Hlavní obsah

České knihy roku napsali Tučková, Soukupová a Bělíček

Foto: Seznam Zprávy

Kdo napsal nejlepší českou knihu roku 2022? Podívejte se na naši kulturní anketu.

Reklama

19. 12. 2022 16:00

Kdo letos napsal nejlepší českou knihu? V anketě autorů kulturní rubriky Seznam Zpráv se objevuje nový román Petry Soukupové nebo publikace Martina Rychlíka Dějiny lidí.

Článek

V anketě, do které přispěli autoři kulturní rubriky Seznam Zpráv, ale najdete také knihu o devadesátkách pohledem romského novináře, blackmetalovou dystopii z pera hudebního publicisty a prozaika Karla Veselého nebo básnickou sbírku Miroslava Pecha, která se vyrovnává se smrtí blízkého člověka.

Patrik Banga – Skutečná cesta ven (Host)

Doporučuje Jonáš Zbořil, editor kulturní rubriky Seznam Zpráv

Nejlepší české knihy roku mám hned tři. Kov Karla Veselého (vydalo nakladatelství Listen) je mimořádně kondenzovaný text, který v domácí produkci vybočuje – a to i přesto, že podobně laděnou prózu o outsiderech z metalové kapely už před rokem napsala Iva Hadj Moussa. Kov působí jako depresivní kniha o depresivním hudebním žánru. Ve skutečnosti je to text o tom, jak důležité je dovolit si být sám sebou a jak na cestě za osvobozením může pomoct právě hudba.

Poslechněte si rozhovor s Patrikem Bangou

I nový román Petry Soukupové Nikdo není sám (Host) působí na první pohled depresivně, přesto musí mít na spoustu svých čtenářů blahodárný vliv. Soukupové přesné zapisování každodenních rodinných šarvátek nás povzbuzuje, protože říká: nejste v tom sami. A tím, jak se v textu mění vypravěčské perspektivy, najednou chápeme – nikdo to nemyslí zle. Všichni děláme, co můžeme.

A do třetice Patrik Banga a jeho Skutečná cesta ven (Host). Romský novinář, který se rozhodl sepsat své vzpomínky na devadesátá léta v Praze. Opět jde o frustrující čtení, ale i tady najdete naději. „Možná to všechno popisuju jako život protkaný rvačkami a policejní šikanou. Ale vím docela jistě, že jen takhle to nebylo,“ píše Banga. Podobných svědectví potřebujeme mnohem víc.

Foto: Nguyen Phuong Thao / Reflex

Novinář a spisovatel Patrik Banga.

Karel Veselý – Kov (Listen)

Doporučuje Eva Klíčová, literární kritička

Doomrealistický román z budoucnosti, metalový pandán humoristického retro Bombafunku. Temná životní bilance vypravěče jménem Nikdo uprostřed postliberální dystopie. Digitálně řízený tvrdě socioekonomicky hierarchizovaný model společnosti, budoucnost, která už je za dveřmi. Individualismus, práce, ultimátní komodifikace. A uprostřed tohoto dokonale chladného a tvrdého světa hrdina fisherovské deziluze z kapitalismu. Metal/kov je tu principem děje i poetiky. Román, v němž si každou chvíli budete chtít nějakou pasáž zapamatovat slovo od slova.

Poslechněte si rozhovor s Karlem Veselým

Petra Soukupová – Nikdo není sám (Host)

Doporučuje Šárka Pálková, vedoucí domácí rubriky Seznam Zpráv

Rodinné vztahy jsou náročná disciplína. A během Vánoc to platí dvojnásob. Nový román Petry Soukupové Nikdo není sám bych doporučila jako takovou terapii. Jak je u ní zvykem, i tato kniha je o rodinných vztazích, o vzájemném nepochopení, sporech a následných výčitkách. To vše vystavené na konverzacích, které mám na jejích knihách nejradši. Jsou jednoduše uvěřitelné. „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi,“ píše se na obálce knihy. A já souhlasím. Je to skvělé čtení nejen na Vánoce.

Foto: David Konečný, Host

Petra Soukupová se svou novou knihou (a psem).

Kateřina Tučková – Bílá voda (Host)

Doporučuje Petr Fischer, kulturní publicista a novinář

Bílá voda, nikdo nic lepšího letos česky asi nenapsal, snad kromě básnické sbírky Garum Honzy Těsnohlídka, ale poezie byla dávno zapomenuta. Kateřina Tučková píše knihy jako události genia loci, tentokrát z Jeseníků, o dějinách ženské spásy a stopách komunistické minulosti. Čtenářské balvany, které lze obejít, ale ne odvalit.

Miroslav Pech – Marabu (Nakladatelství Petr Štengl)

Doporučuje Klára Vlasáková, spisovatelka, scénáristka a kulturní publicistka

Ankety o nejzajímavější umělecké počiny chápu i coby příležitost, jak upozornit na díla, kterým se v uplynulém roce nedostalo tolik pozornosti. Proto bych jmenovala básnickou sbírku Marabu od Miroslava Pecha. Ta se zabývá jedním z nejtěžších témat vůbec – ztrátou blízkého člověka. Smrt jsme vytěsnili ze svých životů; nechceme na ni myslet, nechceme se jí zabývat, a přitom je neustále přítomná. Tragická smrt syna, staršího bratra a dědy nutí mluvčího, aby si pokládal otázky, na které nemá snadné odpovědi ani poezie.

Foto: nakladatelství Host, Seznam Zprávy

Kateřina Tučková za svůj letošní román stihla získat Státní cenu za literaturu.

Anna Cima – Vzpomínky na úhoře (Paseka)

Doporočuje Hana Němečková, šéfeditorka Seznam Zpráv

Debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji patří k jedněm z mých nejmagičtějších čtenářských zážitků posledních pár let. Vzpomínky na úhoře jsem zhltla podobně rychle jako Šibuju, bichloidní formát nebyl vůbec překážkou. Někdo může knihu s japonským tělem a českým cítěním číst jako „ženskou“ variaci na populárního Murakamiho, mě bavila jako ekologická detektivka.

Přečtěte si recenzi Vzpomínek na úhoře

Kristina Haidingerová a Roman Bílek – Bizzaropolis: Antologie bizzaro fiction českých autorů (Carcosa)

Doporučuje Boris Hokr, kulturní publicista

Jestli mě baví v české literatuře něco sledovat, je to rozvoj zdejšího hororového hnutí, které se pomalu vymaňuje z undergroundu. Zatím neprodukuje vyloženě geniální knihy, ale ta živelnost a schopnost přes osobní kontakty spolupracovat nejen se slovenskými, ale třeba i finskými spolubratry a spolusestrami v černém žánru, je skvělá. Ideálním příkladem budiž antologie Bizzaropolis, v níž se sešlo několik autorských generací a zahostoval si Carlton Mellick III, aby společně vzdali hold nejpunkovějšímu současném subžánru fantastiky. Krásně bizarní i vyšinutá kniha.

Foto: Barbora Maršíček / Nakladatelství Paseka, Seznam Zprávy

Spisovatelka Anna Cima.

Jan Bělíček – V chapadlech murmuru (Paseka)

Doporučuje Kateřina Motyčková, redaktorka Seznam Zpráv

Za nejlepší knížku, která se mi v roce 2022 dostala pod ruce, považuji V chapadlech murmuru: Jak číst literaturu krize od literárního kritika Jana Bělíčka. Autor v ní, s přesahem do filozofie a sociologie, hloubá nad tím, jak současná literatura reflektuje dnešní společnost a reaguje na procesy, které v ní probíhají. Čtenářům erudovaně, ale zároveň přístupně, představuje celou plejádu knih, které se nebojí otevírat často velmi složitá aktuální témata. Výsledkem je mozaika plná podnětů k zamyšlení i tipů na knihy, o kterých jste do té doby neslyšeli.

Karel Veselý – Hudba ohně (Paseka)

Doporučuje Jan Jindřich Karásek, kulturní publicista a básník

Letos jsem četl hlavně zahraniční prózu, nebo doháněl starší české resty. Ale co mě letos hodně bavilo, bylo druhé vydání Hudby ohně od Karla Veselého. Objemná knížka, která se ale čte sama a dokazuje, že tu můžeme mít fakt chytrou populárně naučnou literaturu, která zasazuje své téma do širšího celospolečenského kontextu. Spolu s Chapadly murmuru mám radost, že se u nás, kde ta tradice oproti třeba Americe není, začíná rozvíjet knižně vydávaná esejistika.

Martin Pelc – Na football!: Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939 (Nakladatelství Lidové noviny)

Doporučuje Jan Lukavec, literární kritik

Kniha, která plasticky a poutavě ukazuje, jak dlouhou dobu trvalo, než se fotbalové fanouškovství ustavilo jako samostatná subkultura. Divácké chování se totiž ve svých počátcích řídilo společenskými normami přejatými z jiných oblastí, například divadla. Původním ideálem tedy bylo „tiché a klidné sledování zápasu“ s jen občasným pochvalným potleskem nebo izolovaným provoláváním „bravo“. Po vzoru operního obecenstva měli diváci aplaudovat až po „árii“/gólu, „jednání“/poločase nebo celém představení/zápase. Což korespondovalo s tím, že movitější diváci na zápasy zprvu chodili v cylindrech.

Pelc zmiňuje teorie o tom, že návštěva fotbalového stadionu může být kompenzací sexuálního vzrušení a atavistických potřeb. Uvádí k tomu i nekonvenční teze o tom, že lidská ruka je „kulturní končetina“ v protikladu k noze; akt kopnutí je v tomto smyslu archaičtější a agresivnější. Autor vychází z velkého množství pramenů, z velké části vizuálních, na jejichž základě vytváří mnohovrstevnatý obraz nejen fotbalového obecenstva, ale i civilizačních proměn české společnosti první poloviny 20. století. I s přesahy k tomu, jak v moderním světě „ventilovat“ naši divošskou přirozenost.

Foto: Academia

Obálka knihy Dějiny lidí.

Martin Rychlík – Dějiny lidí (Academia)

Doporučuje Petr Vidomus, kulturní publicista

Rychlíkova kniha je poctou neuvěřitelné pestrosti lidských bytostí a současně skvěle dokládá, kterak je populistická honba za „návrat k přirozenosti“ ošidná: řada věcí je relativních a liší se od kultury ke kultuře. Rychlík se – po vzoru antropologa George P. Murdocka – zaměřuje na to, co je nám všem společné, na tzv. kulturní univerzálie. Brilantní přehled a koncentrované vyjadřování k tomuto autorovi už patří, rozsah práce přesto překvapil. Její význam přesahuje český prostor.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Karel Veselý
Jan Bělíček

Doporučované