Článek
Negativní volební kampaň přinesla jasného vítěze i stejně se vymezující pravděpodobné koaliční partnery. Dosavadní vláda neměla odvahu tuto kampaň odvracet. A nenastolila ani nové zásadní téma, které by bylo možné kritizovat, či nějakou ambiciózní laťku - například zdravý rozpočet, přijetí eura či reformu jednacího řádu Sněmovny.
Nová koalice tak paradoxně nemá, kromě oprávněné kritiky nedopracovaného dopravního rozpočtu, potřebný politicky nosný boxovací pytel. Má jen za zády naštvanou většinu voličů, kteří mají pocit, že si nežijeme dobře a nová vláda s tím něco musí dělat. Jak se to tedy má s jejími plány?
Tak například ohlašovaný konec „havlovské“ politiky, zejména v zahraničních agendách, prostě může nastat jen a jen tím, že budeme v EU víc odmítat než navrhovat a očekávat. Budeme brzdit, co lze. Jenomže těžištěm důležitých politik dnes jsou například sankce vůči Rusku, kde není moudré se šprajcovat, protože nás to může shodit na kolej, po které již neodvratně jede Viktor Orbán. A po odvolání summitu Trump-Putin v Budapešti není Orbánovi co závidět.
Nelze také brzdit všechno. Vidíme, že volební závazky (SPD) o vystoupení z NATO nebo Czexit se neuskuteční. Do takových extrémů se nechce nikomu, tím méně šéfovi ANO. Andrej Babiš své partnery rychle v této věci probral ze sna.
Možná zrušíme vládní organizování muniční iniciativy, ale nedáme ji do NATO, jak ANO slibovalo, protože by čeští zbrojaři přišli o významný byznys. A nakonec nezrušíme ani ty zálohované F-35, protože smlouva není takovému kroku nakloněná a Donald Trump by se mohl naštvat. Návrhy některých špičkových ekonomických expertů SPD zahájit vlastní výrobu letadel 5. generace by pak měl přezkoumat spíš lékař než výbor pro obranu PSP.
Inkluze a Green Deal
Kuriozní situace čeká školství, kde v zájmu plánovaného zrušení inkluze možná budeme nuceni nejen obnovit zvláštní školy, ale také do nich nahnat zpět romské kluky a holky z vyloučených lokalit, aby to mělo nějaký smysl. Je otázka, zda se jim bude chtít následovat v této geniální myšlence motoristického předsedu Petra Macinku, nebo budou chtít jít spíš ve stopách svého romského klavírního idolu Tomáše Kača do Kalifornie.
A pak se nabízí otázka, zda tyto kluky a holky, produkty tolik zesměšňované školní inkluze, ještě rovnou nevyházet ze středních a vysokých škol. V naší poúnorové komunistické tradici existovaly zvláštní školy po celé období, zatímco „hloupí“ Západoevropané kazili své poválečné generace právě inkluzí ve společných školách.
Zbývá si jen promyslet, kdo by zaplatil případnou pokutu u štrasburského soudu pro lidská práva, který nás za segregaci romských žáků do zvláštních škol odsoudil v případu D.H. již v roce 2007.
Plán propracovat odstoupení od Green Dealu za rámec omezení spalovacích motorů a vrátit se k socialistické základně uhlí a oceli také zahřeje dávným hlasem 50. let a tehdejšími potřebami industrializace bloku socialismu. Ostatní se sice budou soustředit na nové technologie, umělou inteligenci a snižování emisí CO2 kvůli klimatické změně, my jim ale ještě ukážeme, že se opravdový průmysl v Evropě rušit nemusí. Stačí pořádně zadotovat těžbu uhlí i uhelné elektrárny z našich daní.
Podobně smysluplné bude odmítnutí financí z povolenek ETS2, protože my si na svůj klimatický pokrok a modernizaci dokážeme vydělat sami. Jediné, co v této agendě chybí dopovědět, je, jak si tedy poradíme s dopady klimatické změny. Ještě nesnadnější to bude se zrušením chráněných krajinných oblastí jako CHKO Soutok, mimochodem vůbec věcně neargumentovaným zrušením. To bude nesporně zajímavý právní spor a bitva. Cítí se budoucí vláda na takové spory?
Z hlediska klimatické politiky máme i v Evropě našlápnuto na dost výrazné oteplení, přesahující plánovaný 1,5 °C. Ale kdo by se bál třeba dvou stupňů. Leda by si uvědomil, jakou osobní zkušenost přinese třeba zvýšení vlastní tělesné teploty z 36,6 na 38,6 °C. Tam již rozdíl cítíme, vnímáme a prožíváme jako nemoc a jdeme k lékaři. Ale globální klima? Takový balancovaný systém jako naše tělesná teplota to přece není. Nebo že by?
Migrace, Ukrajina a věřejnoprávní média
Nesmíme samozřejmě opomenout zásadní zrušení migračního paktu, to partnery v EU potěší. Naše západní hranice totiž tvoří geopolitické migrační rozhraní. My máme nejvíce asijských a ruskojazyčných imigrantů, dokonce do továren Agrofertu tiše dovážíme speciálně pracovníky z Mongolska, ale proč Italům a Španělům nezkomplikovat jejich obranu před středomořskou migrací?
Stranou jsem ještě nechal leccos ze svěžích návrhů. Například jak ukončit válku na Ukrajině zastavením zbrojní podpory Kyjeva a otevřením prostoru ruským mírovým ofenzivám třeba až do střední Evropy.
To ale, zdá se, bude ještě trochu k diskusi, zejména pro nového ministra obrany. Zvláště když to za nevyřeší Donald Trump s Vladimírem Putinem - přes naše hlavy, jak jsme byli vždycky zvyklí. Dnes ovšem sedíme na západní straně stolu, ze které musíme přetrpět, jak se nedaří Trumpovi válku zastavit, a naopak daří Putinovi ji prodlužovat.
Patrně zažijeme přesun váhy na sankce, které Rusku budou vadit, a dotknou se v cenách energií asi i nás. Uneseme vědomí, že když neválčíme, platíme? Dokáže to budoucí premiér Babiš či předseda Sněmovny Okamura před českou veřejností uhájit? Zřejmě k tomu dostanou šanci.
Ke zrušení jsme toho tedy zatím moc nenašli. Jedna oblast ale zbývá, a nebude to špatný boxovací pytel, protože to nakonec tolika lidem vadit nebude a mnoha to naopak udělá radost: šikana veřejnoprávních médií.
Variant je několik. Převedení pod státní rozpočet, který se vlastně rovná jejich likvidaci, sloučení ČRo a ČT do jedné instituce nebo „jen“ selektivní zavření některých pořadů. Tady je nepochybně velký prostor k tvořivosti. Jen si ale připomeňme, že i my jsme již jednou televizní krizi měli.
A závěrem? K programu, co nebudeme a nechceme dělat a co zrušíme, se jistě budou v Česku dobře shánět i kompetentní ministři. Říkat, co nechceme nám vždycky šlo líp než opak. Tak zbytečně neotálet.
