Nikam nechodím a jsem spokojený, říká Radek Drulák

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obávaný kanonýr Radek Drulák žije poklidným rodinným životem. S čistou hlavou chodí do práce v olomouckém skladu firmy Tomegas, která obchoduje s plynem, a zastihnout ho někde „před publikem“ lze málokdy.

Ale v sobotu 18. června se v Kroměříži objevil. Nemohl chybět na akci na počest prvního stovkaře Josefa Silného, místního rodáka – konalo se tu setkání členů Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól, tedy hráčů, kteří v domácí či zahraniční lize dali aspoň sto gólů.

Olomoucký občan Radek Drulák nechyběl, ostatně to neměl daleko, vždyť přijeli i Slováci. „Například Jara Timka jsem neviděl snad osmnáct let,“ přivítal se s bývalými federálními spoluhráči.

Sám velkou pozornost fanoušků a lovců autogramů příliš nevyvolával. „Asi mě moc nepoznávali,“ domnívá se. „Nechal jsem si narůst vousy a nosím už brýle,“ neuhýbá přibývajícím letům letošní šedesátník.

Nastoupil za jedenáctku kanonýrů, v sestavě se s některými ostrostřelci potkal poprvé. „Někteří čtyřicátníci mi už nic neříkali, znal jsem jen jména,“ doznává. „Je to jiná věková garnitura,“ povzdechne si, jak čas letí. A je přesvědčen, že šlo o jeho poslední vystoupení na trávníku. „Zdraví už je trochu vachrlaté,“ postěžuje si.

Do kopaček ho nepřezuly ani oslavy 90 let drnovického klubu o týden později, kde vlastně prožil své nejkrásnější fotbalové roky. Slavné postavy Drnovic si zahrály proti brněnským veličinám, on chodil okolo lavičky a vydatně fandil. Na hřiště si už netroufl.

Vytrvale odmítá i pozvánky na zápasy týmu internacionálů, kde léta patřil k výrazným tvářím. „Manažer mužstva Štěpán Phillip mě zve, ale já nejdu. Říkám mu, hrát nemůžu, co bych se tam někde šmatlal. Jen očumovat mě nebaví,“ vysvětluje.

Na hřišti dvojnásobného krále kanonýrů už patrně nikdo neuvidí.

Slavné okamžiky z EURa 1996, kde nastoupil v úvodním utkání základní skupiny proti Německu a pak v semifinále proti Francii, mu připomíná stříbrná medaile, kterou si bedlivě chrání. „Je v trezoru,“ nakonec prozrazuje, ale víc nic.

Má k tomu důvod. „Už dvakrát nás vykradli, ale medaili mi nechali,“ říká s úlevou. Šlo patrně o fotbalové ignoranty. „Sebrali všechno, co se blyštilo jako zlato nebo ho jen připomínalo, stříbro nebylo pro ně zajímavé,“ je vlastně rád, že bytoví lapkové neměli o jeho kariéře ponětí.

Zatímco jeho spoluhráči ze stříbrné anglické party se neustále vyjadřují k současnému dění a komentují zápasy české reprezentaci i zahraničních týmů, jeho nikam nezvou. „Vůbec po to netoužím,“ tvrdí přesvědčivě. „Navíc znáte moji hubu, když se mi něco nelíbí, tak to naplno řeknu,“ uvědomuje si úskalí vrozené upřímnosti.

Doslova znectění si užil, když kritizoval reprezentanty, kteří bojovali o postup na ME 2012. „Hráli hrozně, ale pak jim to vyšlo,“ stojí si pořád za svým. Když v kvalifikaci uspěli, opřeli se do bývalého kolegy. „Vylezli z letadla jako banda vandráků a šili do mě, vulgárně mě uráželi,“ vzpomíná na incident. „Udělali sami ze sebe osly, byla to hrozná ostuda,“ zdůrazňuje.

Na fotbal nechodí, ani na Sigmu Olomouc, přitom na stadion to má z bydliště dvacet minut pěšky. „Nemám na koho chodit, osobnosti nejsou,“ stěžuje si. Fotbal je nudný, tleská se už, když se kope roh,“ diví se. „Není to žádná podívaná,“ dodává.

Po skočení aktivní kariéry se snažil u fotbalu zůstat, epizodní trenérská dráha na vrchol ovšem nevedla. Zkusil to jako hráčský agent „Když jsem v 90. letech minulého století začínal, nebylo nás mnoho,“ vzpomíná. „Zdeněk Nehoda, Paul Paska, Pavel Zíka, krátce Franta Straka a Venca Němeček,“ vypočítává.

Málo rybářů na chovný rybník plný kapříků, rozjíždělo se to dobře. „Spolupracoval jsem Jirkou Hamalem, který zastupoval hokejisty, měli jsme firmu napůl,“ připomíná Drulák. „Měl jsem podepsané například oba Hubníky,“ ukazuje na kultovní bratry stopera Romana a útočníka Michala.

Všechno se však zvrtlo. „Kolegové mi začali hráče přetahovat, jejich gangy, když to tak řeknu, našim hráčům dávaly tučné odměny, aby k nim přešli, já neměl sto tisíc na úpis, aby zůstávali u nás,“ nastiňuje, co se dělo. „Navíc tehdejší ředitel Sigmy Olomouc Jirka Kubíček hráčům zakázal, abych je zastupoval. Sám nevím proč, snad jsem pro olomouckou slávu něco vykonal,“ nechápe, proč se vedení jeho klubu chovalo tak macešky. „Šlo to do kytek, tak jsem to ukončil,“ přijal porážku. „Neměl jsem na to žaludek,“ nepopírá.

Nevyšel ani druhý pokus ve spojení s bývalým místopředsedou za Moravu Zdeňkem Zlámalem, rovněž hulínským rodákem, majitelem klubu 1. SK Prostějov. „Požadavek, abych si na sebe hned vydělal, splnit nešel,“ objasňuje Drulák. „Chtělo to nějaký čas. Nabrali jsme hráče, ale bylo mi vyčítáno, že moc neprodávám a nejsou zisky. Nevysvětlil jsem mu, že koupím jablko a hned ho sežeru. To přeci nejde,“ nepřesvědčil finančně silnějšího partnera.

Živil se tedy všelijak. Sedl za volant a řídil kamion. „Jezdil jsem pro olomouckou firmu J.M.I.T., kde syn začal dělat dispečera,“ objasňuje, jak se do kabiny korábu silnic dostal. „Potřebovali šoféra na převezení dvanáctitunového nákladu do Lucemburska. Docela mě to zajímalo, splnil jsem si vlastně dětský sen,“ přiznává.

Poznal i úděl majitele hospody. „Šlo o vysloveně rodinný podnik ve vesnici Mezicích kousek u Olomouce,“ ukazuje na mapě. „Já, manželka a pomáhali nám syn a neteř,“ představuje personál. „Měli jsme trochu jiné představy,“ doznává. „Strávili jsme v hospodě 365 dnů v roce. Vařit nemělo smysl, na jídlo nikdo přes den nepřišel, pátky a soboty sice narváno, ale během týdne jenom prdlačky, ztráta času,“ mává i po letech rukou.

Krachu se však vyhnul. „My to naštěstí prodali i s mírným ziskem, než za kolik jsme hospodu koupili. Stál o ni jeden starousedlík, dohodli jsme se,“ našel vhodného kupce. „Ale žádný velký vývar, skoro ‚šul nul‘, jestli jsme za dva roky života v začouzeném prostředí trhli sto tisíc, tak to víc nebylo,“ vyvrací jakékoli náznaky o zbohatlém podnikateli.

Divoká léta si užil, nyní se usadil. „Musím manželce vrátit dobu, kdy se o všechno starala a já jezdil po světě,“ přijímá odpovědnost. „Mám čtyři roky do důchodu, pracuju pro firmu, která obchoduje s plyny, sídlo má v Milevsku, u nás v Olomouci sklad, kde mám kancelář,“ popisuje svou náplň.

Je naprosto spokojený. „Udělám si svou práci, nikdo mě neprudí, nerozčiluje, do práce chodím s čistou hlavou, s čistou hlavou odcházím,“ pochvaluje si klid.

To se týká i soukromého života. „V hospodě jsem nebyl ani nepamatuju, nikam na návštěvy nechodíme, nikdo nechodí k nám,“ téměř se vyloučil ze sociálních vazeb. „Máme jednu rodinu, s níž jezdíme na dovolenou, to nám stačí,“ ubezpečuje někdejší žralok českých fotbalových vod.

Dr. Faust našel pohodu na pobřeží moře, hanácký kanonýr v rodinném kruhu.