Přestali si poroučet, začali si půjčovat. Ruský export se obrací k Číně

Na přelomu 20. a 21 století nesla rusko-čínská spolupráce v energetice pachuť mnoha nenaplněných příslibů a opakovaných zklamání. Rusko sice patřilo mezi největší dodavatele ropy pro Čínu, zjevně však mohlo nabídnout mnohem více.

V obou zemích však chyběla infrastruktura potřebná k podstatnému zvýšení dodávek ruské ropy a k zahájení dodávek zemního plynu. Čínské národní ropné společnosti se navíc v ruském těžebním sektoru necítily vítány poté, co čínská státní společnost CNPC v roce 2002 kvůli politickému odporu z ruské strany upustila od nabídky na koupi ruské ropné společnosti Slavněfť.

Bývalý šéf čínského Národního energetického úřadu Čang Kuo-pao v roce 2006 v obsáhlém rozhovoru pro ruská média řekl, že čínsko-ruské projekty postupují tempem „jeden krok kupředu a dva zpět“. Posteskl si, že i když Rusko říká, že má zájem o vývoz zemního plynu do Číny, ve skutečnosti nebylo dosaženo žádného pokroku. A stěžoval si, že byť Čína dala najevo ochotu investovat do rozvoje ruských ropných zásob, Rusko jí nedovolilo koupit ani malou, málo známou ropnou společnost. Rusko prostě nebylo ochotno svého lidnatého souseda v klíčovém sektoru nechat investovat.

O deset let později už byla situace jiná. V roce 2016 Rusko předstihlo Saúdskou Arábii a stalo se největším ročním dodavatelem ropy do Číny. Rusko je také připraveno stát se v příštím desetiletí hlavním dodavatelem zemního plynu pro Peking. Moskva navíc otevřela dveře čínským investicím do ruského těžařského průmyslu.

A co se změnilo? Čína dokázala využít dvou krizí: finanční v roce 2008 a politické v roce 2014.

Ještě v předvečer světové finanční krize jednání mezi oběma stranami vázla. Více než 10 let se mluvilo o stavbě nového ropovodu, ovšem Rusko si kladlo stále nové podmínky. Chtělo, aby Čína nakoupila ruské vybavení a technologie pro výstavbu dalších jaderných reaktorů, povolila Rosněftu investovat do rafinerie a plynových stanic v Číně, dovážela ruské uhlí či nakupovala více elektřiny z Ruska.

Světová finanční krize však připravila půdu pro průlom. Propad cen ropy z téměř 150 dolarů za barel v červenci 2008 na méně než 40 dolarů za barel v prosinci 2008 a ztížení podmínek pro získání úvěrů ruským firmám výrazně ztížily život. Čínští vyjednavači využili situace, a tak se v únoru 2009 podařilo dosáhnout dohody. Čína zajistila ruským společnostem prostředky na další investice a splátky úvěrů výměnou za stavbu ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán a zajištění dodávek na dalších 20 let.

Čína pak přišla státnímu gigantu Rosněft na pomoc znovu v roce 2013. Ruské společnosti chyběly prostředky na obsluhu dluhu. Společnost CNPC vyplnila mezeru ve financování výměnou za dlouhodobější dodávky ropy a rozšíření trasy do Číny. Obě strany hovořily o transakci v superlativech: čínská CNPC uvedla, že se jednalo o největší jednorázový nákup ropy od zahraničního subjektu v historii, zatímco Rosněfť uvedla, že hodnota transakce v přepočtu na tehdejší ceny ropy je 270 miliard dolarů, což z ní činí jednu z největších v historii ropného průmyslu.

Čínský dovoz ruské ropy se z 234 tisíc barelů denně (bpd) v roce 2008 zvýšil na 1,2 milionu bpd v roce 2017 a 1,6 milionu bpd v roce 2021. V roce 2016 tak Ruská federace předstihla Saúdskou Arábii a stala se největším ročním dodavatelem ropy do Číny.

Pořadí se od té doby zase obrátilo, i tak je ovšem postavení Ruska v rámci čínského trhu s ropou dnes výjimečné. V roce 2021 dodávalo v průměru 1,6 milionu barelů denně, tedy přibližně 15,5 % čínského dovozu. Podle statistik sebraných agenturou Reuters přibližně 40 % dodávek proudí přes 4 070 km dlouhý ropovod Východní Sibiř – Tichý oceán. Téměř všechna ostatní ropa se do Číny dopravuje z ruských přístavů po moři.

Ve hře nejsou pouze politické, ale i čistě obchodní faktory. K růstu vývozu ruské ropy do Číny přispěla významně i existence nezávislých čínských rafinerií, kterým se v zemi přezdívá „čajové konvice“. V roce 2015 jim Peking poprvé poskytl možnost přímo nakupovat dováženou ropu, což do té doby bylo privilegium několika státních společností. Protože Rusko je blízko a jeho ropa je vhodná pro zpracování v těchto rafinériích, zájem těchto soukromníků o ruskou ropu byl veliký.

Politika ovšem hrála i zde zásadní roli. Čínsko-ruské energetické vztahy totiž prohloubilo uvalení sankcí na Rusko v roce 2014, tedy po obsazení Krymu. Čína dokázala nahradit ztracený kapitál ze Západu a sama získala kontrakty v Rusku při stavbě a rozvoji nutné infrastruktury, ale také hlavně přístup k důležitým surovinám.

Sankce rovněž usnadnily uzavření dvacetiletých jednání o výstavbě plynovodu Power of Siberia. Projekt měl od začátku jasnou logiku. Rusko si chtělo zajistit jiné odběratele než Evropu, kde byl růst poptávky po plynu pomalý. V Číně bylo využití plynu přitom dlouhodobě nízké, v posledních letech ale rychle stoupalo a ještě stoupat bude. Ruský zemní plyn by také podpořil boj Pekingu proti znečištění ovzduší. Navzdory těmto přesvědčivým důvodům ale ani nespočet vrcholných setkání čínských a ruských představitelů až do roku 2014 k ničemu nevedl. Hlavní překážkou v uzavření dohody zůstávaly neshody ohledně výchozí ceny za dodávky plynu.

V roce 2014 se situace ale rychle změnila. Dne 21. května 2014 Čína a Rusko uzavřely dohodu o nákupu a prodeji 38 miliard m3 ruského zemního plynu do Číny po dobu 20 let, jehož celková hodnota byla odhadnuta na 400 miliard dolarů.

Plynovod byl spuštěn koncem roku 2019. Jeho maximální přepravní kapacity mělo být podle původních plánů dosaženo v roce 2025, kdy Rusko mělo Číně dodávat 38 miliard m3 plynu ročně. V roce 2021 byl objem přepraveného plynu necelých 10 miliard m3 (česká spotřeba plynu činí necelých 9 mld. m3).

Dalším příkladem projektu, který umožnil realizovat spolupráci s Čínou, je terminál na vývoz zkapalněného plynu (LNG) na poloostrově Jamal. Čínské financování umožnilo společnosti Novatek dokončit projekt včas a bez překročení rozpočtu, přestože se na společnost Novatek i jejího hlavního akcionáře Gennadije Timčenka vztahují americké a evropské sankce.

Ruský obrat na východ tedy pomalu nabíral na obrátkách již téměř 15 let, Čína ale zatím stále představuje poměrně malou část ruského odběru. Zhruba 60 procent ruského vývozu ropy směřuje do evropských zemí; podíl Číny je zhruba 20 procent. V případě zemního plynu je nepoměr ještě vyšší: Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 procent ruského exportu. Na Evropskou Unii a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu.

Ruská závislost na vývozu do Evropy je tedy zatím stále značná. Výpadky evropských příjmů tak Moskvě v žádném případě dodávky do Číny nemohou v současné době vynahradit. Dopad by do jisté míry mohla Rusku ulehčit skutečnost, že ceny surovin výrazně stouply. Tedy i zisky z prodeje daného objemu jsou o to vyšší.

Jak by se to ovšem přesně v pokladnách ruských exportérů projevilo, nelze říci, vysvětluje analytik Michal Kocůrek z EGÚ Brno: „Nevíme, za kolik Rusko do Číny prodává zemní plyn. Hodně se mluvilo o tom, že cena pro něj nebyla příliš výhodná, ale smlouvy jsou neveřejné, tak to nelze nijak ověřit.“

Pokud by tedy měl ruský obrat k východním zákazníkům pokračovat, muselo by nutně dojít k navýšení dopravních přepravních kapacit. Ty jsou především v případě hlavního ruského exportu, zemního plynu, stále dosti omezené. V budoucnosti by se to mělo změnit, nebude to ovšem ze dne na den.

Velkou změnou by mělo být vybudování nového plynovodu Síla Sibiře 2. Zatím je ve velmi rané fázi příprav, provádějí se jen přípravné práce. Jeho kapacita by měla být až 50 mld m3 ročně, tedy zhruba čtvrtina současného ruského exportu na západní trhy.

Název je v tomto případě poněkud matoucí, protože proti původní Síle Sibiře se v zásadním směru liší. Dnes fungující plynovod vede z východosibiřských nalezišť (Kovykta a Čajanda), ze kterých dnes stejně není možné dodávat plyn na trhy západně od Ruska. Jinak řečeno, vývoz plynu do Číny nijak neukrajuje z ruského exportu na západ.

Síla Sibiře 2 má vést z poloostrova Jamal na severozápadě Sibiře – a zároveň naleziště, které zásobuje i evropské trhy. (Na Jamalu také stojí již zmíněný první terminál na vývoz zkapalněného zemního plynu stavěný s pomocí čínského kapitálu. Další je ve výstavbě a třetí se připravuje.)

Pokud by tento plynovod vznikl, byl by nejdelší na světě, upozorňuje Michal Kocůrek, navíc by byl stavěný v poměrně náročných podmínkách i kvůli klimatické změně, která vede k tání permafrostu na plánované trase: „Jistě by ho bylo možné postavit, ale bude to trvat poměrně dlouhou dobu, rozhodně ne rok nebo dva a nejspíše ani pět let.“ Ovšem náročnost projektu z ruského pohledu může být kompenzována tím, že by Rusko získalo možnost „přepínat“ mezi západními či východními odběrateli podle ceny či politické situace.

Podle neoficiálních informací z čínsko-ruských ruských vyjednávání po roce 2014 Čína odmítla stavbu této trasy financovat. Plynovod zaprvé směřoval do méně hustě osídlených oblastí na východě Číny, navíc se Pekingu nelíbilo, že nabízí ruským těžařům (či jejich šéfům v Kremlu) možnost směřovat plyn na trh podle jejich výběru.

Ve čtvrtek 24. února se však změnilo mnohé, nebylo by divu, kdyby se změnil i názor Pekingu. Rusko vstoupilo na dráhu, která z něj pro Čínu učinila ještě zajímavějšího spojence, navíc ještě oslabeného mezinárodní izolací, a tedy přístupnějšího čínským požadavkům. Kdo by v takové situaci odolal „spolupráci“?