Hlavní obsah

Komentář: Létat z Prahy do Vídně je absurdní. Jak dlouho ještě?

Foto: Profimedia.cz

Ranvej Letiště Václava Havla v Praze, ilustrační snímek.

Reklama

17. 4. 8:00

Francouzský zákaz vnitrostátních letů zelenější Evropu nevybuduje, ale pomáhá otevírat dveře.

Článek

Francie se chystá kvůli snižování emisí zakázat vnitrostátní lety na trasách, které lze absolvovat i vlakem za méně než 2,5 hodiny. Jde sice jen o kompromisní a z části symbolický krok, který ale i tak ukazuje správný směr v boji s klimatickou krizí – bez tvrdých státních regulací velkých znečišťovatelů se v něm neobejdeme.

Návrh na omezení vnitrostátních letů je dílem občanského klimatického shromáždění, které vzniklo na popud prezidenta Macrona jako odpověď na hnutí žlutých vest a má předkládat návrhy na snížení emisí na 40 % objemu z hodnot roku 1990. Původní plán počítal se zákazem na trasách pod 4 hodiny, ale nakonec byl pro údajnou komplikovanou dostupnost některých regionů tamní sněmovnou schválen v naředěné verzi a odeslán ke schválení do senátu. Z Paříže si tak už nezaletíte např. do Nantes, Bordeaux nebo Lyonu, ale frekventovanější linky do jižních lokalit jako Marseille či Nice by měly zůstat v provozu.

Je pravdou, že krátké lety produkují nejen ve srovnání s vlaky, ale i s delšími leteckými trasami mimořádně velké množství emisí, a vzdušné přesuny mezi několik stovek kilometrů vzdálenými městy lze v rychlovlakům zaslíbené Francii v klidu oželet. Součástí nových regulací je navíc i dílčí omezení stavby či rozšiřování letišť a požadavek, aby aerolinky v příštích letech pro vnitrostátní lety zavedly programy uhlíkových kompenzací v podobě investic do výsadby stromů a jiných obdobných aktivit.

Při bližším pohledu je ale zároveň zřejmé, že jde o polovičaté gesto, které zejména francouzské státní aerolinky Air France příliš bolet nebude. Zrušení krátkých vnitrostátních linek bylo totiž tak jako tak podmínkou loňského vládního záchranného balíčku pro Air France, a současný zákaz má především zamezit vstupu nízkonákladové konkurence na uprázdněné trasy. Vnitrostátní linky byly navíc pro aerolinky značně ztrátové, a tak teď mohou jejich šéfové potřebnou optimalizaci alespoň svést na ekologická opatření.

Francie je ale zároveň jedinou zemí EU, která záchranu aerolinek podmínila ekologickými opatřeními, a i nové regulace vnitrostátních linek jsou v evropském kontextu zatím relativně ojedinělý krok (podobné opatření zatím zavedlo jen malé Rakousko a v Nizozemí se o něm diskutuje). Proto je dobré vedle kritiky jejich reálného dopadu nezapomínat ani na symbolický rozměr. Ten spočívá hlavně v proměně logiky veřejné debaty, jejíž podobu až donedávna formoval hlavně argument individuální odpovědnosti konzumentů.

Také máte pocity viny, když náhodou hodíte igelitový sáček do smíšeného odpadu a při nákupu letenky krušně přemítáte nad svým přínosem ke klimatickému kolapsu? Ne že by váš stud nebyl oprávněný, ale především se někomu velmi hodí do krámu. Samotný koncept individuální uhlíkové stopy je totiž relativně novým vynálezem pocházejícím z mimořádně úspěšné PR kampaně, jejímž prostřednictvím ropný gigant BP na začátku milénia odvedl pozornost od masivní korporátní viny za stav klimatu a přehodil odpovědnost na spotřebitele.

Jejich trička z ekobavlny a vytříděné kelímky jsou ovšem ve srovnání s denní produkcí emisí libovolné uhelné elektrárny jen kapkou v oceánu, a tváří v tvář stále zřetelnější realitě klimatické krize začíná vládám docházet, že bez centrálních regulací a tlaku na největší znečišťovatele se dopředu nepohneme. V rámci obnovy ekonomiky se navíc otevírá unikátní prostor k reformě ve spoustě pandemií zasažených sektorů, jako jsou například právě aerolinky i řada souvisejících oborů jako turistika či hotelnictví.

Bylo by ale bláhové tleskat pouhým regulacím bez nabídky funkční alternativy. Rušení a danění vnitrostátních a v budoucnu snad i krátkých přeshraničních letů musí doprovázet i investice do fungujících dálkových železničních spojů, a tak lze jen s nadějí sledovat probíhající renesanci nočních vlaků do všech koutů Evropy – zanedlouho bude třeba možné prospat cestu z Prahy přes Berlín do Bruselu. Možná nejdůležitější podmínkou funkčních regulací je pak jejich celková integrita. Velcí hráči v energetice a průmyslu už také pochopili výše popsané změny společenského naladění a jen těžko bychom dnes našli podnikatele, který by se nesnažil zároveň udržovat ziskový status quo a lakovat svůj byznys na zeleno. Vlády tomuto přístupu často vycházejí vstříc, a zákaz vnitrostátních letů tak působí poměrně pokrytecky ve stejné zemi, která nedávno povolila Danielu Křetínskému spustit obří elektrárnu na biomasu, jejíž setrvávání na seznamu obnovitelných zdrojů je jen přežitým výdobytkem fosilní lobby.

Pokud politici nějaký zázrakem odolají svůdnému tlaku podnikatelů, je tu ještě veřejné mínění, a řada voličů na ekologické regulace reaguje s nelibostí – stačí se podívat na Česko, kde i symbolická gesta často vyvolávají strach o dýmající džípy coby symboly polistopadové svobody. Proto stojí za úvahu, jestli neodvratný vztek lobbistů a části voličů provokovat jen symbolickými kroky, nebo se smířit s myšlenkou, že všem se stejně nikdy zavděčit nelze, a začít znečišťovatele regulovat systémově a pořádně. Z Prahy do Ostravy už se sice naštěstí nelétá, ale neméně absurdní linky z Prahy do Vídně či z Ostravy do Varšavy stále fungují. Omezování přeshraničních leteckých spojů sice bude v rámci evropské byrokracie těžším oříškem než u těch vnitrostátních, ale na kontinentu malých zemiček propojených skvělými železnicemi není na co čekat. Nové francouzské regulace tyhle dveře asi dokořán neotevřou, ale určitě pomáhají otáčet klíčem v zámku.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované