Článek
Česká kinematografie má dlouhou tradici sebemrskačského vysmívání se sobě samým. Zvláště v 60. letech, v době české (a československé) nové vlny vznikla řada filmů, které si i dosti nevybíravě utahovaly z české národní povahy. Výjimečné jsou v tomto ohledu třeba Formanovo Hoří, má panenko, Ecce Homo Homolka Jaroslava Papouška či mistrné Intimní osvětlení Ivana Passera. Všechny tyto filmy zobrazovaly obyčejné Čechy jako jadrné a zároveň poněkud holubičí povahy, které často raději remcají nad během událostí, než aby je svým zásahem změnily k obrazu svému. A spíš než aby se v krizové situaci spojily, ještě se v ní víc rozhádají.
Na tuto tradici v éře normalizace navázaly zejména filmy podle scénářů Zdeňka Svěráka, vrcholem jeho tvorby v tomto ohledu jsou patrně Kulový blesk (napsaný společně s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Podskalským), Na samotě u lesa (společně se Smoljakem) či Vesničko, má středisková. V porevoluční éře scénáře Zdeňka Svěráka natáčel zejména jeho syn Jan a ač tu typické svěrákovské šťouchance do obyčejných Čechů pokračovaly, filmy to už byly mnohem laskavější, ztratily někdejší štiplavý, leckdy až satirický podtón.
Jana Plodková v nové komedii Jiřího Havelky Mimořádná událost.
Když před dvěma lety vstoupili do kin Vlastníci, zdálo se, že v jeho režisérovi Jiřím Havelkovi našla tahle zavedená česká tradice svého následníka. Vlastníci byli inteligentní a přitom velmi zábavnou komedií odehrávající se na schůzi bytového družstva. Na ní se logicky sejdou značně různorodí lidé, kteří krom vlastnictví bytů v jednom domě nemají mnoho společného. Jsou naopak z dosti různorodých sociálních i věkových skupin a mají také dost různorodé, často i protikladné cíle.
Vlastníci byli adaptací divadelní hry Společenstvo vlastníků, kterou realizoval Havelka se svým domovským souborem Vosto5, a díky dlouholetému inscenování byla „vymazlená“ do posledního detailu (hra je nadále k vidění ve vršovickém Vzletu). Ve svém novém filmu Mimořádná událost už vyšel Havelka z filmového scénáře, a ač byla očekávání kolem filmu obrovská, film je bohužel zcela nenaplňuje. Nejspíš i proto, že selhává právě v tom, čím chce být především – satirickou zprávou o české současnosti a o Češích.
Základem Havelkovy nové komedie se stala reálná, i když dle sloganu filmu „neskutečná událost“. Před třemi lety na Vysočině strojvůdce motoráku vystoupil z vlaku, aby na něm opravil závadu. Vlak se ale poté samovolně rozjel opačným směrem – bez strojvůdce, zato i s jedenácti cestujícími. Ujel takto několik kilometrů, celá jízda trvala 14 minut.
Podobně jako ve Vlastnících tu tak Havelka získal slibný uzavřený prostor, v němž se potkávají hrdinové, kteří nemají vůbec nic společného, a tím lépe to mezi nimi může jiskřit. Jen jejich jízda trvá o něco déle a obsahuje také nejspíš i vypjatější momenty. A nelze tu nevzpomenout film Věry Chytilové Kalamita, který podobně ve vlaku uvěznil sestavu hrdinů. Havelka má oproti Chytilové k dispozici dokonce jedoucí vlak, což filmu může dodávat dynamiku. Stejně tak může pracovat s hrozbou blížícího se neštěstí, která v aktérech události vyvolává paniku. A zásadní roli tu má i bídný stav vlaku nejmenovaného „státního dopravce“, v němž nefunguje víceméně nic včetně záchranných brzd.
Filmový plakát Mimořádné události.
Film začíná velmi slibně, když uvádí na scénu sestavu zábavných a přitom velmi uvěřitelných hrdinů. Těmi jsou třeba vlezlá důchodkyně v podání skvělé, ve filmu nepříliš vídané Marie Ludvíkové, manželský pár v těžké krizi ztvárnili Jana Plodková a Igor Chmela a poněkud životem unavenou mladou matku Jenovéfa Boková. Významnou roli má ve filmu i Jaroslav Plesl jako majitel pohřebního ústavu. Sestavu doplňuje antiislamistický myslivec, tři mladí rockeři, přemoudřelý nezletilý cyklista a pár postav se může vynořit ještě v průběhu děje.
Je logické, že krizová událost, kdy se motorák neřízeně rozjede po kolejích, spustí v jednotlivých aktérech různé reakce, jejichž škála je závislá na osobnostním nastavení postav. V počátku filmu je sledování dění v uzavřeném prostoru jednoho vagonu opravdu zábavné, nejen díky hereckým výkonům, ale i díky skvělým, výtečně odpozorovaným dialogům. Pak ale filmu jaksi dojde dech. V klaustrofobickém prostředí jednoho vagonu se všechny ty nabízející se peripetie poměrně rychle vyčerpají, a tak do děje začnou vstupovat zásahy zvenčí, které ale působí nadbytečně. Původní aristotelské soustředění na omezený čas a místo tím ztrácí tah. A ačkoliv motorák rozvážně pluje po kolejích stále stejnou rychlostí, film samotný najednou ztrácí tempo a to, co předtím tak skvěle fungovalo, se najednou zcela rozpadá.
Rozpačitý dojem dokoná poměrně triviální politická satira, v níž nechybí protřelý politický poradce jak od Babiše, proiislámská moudra jak od internetových diskutérů, červené svetry jak od Hamáčka a slabošský populistický politik jak… inu, jak z české politiky. Česká politická kultura v poslední době už bohužel dospěla do takového stadia, že je jen velmi těžké ji satiricky uchopit – už samotná politická realita je leckdy tak bizarní, že je už i sama sobě satirou a nelze ji více satirizovat.
Netýká se to ostatně jen české reality: Jednou z nejpopulárnějších a také nejcitovanějších filmových satir byl v poslední době vánoční netflixovský hit K zemi hleď, utahující si z klimatologických témat i z aktuální mediální kultury. I v něm ale bylo patrné, že hranice mezi realitou a jejím satirickým obrazem je velmi tenká – úspěch filmu stál mimo jiné právě na tom, jak přes všechen satirický nadhled blízký realitě byl. Tohle by se přece klidně mohlo stát, kdyby se k zemi hypotetická kometa blížila, říkali jsme si u něj – zatímco u skutečné satiry stále chápeme, že se pohybujeme v říši nadsázky.
Politická satira je často už z podstaty lehce primitivní a tak zvláště ve filmu, který předtím tak hladce běžel bez nutnosti podbízet se divákům prvoplánovými vtípky, zamrzí. V závěru Mimořádné události se dočkáme ještě vhledu do světa současné české vesnice a záchranné akce, v níž figurují místní policisté, dobrovolní hasiči, skauti i myslivci. Má to být pravděpodobně velkolepé vyvrcholení vyprávění o české národní povaze, divák v té chvíli ale už jen útrpně doufá, že to celé brzy skončí. Mezi dobrovolnými hasiči tu u stolů sedí roztroušeni i členové Havelkova souboru Vosto5.
Možná, kdyby raději usedli s Havelkou ke scénáři, mohl být tento film mimořádnější událostí. Takto je bohužel spíš promarněnou šancí. A říkám to vzhledem k tak slibné první půlce filmu, ke kreditu tvůrců, hereckému obsazení a všem očekáváním, opravdu moc nerada.
