Hlavní obsah

Gebre Selassie o životě v Německu: Vždy to růžové nebylo, teď chci domů

Foto: Profimedia.cz

Rozhovor s bývalým českým reprezentantem Theodorem Gebre Selassiem, který hraje devátým rokem v Bundeslize a po letošní sezoně plánuje návrat do Česka.

Reklama

25. 3. 18:40

Vydržet devět let v zahraničí, to je pro sportovce skvělá vizitka. Tím spíše, když jde o setrvání v jediném klubu. Takový příběh píše někdejší reprezentant Theo Gebre Selassie, který se v průběhu let stal ikonou Werderu Brémy.

Článek

Na začátek se hned musím zeptat: Jak je po porážce s Wolfsburgem?

Skoro jako po každé porážce. Ty pocity jsou nepříjemné. Před zápasem jsme si říkali, že by bylo dobré před pauzou uhrát body, ale relativně brzy v zápase jsme se dostali do nepříjemné situace, kdy jsme si dali velmi nešťastně vlastní gól po jedné standardní situaci. Proti týmu jako je Wolfsburg, který hraje letos velmi dobrou sezonu, to není pak úplně snadná výchozí pozice.

Musím říct, že u vás na stadionu řádí takový divný virus, protože vy si těch vlastních gólů dáváte relativně dost, že?

No, jak říkám, bylo to opravdu velmi nešťastné. Z toho přímého kopu to ještě jeden útočník trošičku líznul temenem hlavy a nebyli jsme schopní to odvrátit. Náš hráč byl nastavený takhle ve vzduchu a tomu to zase trefilo jeho temeno hlavy a krásným obloučkem se to odrazilo za záda brankáře Jirky Pavlenky. Mezera mezi jeho rukou a břevnem tam byla maximálně dvacet centimetrů a dopadlo to přesně za něj. Dostali jsme se do špatné situace a následně jsme se snažili hrát, kombinovat odzadu. Při jedné situaci nám to nevyšlo a zase se odrazil balon přímo do situace, kdy byl soupeř jeden na jednoho proti Pavlasovi.

Z vašeho pohledu by bylo potřeba, aby se na vás štěstěna trošku usmála. Přeci jen, dvanácté místo, sedm bodů od sestupové, respektive barážové pozice, to ještě není žádná velká jistota, vzhledem k tomu, že se bude hrát ještě osm ligových kol. A po reprezentační pauze vás čeká dost nepříjemná série Stuttgart, Lipsko, Dortmund.

Ano, toho jsme si plně vědomi, že to vůbec ještě nebude jednoduché, chceme nadále bodovat. Všichni soupeři mají pochopitelně obrovskou kvalitu. Když se budeme bavit o Lipsku, to nepochybně. Ale když se podíváme na ostatní výsledky, ztrácíme jedenáct bodů na pozice, kde chceme být. A během těch dvou kol chceme udělat body, se kterými by se nedalo úplně papírově počítat. Je důležité, abychom neudělali takové chyby, nebo aby v těch situacích štěstí stálo na naší straně, a vpředu jsme byli kreativnější, efektivnější a nemuseli jsme ten zápas prohrát. Bude to těžké, jsme si toho vědomi. Potřebujeme body, ale není to tak, že bychom byli v nějaké kritické situaci.

Většinu fanoušků zajímá, jaké to je, když nastupujete proti Bayernu nebo proti Dortmundu, a teď myslím vyloženě na hvězdy těch týmů. Ať už mnichovského, nebo dortmundského. Na jedné straně Lewandowski, na druhé straně Haaland. Jasně, že tým se nemůže připravovat jenom na ně, to by nefungovalo. Ale jestli se klade přeci jenom na hlídání, respektive bránění těchto hráčů, nějaký větší důraz? Jestli se připravuje něco speciálního?

Skoro na každý zápas to máte tak, že musíte být obezřetní ve své šestnáctce a když hrajete proti Bayernu s Lewandowskim, tak to platí ještě víc. Tam mu stačí dát jeden metr a pálí. Je mu jedno, jakou nohou, jakou částí těla. Řekl bych, že není potřeba dělat nějakou speciální přípravu. Všichni kvality těch hráčů znají, dejme tomu těchto dvou hráčů, takže to vyplyne tak nějak automaticky ze situace. Člověk ví, že tady si nemůže nic dovolit, že to nemůže být jako vždycky, ale normálně si nemůže dovolit ani procento ubrat, jinak by byl potrestán.

Když se podívám trošku do historie, tak jsem si říkal, že vy jste ikona Brém, protože ve Werderu působíte od roku 2012. Jste na špičce žebříčku zahraničních hráčů v dresu Brém, co do počtu zápasů. A už je také známý fakt, že vaše angažmá končí letošním ročníkem. S jakou budete odcházet? Je to velký kus života?

Je to obrovský kus života, ano. Mám problém si vzpomenout, jaké to bylo, když jsem tady začínal. Na ty první zápasy, kdo tady se mnou vůbec hrál. To voní hlavičkováním, ale doufám, že ne. Je to skoro celá jedna dekáda. Je to trochu takové, že nevíme, co nás bude v Čechách čekat, protože po dobu devíti let jsme tam vždycky byli jen krátce. Zejména já, rodina se tam občas zajela podívat i beze mě. Já jsem tam byl jen po sezoně nebo na Vánoce. A během pandemie to ani na Vánoce nevyšlo. Nejvíc, co mě asi mrzí, je, že nebudou moci být fanoušci na poslední zápasy. Možná pár, ale určitě nebude plno. Že člověk se nemůže důstojně rozloučit, aby potom měl ještě nějaké hezké obrázky v hlavě a ukončil tu ne úplně krátkou kapitolu.

Když se člověk podívá na vaši bilanci v Bundeslize, tak vlastně každou sezonu jste odehrál značný počet zápasů. Ve velké většině přes třicet, což značí, že jste byl v zásadě člen základního kádru každý rok. Ukazuje to, že jste si vydobyl velice pevné místo, ať už trénoval kdokoliv. Zároveň už také nosíte kapitánskou pásku. Takže nejenom nostalgie, bych řekl, ale i velká hrdost na to, co se v Brémách odehrávalo za vašeho působení…

Ale ano, s veškerou skromností můžu říct, že to není úplně samozřejmé, že jsem tady zůstal devět let. Devět let v Bundeslize, devět let na jednom místě. A pravděpodobně za nejtěžší éry klubu posledních čtyřiceti let. Tak to není úplně samozřejmé. A že jsem to všechno ustál i s tím, že se měnili trenéři. Až to skončí a budu se ohlížet, řeknu si, že jsem asi něco dokázal. A vím to, cítím už teď, že to nebylo vůbec snadné, ale stálo to za to. Nějakou stopu jsem asi zanechal.

Už jsem zmínil fanoušky, na severu Německa jsou jiní než v Porůří nebo dole v Mnichově. A člověk si k nim musí hledat možná trochu víc cestu než v jiných částech Německa. Ale zase se říká, že když ji najdete, je to pouto navěky.

Já bych teď lhal, kdybych řekl, že od začátku všechno tady bylo pro mě idylické. Nebylo to snadné. Mluvil jsem jenom anglicky, byl zde trenér, který po nás chtěl jen němčinu. A přeci jenom, ten skok z české ligy, teď to nemůžu porovnávat, jaké by to dnes bylo, ale tehdy z Liberce byl velký. Takže těch prvních pár měsíců pro mě nebylo snadných. A definitivně jsem nehrál tak, jak hraju teď nebo poslední roky. Ze začátku pochopitelně člověk nevnímá všechny věci, a o to víc to na něj doléhá. A upřímně musím říct, že mé výkony nebyly adekvátní. Ale postupem času a se zkušenostmi, jaké jsem získával v týmu, ve světě, bych řekl, že jsem se stabilizoval. To vypovídá o tom, že víceméně jakýkoliv trenér tu byl, tak jsem pod ním hrál. Kdybych nepodával výkony, nebylo by to tak. A vzhledem k tomu, jak jsem zde dlouho, si mě lidé začali vážit víc a víc.

Tento týden se hraje kvalifikace na mistrovství světa a vy toho máte za sebou i v reprezentaci hodně. Nebudou vám trošku cukat nohy, když si třeba pustíte fotbal?

Budu fandit. Nemyslím si, že to je to cukání nohou, to byly první srazy, když jsem nejezdil. Teď je to tak, že fandím, ale vnímám na sobě, na svém těle, že přeci jen mi bylo 34 let a vnímám, že reprezentační pauzy, těch pár dnů odpočinku, mému tělu opravdu pomáhají. Takže vím, že reálně to je pro mě teď dobře. Není to tak, že by mně cukaly nohy a já bych tam chtěl hrát také. Budu fandit. Jsou to krásné zápasy a myslím, že to bude pro kluky fajn zážitek.

Vy jste v kariéře úspěšný, vyhrál jste tři ligové tituly. Dva se Slavií, jeden s Libercem. A když říkám Slavia, tak mě napadá, rezonuje třeba v Německu kauza, která se hodně rozpoutala kolem zápasu Slavie s Rangers minulý týden? Probírá se to tam?

Probíralo se to, ale spíš bych řekl, že na popud nás, mě a Jirky Pavlenky. Protože neřekl bych, že se o tom nějak extrémně hodně píše, ani jsme to nějak nevyhledávali. Teoreticky je možné, že o tom někdy nějaká zmínka byla, ale nebylo to žádné velké téma. Protože to by člověk neminul. Ale jinak je to taková nešťastná situace, která je těžká na posouzení. Vypadá to, že někdo lže, nebo došlo k strašnému nedorozumění, jazyková bariéra, kdo ví. To je těžko říct.

Já Bundesligu sleduju už spoustu let, ale nejsem insider, nejsem hráč přímo na hřišti, přímo v kabině. Tak by mě zajímalo právě v této souvislosti, a v souvislosti s tím, co se dneska ve světě děje: je vůbec rasismus v Německu téma? I co se týká třeba sportu?

Myslím, že to je téma, kterému se nevyhnete v žádné zemi. Shodou okolností na toto kolo, co se hrálo, vyšel mezinárodní den boje proti rasismu. A zrovna nám to vyšlo, že jsme měli také kampaň. Dělali jsme různé spoty, pobíhali jsme s tričky proti rasismu. A musím říct, že Werder, jako klub, se k rasismu staví tak, jak by měl. Negativně. Takže je to hodně vidět. To se netýká jen rasismu, ale i homofobie a dalších témat.

Už jsme se dotkli vašeho loučení s dresem Werderu Brémy po těch úspěšných letech. Vy sám jste se nechal slyšet, že ještě chcete pokračovat v kariéře v Česku. Nějaká jednání se samozřejmě už musela rozběhnout, telefonát, nějaké to oťukávání. Ale zároveň si říkám, že to hlavní se asi bude řešit až po sezoně, že?

Přesně tak. Ještě budeme hrát dva měsíce, nebude to jednoduché až do konce. Takže rád bych ještě chvíli hrál, dokud nemám nějaké vážnější zdravotní problémy. A myslím, že fyzicky bych na to ještě měl. Teď se bavíme o horizontu dva měsíce dopředu, takže bych nerad někomu něco podepisoval s tím, že bych měl eventuálně nějakou jistotu, ale pak by mi to nedávalo úplně smysl. Nechci potom končit kvůli tomu, že mi můj zdravotní stav nedovolí pokračovat, protože bych si taky ještě to období po kariéře rád užil nějak funkčně. Máme dva syny, kteří jsou aktivní, mají rádi sport, mají rádi fotbal a rád bych si s nimi ještě kopnul.

Že jsou vaši synové aktivní, to těžko může někoho překvapit, když se tak dívám, jak je to se sportem ve vaší rodině. Vy jste bundesligový fotbalista, sestra česká reprezentantka v házené…

Jo, je to fajn. Je to pro mě čím dál lepší. Akorát včera byl den po zápase a kluci si chtěli kopat. A je to znát, že se i na mně věk podepisuje.

A dá se ve věku sedmi let poznat, když sám jste samozřejmě táta, ale také velezkušený fotbalista, jestli to synovi půjde?

Nedá se poznat, jestli mu to půjde na profesionální úrovni, ale něco se poznat dá. Určitě jsem neuměl tak dobře kopat, jako to umí v tomto věku on. Nejlepší na tom je, že jsme stále ty věci dělali, kopali jsme oběma nohama. On se opravdu zlepšuje každým tréninkem, a to si myslím, že bude to rozdílové. A teď v tom věku už má i trošku víc rozumu, než když mu byly čtyři roky a říkal jsem mu: Teď musíš kopnout i levou nohou a bude to dobré. Jenže jemu to nešlo. A teď je rád, že kope oběma nohama. Je to čím dál tím lepší. Ale člověk neví. On má ale dobré, že bude mít možnost se sám rozhodnout, jakým směrem se bude v budoucnu ubírat, i na základě zkušeností, které já mu určitě předám.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené