Hlavní obsah
Velký znak České republiky

Volby do Senátu

Výsledky 2. kola voleb
Sečteno 100 %
Výsledky voleb

To byl svět ještě v pořádku? Jistota je svůdná, ale nevnucujme ji všem

Pavel Kasík
vědecký redaktor SZ
Foto: Pavel Kasík, Seznam Zprávy

Každý máme představu o tom, jak svět funguje… Ale realita je pestřejší. Ilustrační obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion.

23. 9. 18:00

Svět se mění. V čem vy vidíte příležitost, to někdo jiný nejspíš vnímá jako hrozbu. Pokud někteří lidé chtějí svou jistotu, neměli bychom takový požadavek zesměšňovat. Vnucovat „klid a pořádek“ všem je ale nesmírně krátkozraké.

Článek

Klid, pořádek, řád. Slova, která dominují na mnoha předvolebních billboardech. Není divu, když je náš svět plný nejistot (a neřádů).

Navíc cítíme, jak se svět mění. Internetové servery řeší nejnovější mikroepizody kulturních válek. Lidé jsou šokovaní z toho, že elfy hrají černoši, žena se může stát hasičkou, že zemi vede tančící premiérka, zakázali Vinnetoua, kantoři by neměli spát se studenty nebo že cenu za nejlepší obraz vyhrál počítač.

Zároveň sledujeme ve veřejné sféře hlubší nejistotu týkající se směřování Česka k západním či východním hodnotám, a dokonce kolem demokracie vůbec.

Nejistota je dále umocněná probíhající válkou a obavami z nadcházející zimy. Opět o něco častěji narážíme na nostalgii po předlistopadovém režimu. „Za socialismu aspoň člověk věděl, na čem je,“ zaslechl jsem v tramvaji větu, která tuto náladu perfektně vystihuje. Politici ostatně o této náladě vědí a slovo „pořádek“ nebo „řád“ rádi používají ve svých slibech. Slibech neurčitých, a navíc nesplnitelných.

Návrat do světa, který nikdy neexistoval

Hodně lidí by se chtěli vrátit do světa, který znají. Do světa, který byl v pořádku.

Když lidé říkají věty jako „to byl svět ještě v pořádku“, mimoděk velmi přesně popisují, co jim nyní v jejich životech chybí. Neříkají totiž „to byl svět ještě spravedlivý“ nebo „to byli ještě lidé rozumní“. Zmiňují konkrétně pořádek.

Pořádek je pro ně hodnota sama o sobě. Hierarchie, předvídatelnost, omezené možnosti. A jakákoli změna –⁠ i když se daného člověka vlastně vůbec netýká –⁠ ohrožuje tuto předvídatelnost.

Foto: Pavel Kasík, Seznam Zprávy

Nové barvy nabourávají staré přehledné pořádky. Ilustrační obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion.

Částečně lidé samozřejmě vzpomínají na časy, kdy byli mladí, nebo kdy –⁠ ještě jako děti –⁠ mohli svět vnímat zjednodušeně a bez jeho zneklidňujících komplexit a rizik. Pro nás se k této odvěké dynamice přidala i překotná změna technologická.

Žijeme ve světě, který je pro nás nepředvídatelný a nepřehledný.
Neil Postman, Technopoly, 1992

Ještě v 19. století se lidé rodili do víceméně stejného světa jako jejich rodiče. To už od 20. století neplatí a každou generací se tato změna umocňuje. „Když otevřete nový balíček karet, všechny jsou seřazené od nejnižší po nejvyšší. Naučíte se, jak jdou za sebou. Kdyby byla jedna mimo pořadí, všimli byste si toho,“ pomohl si metaforou srozumitelného světa, který byl ještě v pořádku, americký filozof Neil Postman ve své knize Technopoly.

„Dnešní svět se naproti tomu podobá dvacetkrát zamíchanému balíčku karet. Není tam žádné jednoduché pravidlo. Další karta může být trojka stejně tak dobře jako desítka,“ napsal Postman před třiceti lety. Žijeme podle něj ve světě, kterému nerozumíme a který pro nás není předvídatelný. A není to kvůli nedostatku informací, ale naopak jejich nadbytku.

Předchozí generace mohly předstírat, že světu rozumí. My už to předstírat nemůžeme. Ale pokud je někdo odmalička zvyklý na jasný řád, tak ten zmatek –⁠ symbolizovaný zamíchanými kartami –⁠ musí být kognitivně k nevydržení.

Je příliš snadné se nostalgii po „starých pořádcích“ vysmívat. Ale touha mít své věci a svůj život „v pořádku“ je naprosto legitimní a přirozená lidská potřeba. Je to jeden ze způsobů, jak se starat o svou duševní pohodu.

Kognitivní pohoda, nebo riziko?

V tomto kontextu mi najednou dává větší smysl, proč někteří lidé berou ty různé „novoty“ jako útok přímo na svou osobu. Mají pocit, že jim někdo boří svět, kterému rozumí. Že někdo napadá jejich mozek a brání jim žít jejich život. Že jim někdo zamíchal krásně uspořádaný balíček karet.

Nové trendy jdou často směrem k větší rozmanitosti cílů a identit jedinců, což znamená méně společenských pravidel. Jenže bariéry, které někoho svazovaly, naopak někomu jinému usnadňovaly život. Možná ekonomicky, možná „jen“ kognitivně.

Když se mantinely boří, rostou možnosti. A také nejistota. Ukážeme si to názorně na jednoduché simulaci. Následující klikací hru můžete hrát ve třech obtížnostech. Sami si ověříte, jaká míra rizika vám vyhovuje.

Interaktivní hru můžete ovládat myší nebo prstem:

V nejjednodušší variantě máte malý –⁠ ale jistý –⁠ přísun bodů. Obtížnější varianta nabízí vyšší možnost zisku, ale také riziko ztráty. No a ti, co rádi riskují, si nejspíše oblíbí nejvyšší obtížnost. Tam je nejvyšší možná odměna, ale také riziko velké ztráty. Pokud vás hra chytne, ve statistikách se můžete podívat, jak se vám vede v jejích jednotlivých variantách.

Po vyzkoušení vám bude asi jasné, že různí lidé dosáhnou svých nejlepších výsledků při jiné obtížnosti. Někdo upřednostní malý, ale jistý a pohodlný zisk. Rychlejší varianta hry je pro takového člověka stresující. Jiný hráč si naopak užije adrenalinovější verzi, kde stačí zpoždění několika milisekund a přijde o všechny pracně získané body.

Je to jako s přídavnými kolečky na kole. Dodávají stabilitu a chrání jezdce před pádem. Pokud na kole neumíte jezdit, neobejdete se bez nich. Podobně si v životě každý volíme jinou míru pohody a rizika.

Foto: Pavel Kasík, Seznam Zprávy, vygenerováno neuronovou sítí Stable Diffusion

Každému vyhovuje trochu jiné kolo. A to, co z vašeho pohledu působí jako naprostý nesmysl, je pro někoho jiného užitečný doplněk. Ilustrační obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion.

Časem najdeme, co nám vyhovuje a kde se cítíme pohodlně. Během života –⁠ a dokonce během jediného dne –⁠ tyto preference můžeme měnit.

Občas si myslíme, že přesně víme, jak ostatní motivovat k tomu „správnému“ chování. Jak nejlépe využít potenciálu ostatních. Jak všechny zapřáhnout a zbavit se „přítěže“. Jenže to je iluze. Obvykle plně nerozumíme ani tomu, co motivuje nás samotné. Soudit podle sebe ty ostatní je pak neužitečné zjednodušení, které nám zakrývá, jak je svět složitý, pestrý a různorodý.

Vnutit všem cyklistům přídavná kolečka by byl bohapustý nesmysl. Většinu lidí by to zdržovalo. Sebrat naopak pomocná kolečka těm, kteří klasické kolo neovládají, by byl krok podobně hloupý. Vzal by jistotu těm, kdo ji potřebují nejvíc.

Svět už nebude nikdy v pořádku. Nikdy v pořádku nebyl. Můžeme jej ale udělat o trochu přívětivějším, když pochopíme, že různí lidé potřebují různou míru pohody a rizika. Různí lidé potřebují různá kola, a jen když jim je dáme, budeme schopni se někam posunout.

Foto: Pavel Kasík, Seznam Zprávy, vygenerováno Stable Diffusion

Tohle kolo není v pořádku. Obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion.

Pamatujme na to, až budeme zase mít pocit, že víme, co je pro druhé to nejlepší. Jinak společně vytvoříme praštěné raketové kolo s přídavnými kolečky, které nebude vyhovovat vůbec nikomu.

Sdílejte článek

Doporučované