Hlavní obsah

Nejsem rodinný typ. Být „putovní dítě“ ve vás zůstane, říká Jitka Zelenková

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byla zpěvačka Jitka Zelenková.

Reklama

31. 12. 2020 16:03

O angažmá vokalistky u Karla Gotta, ale i o důvodech, proč si nezvolila rodinný život, hovořila zpěvačka Jitka Zelenková s Blankou Kubíkovou.

Článek

Dlouho jste spolupracovala s Karlem Gottem. Nejdříve jste mu dělala takové „křoví“, lze-li to tak říci. Nevadilo vám, že jste byla tou zpěvačkou v pozadí?

Ano, „křoví“ se tomu říká. Ale úplné „křoví“ to nebylo, takže jsem byla šťastná. Karel mi dal nabídku k sobě na angažmá, nebyla to tedy trvalá smlouva, ale turné od turné. Se zpěvačkou Janou Kociánovou nás vzal jako sólistky. Vedle Karla mě bavilo zpívat, současně jsem si budovala sólovou kariéru a Karel mě v tom maximálně podporoval. Byl hrdý na svoje lidi, na nás sólisty - ať už jsem to byla já, saxofonista Felix Slováček, trumpetista Václav Týfa, nebo pianista Rudolf Rokl. Vždy nás krásně uváděl a chtěl, aby lidé z jeho kapely měli úspěch. Takže mě těšilo být vedle něj a díky tomu, že byl tak populární v německy mluvících zemích, jsem měla možnost jezdit na západ i v době hlubokého „temna“. Měla jsem šanci kupovat si tam muziku a vinyly jsem si vozila na kila. Slyšela jsem díky tomu všechny úžasné zpěváky jako Raye Charlese, Barbru Streisand, Stevieho Wondera a jiné. Skončilo to až v roce 1986, kdy chtěl Karel Gott trochu jiný zvuk. Já už měla vlastní recitál a natočené své velké úspěšné desky.

Jaké jste vůbec měla zázemí? Vy jste byla „putovní dítě“: chvíli jste bydlela u maminky, chvíli u tatínka, chvíli u babičky a dědečka.

Putovní dítě, to je úplně přesné. Byla jsem „přesazována“ podle toho, jak rodiče putovali. I proto, že tehdy nebylo možné koupit si byt, byly jen různé podnájmy.

Narodila jsem se v Brně, kde jsem byla s oběma rodiči asi do pěti let. Pak jsem byla u babičky a dědy v Rakovníku, přestupní stanicí na rok byla Praha a nakonec jsem zakotvila v Poděbradech u tatínka v lázeňském pokojíčku, který měl ani ne pět metrů čtverečních.

+1

To bylo v pubertě?

Ano, v kritické době mezi třináti až osmnácti lety. A můj otec jako šéfdirigent Českého symfonického orchestru byl na takové „éro“ sám.

Byla jste éro?

Byla. A už v té době jsem chtěla zpívat. Původně jsem ale chtěla být zdravotní sestra nebo lékařka, jelikož jsem jako dítě byla nemocná. Bývala jsem hodně po nemocnicích, ale líbilo se mi tam a z bílého pláště jsem měla obrovský respekt. To mi zůstalo dodnes.

Jelikož jsem byla éro, ve škole jsem měla hrozný prospěch, a to i proto, že v Poděbradech jsem začala zpívat s amatérskou skupinou v hotelu Savoj a potom, co jsem vyhrála talentové soutěže, jsem dostala první nabídku do Prahy.

Prý jste měla trojku z chování?

Ano, jako jediná na škole včetně kluků za neomluvené hodiny.

Nebyl čas chodit do školy?

Byl květen a nebyl čas, já jsem chtěla zpívat a chtěla jsem být opálená, takže jsem chodila s partou vysokoškoláků na jezero. Taky se vybudoval študácký klub, takže i tam jsem chodila a chudák tatínek mě po nocích sháněl všude možně. Ale všechno to nějak dobře dopadlo.

Jsem trochu náplava

Pak jste ještě bydlela s maminkou, dokonce asi do 33 let, je to tak?

Když mi bylo osmnáct a dostala jsem nabídku do divadla Rokoko, tak jsem se trošku jako cizí dítě nastěhovala mamince. Ta by mě ráda vychovala, ale už bylo trošku pozdě a musely jsme se hledat. Jelikož jsem s ní nebyla celou pubertu, byla jsem na ní potom v podstatě závislá a i ona na mě.

Nakonec jsem si asi ve dvaatřiceti našla jeden družstevní byt na Vinohradech, ve kterém bydlím dodnes. Necítím se ale být moc „pražská“, jsem náplava a miluji to mimo Prahu. Každou chvíli jezdím do Harrachova, kde jsem měla jednu ze svých lásek.

Horala.

Já jsem měla horala, kterého jsem se potom snažila přesadit do Prahy. A to byla ta největší životní chyba, protože on to udělal kvůli mně. Pak jsem ho zase stěhovala po nějaké době zpátky…

Nešlo to?

Nešlo, ale jsme obrovští kamarádi a já za ním jezdím do Harrachova, každý den si voláme a máme se hrozně rádi. Občas se cesty lidí rozejdou v nedobrém a to mi nedělá psychicky dobře, takže se k tomu nějakým způsobem vracím. Mám ráda čistý stůl a vlastně to dělám ze sobectví kvůli sobě, abych měla klid.

A i ze sobectví to dopadlo tak, že se žádný váš vztah nepřetavil do rodinného života?

Já asi nejsem rodinný typ. To není ze sobectví, ale asi to bude i mou rodinou a tím, že jsem byla to „putovní dítě“. To si nesete z dětství a i já si nesla to, že umělci jsou prostě takoví, jací jsou, a „co kdyby“ mně to také nevyšlo. Je to nějaká síla vevnitř, která vám v tom brání. Jsem naprosto nevhodná do domácnosti.

Jak se to vyznačuje?

Nevím. Ale já si myslím, že každý by to se mnou nevydržel. Mám svoje vrtochy. Není sobectví, když si něco chcete udělat po svém, máte svůj systém. Všechno si udělám podle sebe a nikdo mi do toho nebude mluvit. A to je moje povaha. Nesetkala jsem se s nikým, koho by to nějak významně těšilo, kromě mých nejbližších přátel, kteří mě opravdu mají rádi a berou mě takovou, jaká jsem, a já jsem jim neskutečně vděčná.

A není to také trošičku tím, že ve věku, kdy si ženy pořizují rodiny a „hnízdí“, jste spoustu let chodila s kapelníkem od Karla Gotta Ladislavem Štaidlem, který byl zadaný?

To nebyl to ten nejhlavnější důvod. My jsme také pořád cestovali a byli někde na zájezdech a nejblíže jste si s těmi, kým jste obklopena. Takže je to těžké. Navíc jsem nikam moc nechodila.

Plus naši to měli tak, jak to měli - a stejně se rozvedli, protože každý byl někde jinde. A možná nejhlavnější důvod opravdu je, že jsem si říkala, že když je člověk muzikant nebo zpěvák, tak k tomu není předurčen. Podívejte se, jak to dnes mají některé samoživitelky strašně těžké. O takových praktických věcech já hodně přemýšlím, a přitom do jiných jdu úplně po hlavě.

Jsem jako svobodný pták

Nelitujete?

Ne, vůbec. Já jsem se tak rozhodla dobrovolně, navíc já jsem jako svobodný pták.

Když jsme spolu dělaly před časem rozhovor, říkala jste mi, že i vaši přátelé se vás pořád ptají: Máš už někoho?

To se mě ptali. Ale oni mě dobře znají, fakt to se mnou není až tak jednoduché a já to zase o sobě vím. Já jsem to zkusila vícekrát, samozřejmě jsem neměla jen zadaného kapelníka. Měla jsem pak tři roky muzikanta, který byl také blázen, a nevydrželo to. A pak byl i horal.

Třeba ten problém je ve mně, ale mně to nevadí. Bude to tím, že jsem svobodný člověk, který si chce dělat, co chce, a je tak šťastný a spokojený. A když mi někdo řekne „a na stáří budeš sama“, tak už jsem. Už je to tady.

Taky jste mi před pěti lety říkala, že žena v tomhle věku by moc neměla slavit narozeniny. Letos jste oslavila sedmdesátiny. Překonala jste to?

Potom, co jsem šedesátku slavila ve velkém a stejně byli někteří lidé naštvaní, že jsem je nepozvala, řekla jsem si, že už slavit nebudu, ale nejlepší přátelé na mě ušili „boudu“, ale krásnou boudu.

Já jsem si vždycky přála to, co bylo v amerických filmech. Že někam přijdu a ozve se „překvapení“ a bude tam pár blízkých, budou tam ty balonky a frkačky. A nakonec se odehrálo přesně to, co jsem si přála.

Viděla jsem i klip.

Ano, najednou se spustilo plátno a tam byla písnička nazpívaná čtyřiceti zpěváky.

Byla to vaše písnička Bez lásky láska není.

Zpívali ji moji opravdu blízcí zpěváci a zpěvačky, se kterými se máme vzájemně rádi nebo rády. Byli tam dokonce i členové kapely No Name v autě, za Dejvické divadlo Lenka Krobotová. Gratuloval mi i Milan Lasica.

Připravili to moji kamarádi Lukáš, Rastík, můj kontrabasista František Raba a fotografka Lenka Hatašová, která mě fotí roky na všechny obaly desek. Trvalo jim to asi dva a půl měsíce. Muselo jim to dát tolik práce, že si to neumím představit.

Mě zase překvapil klip k písničce Věci, o kterých se nemluví, ve kterém hrajete taxikářku. A teče krev.

To bylo něco úžasného! Oslovil mě Bruno Ferrari, vlastním jménem Samir Hauser, ze skupiny Vanessa. Chtěl se mnou natočit duet a medovým hlasem do telefonu mě k tomu přesvědčoval. Měla jsem obavu, jestli to není nějaká skrytá kamera nebo nějaký blázinec. Tak jsem se poradila se synem svých přátel Matějem, který mi řekl, ať do toho jdu, že se mi nemůže nic stát. Výstřední Bruno Ferrari se ukázal jako nesmírně inteligentní muž, navíc galantní, takže mě to začalo strašně bavit a natočili jsme duet a potom videoklip: krvák, ve kterém podřezávám.

Mě to strašně bavilo a pak mě pozvali i na klubové turné. Sice jsem si říkala, že to publikum vůbec nepřijme, ale koupila jsem si rudé holínky nad kolena a na zápěstí si namotala tanga. Objeli jsme pár klubů a bylo to velmi úspěšné. Byla jsem překvapená, že i tohle publikum a posluchači této hudby mě přijali maximálně dobře.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované