Svědomí neomlouvá. Prokurátor Stříž byl k „odpíračům“ neoblomný

V dubnu 1989 bylo Igoru Střížovi 24 let a stál na začátku své právnické kariéry. Měl za sebou teprve první týdny ve funkci prokurátora na Vojenské obvodové prokuratuře v Olomouci. Už tehdy se mu však dostalo na stůl několik případů, které mu komplikují pověst.

Nynější první náměstek nejvyššího státního zástupce a aktuálně také kandidát na post šéfa žalobců poslal jako prokurátor před vojenský soud několik lidí, kteří kvůli svému svědomí a víře odmítali sloužit v armádě. Stalo se to jen několik měsíců před pádem komunistického režimu.

Rozhodnými odpůrci vojny byli hlavně členové náboženského společenství svědkové Jehovovi. Často se nechávali zaměstnat v uhelných dolech, protože spoléhali na usnesení tehdejší vlády, že lidé pracující pod zemí mají nárok na dlouhodobý odklad vojny.

Některé z nich však režim přesto do armády povolal. Tito „branci“ pak odmítali na vojnu nastoupit – i když za to museli do vězení, v mnoha případech i opakovaně. Mnohdy se odvolávali na své svědomí nebo přímo na náboženskou víru.

Stříž s odstupem 32 let zdůrazňuje, že trvalým odmítáním vojny tito lidé ve své době naplnili skutkovou podstatu trestného činu. Důvod, proč se tak rozhodli, podle něj nebyl směrodatný.

„K motivaci, tedy důvodům, proč daná osoba odmítla vykonávat vojenskou službu, jsem samozřejmě přihlížel, ale nebyl to znak skutkové podstaty,“ uvedl, když jej jako adepta na vysokou funkci v demokratické justici Seznam Zprávy konfrontovaly s kariérou prokurátora před listopadem 1989.

Nutno dodat, že stejnou logikou se tehdy řídily i vojenské soudy, které odmítače vojny posílaly na dlouhé měsíce do vězení.

Po sametové revoluci však už české soudy opakovaně dospěly k závěru, že lidé odmítající vojenskou službu byli odsouzeni neprávem – a to právě kvůli tomu, jak své chování zdůvodňovali.

„Je proto nutno chápat člověka, který na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení je ochoten na sebe vzít následky vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin,“ uvedl Ústavní soud v klíčovém nálezu z října 1998, který řešil stížnost jednoho z odmítačů vojny.

Bývalý vojenský prokurátor Stříž říká, že si už nevybavuje, že by stíhaní „odpírači“ poukazovali na svoji víru nebo se hlásili ke svědkům Jehovovým. Odvolávali se prý jenom obecně na svědomí.

Podle dobových soudních dokumentů, které Seznam Zprávy získaly, však někteří svědkové Jehovovi výslovně uváděli svoji víru jako důvod odmítání vojny přímo před Střížem. Z verdiktů ústavních soudců navíc vyplývá, že svědomí má vyšší ochranu než náboženská víra.

Už ve středu zveřejnily Seznam Zprávy podrobnosti o případu Petra Šocha, kterého Vojenský obvodový soud v Olomouci na základě Střížovy obžaloby poslal v roce 1989 na 20 měsíců do vězení.

V archivech jsou však k nalezení další Střížovy kauzy.

Stejně jako Petr Šoch se ke své příslušnosti ke svědkům Jehovovým doznal i Rudolf Fabuľa. Také on pracoval v černouhelných dolech na Ostravsku a doufal, že díky tomu na vojnu nebude muset. Jeho žádost o dlouhodobý odklad ale nebyla schválena s odůvodněním, že takových případů je v daném místě už příliš.

Na konci března 1989 dostal Rudolf Fabuľa povolávací rozkaz, odmítl ho převzít a na vojenské správě o tom dokonce sepsal písemné prohlášení. Následně nenastoupil k přidělenému armádnímu útvaru v Karlových Varech.

„Na svém rozhodnutí nevykonat vojenskou službu trvám i dnes, což odůvodňuji svým náboženským přesvědčením,“ stojí v dochovaném protokolu z Fabuľova výslechu 19. května 1989, kterého se podle zápisu zúčastnil i vojenský prokurátor Stříž.

O tom, že obviněný zdůvodňoval svůj odmítavý postoj k armádě náboženským přesvědčením, respektive vírou, se zmiňuje usnesení o uvalení vazby, které Stříž podepsal, i obžaloba, kterou Stříž sepsal 1. června. „Na svou obhajobu uvádí, že mu jeho náboženské přesvědčení a svědomí nedovolují nastoupit a vykonat vojenskou službu,“ stojí v obžalobě.

Podle Igora Stříže však taková obhajoba neměla „právní význam“ a nezbavovala Fabuľu trestní odpovědnosti.

Prokurátor naproti tomu zdůraznil, že jednání obviněného vykazuje „vysoký stupeň společenské nebezpečnosti“. Ústava socialistického Československa podle něj sice zaručuje svobodu vyznání, to však nemůže být v rozporu s plněním zákonných povinností.

„Podobná jednání v širším měřítku mohou vážně narušit obranyschopnost republiky. Je proto nutné, aby se obviněný ze svého jednání zodpovídal před vojenským soudem,“ uzavřel Stříž v obžalobě. Rudolfu Fabuľovi navrhl trest v rozmezí 20 až 24 měsíců.

Vojenský obvodový soud v Olomouci se s obžalobou ztotožnil a Fabuľu 15. června 1989 odsoudil za nenastoupení služby v ozbrojených silách na 22 měsíců.

Odsouzený se s pomocí obhájce odvolal a požadoval kratší trest, Vyšší vojenský soud v Táboře ale odvolání zamítl.

Nakonec Rudolf Fabuľa strávil ve vězení přes sedm měsíců. V lednu 1990 se dostal na svobodu díky amnestii prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Přesto ho za odepření vojenské služby uznal soud vinným ještě jednou, a to skoro tři roky po sametové revoluci – v září 1992. Předtím byl Fabuľa znovu povolán na vojnu a opět odmítl nastoupit.

Nejvyšší soud nakonec tento rozsudek zrušil. Došlo k tomu však až po deseti letech.

Zdlouhavé bylo také řízení o rehabilitaci Rudolfa Fabuľy za jeho předlistopadové odsouzení. Podle advokáta Lubomíra Müllera se ho dočkal až v roce 2004. Původní rozsudek byl zrušen v celém rozsahu. Fabuľa byl také zproštěn obžaloby s odůvodněním, že žalovaný skutek nebyl trestným činem.

Podobně jako Rudolf Fabuľa se před Střížem na jaře 1989 marně odkazoval na víru a svědomí také další svědek Jehovův Petr Mojčák. Také on odmítl převzít povolávací rozkaz, posléze ani nenastoupil k přidělenému útvaru a skončil kvůli tomu v devatenácti letech ve vazbě.

„Obviněný se k trestné činnosti v plném rozsahu doznal a jako důvod svého jednání uvádí náboženské přesvědčení a svědomí, které mu brání vykonat vojenskou základní službu,“ zapsal Stříž do Mojčákovy obžaloby, která je datována 25. května 1989.

Vojenský soud vyměřil Mojčákovi v červnu 1989 trest 18 měsíců v první, tedy nejméně přísné nápravné skupině. V rozsudku je hned dvakrát uvedeno, že obžalovaný odmítá vykonávat vojenskou službu „s poukazem na své svědomí, na příslušnost k sektě svědků Jehovových“. Soud ale tento argument nebral v potaz a konstatoval spáchání trestného činu.

Z vězení se dostal v prosinci 1989, po amnestii odcházejícího komunistického prezidenta Gustáva Husáka. V roce 1992 Vojenský obvodový soud v Olomouci zrušil původní rozsudek, což však neznamenalo úplnou rehabilitaci. Zda jí Petr Mojčák dosáhl, není známo. Na dotaz Seznam Zpráv nereagoval.

Dva další případy odpůrců vojny, které před listopadem 1989 řešil Stříž ve funkci vojenského prokurátora a ke kterým redakce získala podklady ze soudních spisů, spojuje fakt, že tito lidé byli odsouzeni za nenastoupení do armády dvakrát po sobě – pokaždé za stejný trestný čin.

Tím ovšem tehdejší justice porušila zásadu, která platila už od doby Rakouska-Uherska. Šlo o latinsky formulované pravidlo „Ne bis in idem“, v překladu „ne dvakrát o tomtéž“. Zásadu, že lidé nemohou být odsouzeni dvakrát ani za nenastoupení na vojnu, potvrdily v 90. letech soudy.

Na porušení tohoto pravidla v roce 1989 doplatil například Vladimír Poprik.

Ten dostal poprvé trest 16 měsíců za odmítání vojny už v roce 1982. Když v dubnu 1989 odmítl sloužit v armádě podruhé, řešil už jeho případ prokurátor Stříž.

Poprik se odvolal na svoji práci v hornictví a fakt, že je jediným živitelem rodiny. Nepomohlo mu však ani to, že měl dobré hodnocení z bydliště a z pracoviště. Igor Stříž koncem června Poprika obžaloval a Vojenský obvodový soud v Olomouci ho odsoudil na 18 měsíců nepodmíněně.

Díky odvolání ale Poprik nakonec do vězení podruhé nemusel. Vyšší vojenský soud v Táboře původní rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. Napodruhé sice Poprik znovu dostal 18 měsíců, ale už s tříletou podmínkou. Po roce 1989 byl až po vleklých řízeních úplně rehabilitován, a to až v roce 2006.

Dvakrát byl za odpírání služby v armádě odsouzen také další svědek Jehovův Anton Papfy. Toho chtěla vojenská justice exemplárně potrestat pro výstrahu ostatním.

Poprvé byl Papfy odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Olomouci v červnu 1988 na dva roky. V říjnu téhož roku mu byl zbytek trestu prominut díky prezidentské amnestii.

Poté, co v dubnu 1989 znovu nenastoupil k určenému vojenskému útvaru, ho stejný soud poslal do vězení podruhé. Tentokrát už ale na 24 měsíců a do druhé nápravné skupiny, tedy mezi skutečné kriminálníky.

Společenská nebezpečnost obžalovaného podle soudu spočívala v tom, že si „nevážil dobrodiní zákona v podobě amnestie prezidenta republiky“. „Soud je přesvědčen, že takto uložený trest bude také dostatečným varováním pro ostatní odvedence, kteří by pod jakýmikoli záminkami odpírali podrobit se přípravě na obranu vlasti,“ stojí v rozsudku.

Odvolání proti rozsudku Vyšší vojenský soud v Táboře v srpnu 1989 zamítl. Nástupu na vojnu se Anton Papfy nakonec vyhnul díky posudku od psychiatra, v lednu 1990 pak spadal pod Havlovu amnestii.

Na Stříže si nyní Papfy už konkrétně nepamatuje. Každopádně říká, že vůči bývalým vojenským prokurátorům není zatrpklý.

„Jsem vedený k tomu, abych nikomu nic nezazlíval,“ podotkl. „Zasáhlo mě to jen do té míry, že jsem se musel narychlo oženit. Možná bych vystudoval vysokou školu a měl lépe placené místo. Já jsem ale v zásadě spokojený člověk. Mám, co potřebuji,“ řekl Papfy, který nyní žije ve východoslovenských Michalovcích.

Nejvyšší soud v roce 2003 potvrdil, že byl Anton Papfy neprávem odsouzen podruhé za stejný trestný čin. Na odškodnění dosáhl až díky nálezu Ústavního soudu z roku 2007.

Aktualizace 9.7. 16:45: Doplnili jsme box o usnesení vlády z roku 1958, které horníky osvobozovalo od aktivní vojenské služby.