Článek
V poslední době mě čas od času napadají záludné otázky ohledně mých přesvědčení, která veřejně prezentuji a považuji je za správné. A najednou jsem vykolejený, nejistý a vůbec se nepoznávám.
I na mě dolehla temná doba pandemie, kdy kolem nás obchází hrozba nakažení a zprávy z fabrik, že máme další nemocné zaměstnance, nebo se koronavirus objeví v rodině a ta musí zůstat v karanténě. Já prožívám noční můry z řetězových reakcí, ke kterým nesmí dojít. Potřebujeme vyrábět, protože zakázky pro výrobu máme. Jsme neustále ve střehu, obracíme stránky kalendáře v naději, že se už brzy stav obrátí k lepšímu, že už bude dostatek vakcíny a že se republika proočkuje a vrátí se nám životy, které nám chybí.
Když nemohu v noci spát
A tak člověk přemílá v hlavě co a jak, zvláště když nemohu v noci spát, mám starosti a tuším ty i ty, které ještě nedokážeme odhadnout. To je prostě daň podnikání a v mém případě je to starost o 2 300 lidí, kteří jsou na Jutě závislí.
Co když jsou moje názory mylné a moje přednášky o podnikání selským rozumem a ekonomice na základě matematiky, které mám za poslední roky za sebou, bych měl poopravit? Nejraději vzpomínám na pravidelná setkání se zaměstnanci při střídání směn, kde jsem je naléhavě nabádal k šetření. Radil jsem jim, že si nesmí brát vozík v supermarketu, kde na ně číhá nepotřebné zboží a slevy, které vábí k nákupů za slevy a tahají peníze z peněženky. Doporučoval, ať si vezmou černé brýle a sundají je teprve až dorazí na místo, kde mají zboží, které nezbytně potřebují. Připomínal jsem jim, ať si uvědomí, že každou stokorunu, kterou utratí, museli nejdříve vydělat. Bylo to v době, kdy jsme začínali řešit nárůst exekucí a začali jsme půjčovat bezúročné půjčky. Moje rada byla: „Nesmíte si brát ani košík a pak si koupíte jen to, co unesete.“
Neberme se vždy vážně
V té době jsem měl pár setkání s Martinem Stropnickým a jeho manželkou Veronikou Žilkovou, které jsem pozval na besedu s občany ve Dvoře Králové, a tyto zkušenosti jsme si předávali. Z toho vyplynula úsměvná příhoda z lyžování, kterou mi vyprávěla kolegyně, kdy náhodou seděla na vleku vedle Veroniky a připomněly si návštěvu Juty.
Ta jí rozhořčeně sdělila, že si chtěla vzít poučení od Hlavatého a šla bez košíku koupit pečivo, mléka a másla pro tu svoji smečku šesti dětí, ale bohužel to vzdala, protože tak velkou náruč neměla.
Doba se mění a dnes jsme vyzýváni povzbudit naši ekonomiku utrácením. Chápu tato ekonomická doporučení, ale s mými zkušenostmi se zadlužováním a exekucemi utrácení nemohu našim zaměstnancům doporučovat.
Takže neberme se vždy vážně a buďme občas omylní, to je to, co nás polidšťuje, a buďme hodně zdraví, abychom mohli pomalu se blížící jaro přivítat s úsměvem.
