Článek
Premiér Andrej Babiš v ekonomické politice celkem zjevně usiluje o dvě věci: Tou první jsou ničím neomezené státní výdaje. Tou druhou co nejlevnější peníze. Oba požadavky jsou politicky naprosto pochopitelné, ale oba dva jsou v současné chvíli naprosto ekonomicky mylné.
Přesto se zdá, že hegemon české politiky je na dobré cestě obojího dosáhnout. Rozpočtovou oblast má plně v rukou. Měnovou mu hlídá jeho chráněnec, který s čím dál většími potížemi dokáže předstírat drsného měnového jestřába.
Jestřáb s.r.o.
O prudkém navyšování státních výdajů bez dostatečného krytí státními příjmy je už prakticky rozhodnuto. Sněmovna schválila spornou novelu rozpočtových zákonů, které tu původně byly od toho, aby alespoň trochu lícovaly výdaje státu a vybrané daně. Od covidových dob se sice potýkáme s každoročními stamiliardovými deficity státního rozpočtu, ale zmíněné zákony nám připomínaly, že to někdy budeme muset dát do pořádku.
Tato otravná omezení nyní Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová (ANO) jednou provždy geniálně vyřešili: budeme mít hezky předpisový rozpočet, ale vybrané výdaje se mohou prakticky nekonečně navýšit. A vybrané výdaje jsou skoro vše: obrana, silnice, železnice, projekty se soukromým sektorem - na co jen člověk pomyslí.
Tento příběh se už notně probírá, protože i neekonom chápe, že vysoké výdaje a nízké příjmy mohou skončit jen extra rychlým bobtnáním dluhu, který je navíc v současné geopolitické situaci poměrně drahý. Babiš si tak kupuje aktuální politickou přízeň a odkazuje nám do budoucna velmi vysoké daně.
Méně se už probírá druhá noha stabilní ekonomiky – a tou je měnová politika centrální banky. Když se rozpočtová noha začne podlamovat potom, co na ni populističtí politici naložili pořádnou zátěž, měnová politika se automaticky také dostává pod tlak a měla by se svými prostředky pokusit ekonomiku vyrovnat.
Nyní vidíme ukázkový příklad. Primárním cílem České národní banky je péče o cenovou stabilitu, tedy setrvale nízkou inflaci. Obří rozpočtové schodky Andreje Babiše jsou ale nepochybně velmi silným proinflačním impulsem. A ač by se exekutiva vůbec neměla co navážet do centrální banky, Babiš ČNB bez obalu kritizuje, že příliš vysokými sazbami brzdí úvěrování v ekonomice.
Tady by z ČNB měla přijít silná odezva. Jenže jak si již mnozí všimli (například kolega Jiří Nádoba), reakce guvernéra je hodně podmíněná tím, kdo zrovna vládne.
Aleš Michl poradcoval Andreji Babišovi, točil s ním různá videa, až skončil v bankovní radě a nakonec se dostal až k pozici guvernéra. Po čase můžeme vypozorovat tradiční vzorec jeho vúdú ekonomie: co neplatí za Babišových vlád, platí za vlády někoho jiného. A naopak.
Problém inflace je příkladný. V roce 2021, před největší inflační vlnou v historii Česka a měsíc před sněmovními volbami, slavně v Babišových novinách hájil svého patrona, když tvrdil, že je úplný nesmysl, že vzniká nebezpečné inflační prostředí. „Spotřebitelská inflace by měla být do konce příštího roku nižší, než bude ve druhém pololetí tohoto roku. Prostě po lockdownu, jak ekonomika rychle naskočila, firmy začaly dohánět výrobu, poptávka po surovinách vzrostla, a to vytlačilo ceny nahoru. Postupně by se to mělo normalizovat.“
Opak byl samozřejmě pravdou, nebezpečné inflační prostředí mohl nevidět opravdu jen zapálený příznivec končící Babišovy vlády.
V roce 2023 už však bylo vše naopak a Michl ostře útočil na Petra Fialu, že jeho vláda s velkými deficity může za inflaci, a peskoval ho, že musí snižovat schodek, jinak ČNB zasáhne.
Teď už ale zase vládne Babiš a, ač seká mnohem větší deficity a chce úplně rozvolnit pravidla rozpočtové odpovědnosti, jeho chráněnec Michl se do kritiky vlády pouštět odmítá.
Jeho aktuální marketingové vystupování měnového drsňáka a faktické reinkarnace Aloise Rašína, když zároveň není schopen pronést nic ostrého k vládní proinflační politice svého patrona, je skoro až komické. Vždy, když řekne „a tečka“, zůstává na stole o to více otázek ze základů měnové politiky.
Zafunguje konečně bankovní Becket?
Tady ale opravdu nejde o Aleše Michla jako jednotlivce. Historie jistě správně posoudí, zda je možné být za měnového jestřába, když jste před největší inflační krizí opakovaně hlasoval proti navyšování sazeb. A zda je možné kompletně slíznout smetanu za nevyhnutelné snížení inflace po drsných a nepopulárních krocích předchozí bankovní rady, ač jste její úsilí neustále bojkotoval.
Tady jde o to, zda republika dokáže přežít simultánní úpadek rozpočtové i měnové politiky, pokud se Michl a jeho většina v bankovní radě pod tlakem premiéra přerodí z měnových jestřábů do holubic.
Rozpočtová politika vlády a měnová politika centrálních bankéřů by se ideálně měly doplňovat. Ne vždy tomu tak bylo a asi tomu tak vlastně pořád reálně být nemůže: Někdy vlády moc utrácejí, nebo naopak moc škrtí ekonomiku. Někdy jsou centrální banky moc restriktivní, jindy uvolněné. A občas to o sebe pořádně křísne (vzpomeňme třeba na krizi z roku 1997).
Doposud se ale nestalo, že jeden člověk ovládal rozpočet i úkoloval banku. ČNB tradičně patří mezi nejlepší české instituce a ať byl guvernér úradkem sebevětší politické intriky, vždy nakonec u bankovní rady jako celku zvítězil Becketův syndrom, tedy zájem hájit svou instituci a odvrhnout bývalého patrona. Michl se svou ekipou je zatím k tomuto jevu pozoruhodně rezistentní a s oblibou obhajuje neobhajitelné.
Ještě ale není nic ztraceno, debata o způsobu snižování vysokých sazeb je ničím před opětovně vzrůstajícím inflačním nebezpečím. Právě nyní se ukáže, zda si Michlova rada dokáže stát nejen rétoricky za svým krédem „vyšší sazby po delší dobu“, nebo se podvolí tlaku premiéra.
Pokud se tak stane, čeká nás kombinace rychle se zvyšujícího státního dluhu, který trhy budou trestat čím dál větší rizikovou přirážkou, a nezdravého inflačního růstu, který nakonec skončí bolestivou restrikcí. Tedy něco, co si v Česku asi nikdo nepřeje.
Jediný, kdo snad nakonec může být spokojen, jsou firmy jako Agrofert se spoustou napůjčovaných peněz - snížení sazeb třeba jen o čtvrt procentního bodu pro něj znamená ušetřených hezkých 80 milionů.
