Článek
Od voleb uplynulo jen něco málo přes tři měsíce, první výsledky změny poměrů jsou ale nepřehlédnutelné.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Například již byla zcela nezvratitelně zachráněna svoboda slova. Po letech útlaku, kdy přední disidenti směli své názory šířit tak maximálně na svých sociálních sítích, YouTube, v podcastech a internetových či jakýchkoliv jiných televizích, mohou lidé konečně beze strachu vyslovit nahlas vlastní názor - třeba na svých sociálních sítích, YouTube, v podcastech a internetových či jakýchkoliv jiných televizích.
Tečku za temným obdobím cenzury, která sice neexistovala, ale mohla by, udělal ve středu ústavněprávní výbor Sněmovny, když zřídil svůj podvýbor pro svobodu slova a zvolil jeho předsedu.
Stal se jím Libor Vondráček, jinak též lídr zhnědlé strany Svobodní a poslanec SPD, který se před volbami s velkou slávou nechal podpořit významným slovenským rasistou a popíračem holokaustu Milanem Mazurkem.
Je to skvělý výběr. Vondráček přirozeně navazuje na své dva předchůdce v čele této úplně zbytečné sněmovní zašívárny, která se obvykle schází dvakrát do roka a jejíž význam spočívá pouze v měsíčním příplatku 21 tisíc korun pro jejího předsedu.
Tím prvním ve volebním období 2017-2021 byl komunista Leo Luzar, osobně vcelku milý chlapík, jehož hlavní kvalifikace spočívala v přesvědčení, že do svobody slova sice spadá i šíření lží, ovšem že je zároveň nepřípustné „hanobit“ prezidenta republiky a kdo se ho dopustí, měl by si jít až na rok sednout do vězení nebo aspoň dostat pokutu.
V tom se nepřekvapivě shodoval i se svým nástupcem v čele podvýboru z let 2021–2025 Stanislavem Berkovcem z hnutí ANO, který stejně jako Luzar příslušný návrh komunistické mlátičky Zdeňka Ondráčka v roce 2016 podepsal - a pak ho zase odvolal, protože mu to přikázali ve straně. Což na jeho profilu nic moc nemění, zvlášť když si k tomu přičteme třeba jeho pozorovatelskou účast během „referenda“ na ukradeném Krymu v roce 2014, o níž ani nebyl schopen říci, kdo mu to celé platil.
Luzarovo a Berkovcovo angažmá udělalo z podvýboru spolehlivě komickou záležitost, což plně odpovídá české podobě boje o svobodu slova - je jen málo veřejných aktivit, v nichž riskujete tak málo, a můžete se přitom tvářit tak smrtelně vážně.
Nová politická elita vzešlá z podzimních voleb umí ovšem tenhle postoj zaujmout se vší vehemencí. Bitva o svobodu slova v jedné z nejsvobodnějších zemí světa se stala vlajkovou lodí tohoto - jak se sám označuje - vlastenecko-konzervativního politického proudu, který obden systematicky diskredituje pojmy „vlastenectví“ i „konzervatismus“. Stejně jako samotnou péči o svobodu slova, protože čím déle tenhle pateticko-komický „boj“ sledujete, tím víc vás napadá, že svoboda čehokoliv bude ve skutečnosti to poslední, o co tu jde.
Duchovním vůdcem tohoto politického směru - jak nám v úterních Událostech, komentářích pyšně připomněl druhý Vondráček vládní koalice, tedy Radek z ANO - je prezident Donald Trump, jehož viceprezident a americká obdoba Dmitrije Medveděva J. D. Vance právě před rokem peskoval na Bezpečnostní konferenci v Mnichově Evropu, že v ní upadá svoboda slova.
Více k tématu:
Což sice jistě nelze podceňovat, nicméně současná americká administrativa je ta poslední, kdo by měl kohokoli o svobodě slova poučovat.
Celý první rok svého druhého mandátu využil Trump k nekonečnému proudu výhrůžek a šikanovacích žalob vůči americkým médiím. Samozřejmě především těm liberálním, jako jsou The New York Times, které zažaloval o 15 miliard dolarů za článek, jenž tvrdil, že se stal celebritou díky reality show The Apprentice - a on byl přitom hvězdou už před ní! Ve čtvrtek Trump žalobu rozšířil, protože se mu nelíbilo, že deník publikoval průzkum veřejného mínění (!), podle nějž ztrácí voliče. Podobně ovšem dopadl i konzervativní deník The Wall Street Journal, od kterého Trump žádá 10 miliard dolarů za text o svém přátelství s odsouzeným pedofilem a kuplířem Jeffreym Epsteinem.
Trumpovi nevadí jen údajně nepravdivé informace, které o něm média šíří: s neskrývaným vztekem reaguje, když si z něj náhodou někdo dělá legraci, což upřímně řečeno není tak obtížné. Loni tahle ikona svobody projevu hned několikrát pohrozila velkým americkým televizním stanicím, že by kvůli svým nočním satirickým show mohly přijít o licenci.
Abychom ale novou funkci předsedy Libora Vondráčka nepodceňovali. Je docela dobře možné, že svou autoritou vdechne podvýboru nový smysl a étos. Nepochybně mu v tom rádi pomohou s vládní koalicí spřátelené politické neziskovky typu Společnost pro obranu svobody projevu, která tenhle týden zažila skutečně nepříjemné překvapení. Jimi tolik nenáviděný - a jejich vlastním slovníkem „protiruský“ - film Pan Nikdo proti Putinovi, který vznikl v česko-dánské koprodukci, byl nominován na Oscara za nejlepší dokument. Někdo by měl rozhodně protestovat. Razítko sněmovního podvýboru by tomu jen dodalo oficiální lesk a autoritu.
A nám ostatním by důrazně připomnělo, v jaké zemi momentálně žijeme.
