mnoho optimismu přitom nenabízí.

Regresní přímka je rostoucí, bohatší země získávají v průměru více. Jenže podrobnější analýza ukáže, že ten rostoucí sklon křivky de facto vytváří dvě výjimečně bohaté ekonomiky EU Lucembursko a Irsko. Lucembursko, tečka v horním pravém rohu, získává z EU poměrně neskutečných více než tři tisíce eur na obyvatele.

Irsko, tečka vpravo pod vodorovnou osou, druhá nejbohatší ekonomika EU s HDP nad 100 000 USD na obyvatele, zase jen velmi málo do rozpočtu EU přispívá, konkrétně asi 138  eur na obyvatele. V obou případech ovšem v absolutním objemu nejde o tak dramatické toky. Nicméně svým způsobem mne graf při psaní tohoto textu přivedl k zamyšlení, zda by jeho správný název neměl spíš být „Irové, Lucemburčani a 400 milionů pitomců“.

Skutečnou podobu přerozdělovacích procesů v EU přibližuje graf, který obě z hlediska finančních toků v rozpočtu EU mimořádné ekonomiky, tedy Lucembursko a Irsko, z grafu vyloučí.

Zde je již vidět, že EU v drtivé většině objemu přerozdělovaných prostředků skutečně funguje jako solidární mechanismus, který bohatším občanům EU bere. Aby chudším dával. A z hlediska úspěšnosti těch chudších překvapivě málo získávají oba balkánští členové, Bulharsko a Rumunsko, překvapivě hodně pak Litevci a Estonci.

Samozřejmě za pozornost stojí i pozice bohaté Belgie, jejíž občané z EU získali v roce 2022 přes 250 eur na hlavu a dost málo vůči svému bohatství přispívající Dánsko. Naopak ale všechny velké ekonomiky EU, tedy Španělsko, Itálie, Francie, Německo a Holandsko, se na financování EU podílí v podobném poměru vůči svému bohatství (leží v podstatě na jedné přímce pod tečkovanou regresní osou).

Vrátíme-li se k zemím, které jsem z grafu vyloučil, tedy Irsku a Lucembursku, můžeme konstatovat, že se jedná o dvě země, které se nepříliš úspěšně brání označení „daňový ráj“. To se projevuje i tak, že lze spekulovat o tom, zda mimořádně výhodnou čistou pozici těchto zemí z hlediska toků fondů do a z EU spoluutváří prostředky EU alokované na firmy registrované v daňových rájích a které tedy nakonec končí i v jiných ekonomikách EU, než jsou tyto dvě. To ale určitě neznamená, že finanční, právní a poradenské firmy Irska a Lucemburska a jejich zaměstnanci nezískávají z EU velmi, ale velmi nadproporčně mnoho. A nepochybně se o zachování tohoto stavu i usilovně starají a ve spolupráci se svými politiky ve výsledku umí postarat. Koneckonců ani Belgie se z tohoto pohledu nemusí vylučovat.

Což mě vede k závěrečnému konstatování, že rozpočet EU sice funguje mimo jiné i  jako solidární přerozdělovací mechanismus, ovšem evidentně umožňuje i jednotlivým zemím, aby si z něho braly více, než by obecné logice odpovídalo.

Snáze se to pochopitelně daří zemím menším, jejichž „volná jízda“ nepředstavuje pro celkové finanční toky EU takovou zátěž. Naopak ti větší jsou v řadě a blízko regresní přímky, či i pod ní. Což také platí i o našem severním sousedovi Polsku, který v žádném ohledu z EU nezískává prostředky, které by měly vést ke zdvíhání obočí. Na rozdíl od tří podstatně bohatších členů klubu, do něhož také patříme.