Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Já ten váš polosvět nenávidím. A tebe s ním,“ říká inženýr Hebvábný své milence Darje v novém románu Miloše Urbana Továrna na maso. Co vlastně Hebvábný nenávidí? Svět, ve kterém se uvolnily hranice sexuality.
Každý může spát s každým, muži s muži, ženy se ženami. Není už jasné, kdo je muž, kdo je žena. Darja se cítí být spíše mužem, zjemnělý Hebvábný zase nosí dlouhou hřívu vlasů, což je v Urbanově prvorepublikovém světě skoro nepřípustné.
„Nikoho jsem nechtěl urazit, jenom jsem musel napsat příběh o starých Holešovicích, neboť jsem se odtud byl nucen odstěhovat. A vyšlo mi to takhle,“ píše autor v doslovu Továrny na maso.
Typický Urban. Expert na genius loci. V tom nikdy neselhává. Co se ale týče nestandardní sexuality nebo feminismu, vydává se na území, které nezná a hlavně ani znát nechce.
„Ne že bych se o feminismus nikdy nezajímal. Zajímal, ale to bylo před nějakými pětadvaceti lety a bylo to spíše z pocitu nudy než z nějakého přesvědčení,“ psal Urban před několika měsíci v glose pro web iLiteratura.cz. Továrna na maso vyvolává dojem, že ke queer komunitě zaujímá autor stejně blazeovaný nezájem.
Literární kritička Eva Klíčová píše, že Urban v nové knize „brnká na strunu kulturní války“. Brnká je správné slovo. Urban je při psaní o něčem, co je mu cizí, ještě mírný. Třeba Ondřej Hübl je agresivnější. V dystopickém románu Opona vybuduje komunistický lunapark, aby na něm odhalil, že mladá antihrdinka jeho románu je neomarxistická zrůda, která svou zaslepeností a adolescentní naivitou ohrožuje životy těch pilnějších a zkušenějších. Ve zkratce: Opona je hanopis namířený na mladé levicově smýšlející Čechy.
Mezi českými spisovateli roste tendence psát o věcech, které neznají, se vztekem. V lepším případě s výsměchem a ironií. Kam se poděla zvědavost? Co je neznámé a cizí, to pro spisovatele a obecně lidi, které živí jejich imaginace, už nepředstavuje výzvu, ale protivenství. Něco, proti čemu je třeba se rychle vymezit, odehnat to jako nepříjemný hmyz. Případně něco napsat a počkat, co autorovi „prostě vyjde“.
Jde nám ještě psát?
Je to docela dávno, co si spisovatelé zažili kolektivní krizi. Šlo o konkrétní den. 11. září 2001. „Všichni spisovatelé na planetě neochotně zvažovali změnu zaměstnání,“ napsal Martin Amis poté, co letadla narazila do mrakodrapů Světového obchodního centra a změnila tím celý svět, včetně toho literárního.
Seriál Pozadí událostí vzbudil debatu
Musí být umělecké dílo věrné realitě? Přečtěte si komentář Petra Fischera.
Amis vysvětloval, že pro lidi živící se svou představivostí bylo 11. září jako kýbl ledové vody, který jim někdo chrstnul do obličeje. Nejenže nic takového jako teroristický útok dopravními letadly nepředvídali, ale ani při zpětném pohledu o něm nedokázali psát. Jejich představivost selhala.
„Imaginativní psaní se chápe jako něco trochu mystického. Ve skutečnosti je to velmi mystické. Velká část práce se odehraje pod prahem vědomí, bez zásahu rozumu,“ psal po útocích Amis. „Když romanopisci publikovali texty o 11. září, ve vzduchu viselo napětí: všichni cítili povinnost opustit své sobecké denní snění a vrátit se do reality.“
Literární veteráni John Updike, Don DeLillo nebo již zmíněný Martin Amis se pár let po útoku odhodlali k textům, ve kterých se snažili svou představivost znovu nastartovat, podrobit novým výzvám. Updike zkusil v Teroristovi popsat, co se odehrává v nitru radikalizujícího se mladíka, který se chystá odpálit bombu v tunelu spojujícím New York a New Jersey. Nebyl to příliš povedený pokus. Ale minimálně šlo ocenit, že se psaním snaží porozumět neznámému.
Už jste viděli nejnavštěvovanější film podzimu?
John Maxwell Coetzee byl úspěšnější. V roce 1999 se s limity vlastní představivosti pokoušel vyrovnat s románem Hanebnost. Ten vypráví příběh ze světa po apartheidu: bílý vysokoškolský profesor Lurie opije a sexuálně zneužije černošskou studentku. Je vyhozen ze školy a odjíždí na venkov za svou dcerou Lucy, kde na ně nedlouho po jejich příjezdu zaútočí tři černoši. Lucy znásilní, Lurieho se pokusí zavraždit.
Hrdina knihy je obětí, ale i viníkem. Jakkoli brutálně může zápletka Hanebnosti působit, je to hlavně kniha o pokání, pokus o překročení nepředstavitelně velké vzdálenosti mezi „mnou“ a „tím druhým“. Coetzee je moc dobrý spisovatel na to, aby docházel k pozitivnímu, nebo negativnímu závěru. Důležité pro něj je vyslovit onu snahu. Nevzdávat se jí, i když nezaručuje žádný výsledek.
Do Pražského hradu naštěstí nikdo letadlem nenarazil. Apartheid v Česku není. Kulturní války ale nejsou tak abstraktní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jejich obětem by se dalo předejít a rozbroje potlačit. Stačilo by, kdyby se spisovatelé zase začali snažit. Kdyby pro ně psaní o neznámém bylo zase trochu víc výzva, ne jen ono Amisovo „sobecké denní snění“.
