Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Hned na začátku musím publikum bohužel zklamat. Pražský lídr Motoristů sobě Boris Šťastný a jeho vystoupení v pořadu „Ptám se já, Marie Bastlová, a ty toho budeš litovat“ není - navzdory jménu - dalším produktem naší šťastné franšízy, který vám budeme od nové sezony pravidelně nabízet pod názvem „Šťastný Boris“. Neuvěřitelně talentovaný výkon pana Šťastného, v němž s nevídaným citem dokázal dávkovat jemnou ironii, brutální sebeironii, zcela absurdní humor a doslova zabijácké pointy, znamená pro náš scenáristický tým v příští sezoně opravdovou výzvu.
Spíš bych ale řekl, že pan Šťastný k nám do Seznam Zpráv zase dlouho nepřijde.
Snažili se naštěstí i další představitelé Motoristů, zejména osobně jejich nejvýznamnější nečlen a čestný prezident Filip Turek, který oběhl pár podcastů, třeba u Kateřiny Perknerové v Deníku nebo u Thomase Kulidakise v jeho podcastu „Chuť moci“, aby se vyjádřil k nejaktuálnějším problémům Motoristů a sebe sama.
Nemusíte to celé poslouchat. Protože stejně jako pan Turek máme rádi takový ten „nekorektní humor“, kdysi se mohlo říkat i „černý“, nabízíme vám souhrn těch nejdůležitějších myšlenek pana europoslance, jak sice úplně doslova nezazněly, ale mohly by.
Pane europoslanče, bohužel se víc než vaší politickou agendou teď musíte zabývat svými osobními problémy, například trestním oznámením, které na vás podala vaše bývalá partnerka za údajné znásilnění skoro před dvaceti lety.
Zas tenhle vopruz… Už jsem to vysvětloval, ne? Klidně vám to zopakuju: Promiskuitní bohužel ano. Nevěrný bohužel ano. Zlomená srdce bohužel ano. Zhrzené milenky určitě bohužel ano. Ale co má krásný, chytrý, úspěšný, vtipný a bohatý chlap jako já dělat? Ne každý najde hned svou Evu Braunovou. Ale násilí a trestný čin, to rozhodně ne!
Promiňte, ale to jste se sám dostal k další věci, která je s vámi spojována, řekněme velmi provokativní odkazy na Adolfa Hitlera a Třetí říši, vaši sbírku nacistických předmětů, fotografii, v níž někoho zdravíte z auta způsobem, který hodně připomíná hajlování. Nemůžete si za to dost sám?
Podívejte se, já něco takového samozřejmě rozhodně odmítám. Vím, že asi narážíte na tu fotku, která se objevila na sítích, kde zdravím svého nejlepšího kamaráda, mimochodem, Žida, to jsme si u nás ve straně dobře zjistili a skoro nikdo proti tomu nic neměl. Bohužel jsem ho zdravil ze svého nejmenšího auta, to je Aston Martin, fakt žihadlo pro úspěšnýho chlápka, jako jsem já, takže když jsem stáhnul okénko a vytáhnul z něj svou mimořádně osvalenou pravici, vypadalo to, jako že hajluju. A přišlo mi to v tu chvíli tak absurdní, tak jsem tu pravačku, mimochodem, fakt slušně vypracovanou, trochu víc vytrčil, aby to jako byla sranda a zařval jsem „vítězství zdar“. Ale to jen proto, že den předtím vyhrála Slavia, to je ale přece historicky židovský klub, ne, „Jude Slavie“, znáte to ne?
Miluju černý humor. Takže rozhodně odmítám, že by v tom byl nějaký antisemitismus nebo nacismus. To já fakt odmítám. Ve skutečnosti nacismus a antisemitismus nenávidím jak Hitler Židy. To byla metafora, aby v tom zas někdo něco nehledal.
A prosím vás ta sbírka… Vy snad doma nemáte dýku SS, originál Mein Kampfu s podpisem Vůdce nebo uniformu důstojníka wehrmachtu?
Ne, to opravdu nemám.
To je zvláštní, moji kamarádi to mají všichni. A já si myslím, že skoro každý tady na půdě má po prarodičích ledacos, třeba po mně najdou moji vnuci na půdě taky jednou spoustu věcí, které jsou z dnešního pohledu problematické. Ale tu uniformu určitě přežehlím, to dělám stejně pravidelně.
Vraťme se k případu údajného znásilnění, prosím. Vy to jednoznačně popíráte.
Samozřejmě. Vlastně si na to už ani nepamatuju a znáte to, co si nepamatuju, to se nestalo, hehe. Ne, to je zase ten můj humor. Prostě jsem nic takového nikdy neudělal. I když ta údajná poškozená byla tehdy ještě solidní kobra. Nicméně, samozřejmě, já si žen velmi vážím a odmítám jakékoliv násilí i jejich znevažování a dokonce verbální útoky.
Proč jste tedy důrazněji nedoporučil svým fanouškům, aby přestali na internetu napadat novinářku Apolenu Rychlíkovou, která o případu jako první psala?
Ale to jsem udělal. Klidně vám to tady zopakuju ještě jednou: Kašlete na to. Aby se z toho ta buchta náhodou nepo**ala.
Pojďme radši k politice. Jak se vám po roce líbí v Evropském parlamentu? Nezjistil jste už, že jste tam vlastně zbytečný a nedokážete nic prosadit?
Já ten pocit rozhodně nemám. Možná ti ostatní lúzři, třeba ze STAN nebo z Přísahy. Ti tam šli z jediného důvodu, aby si vydělali nějaké peníze. To já nemám zapotřebí. Jsem milionář. Nebo, jak já říkám raději správně v angličtině, „billionaire“. Jen moje sbírka aut a těch SS drobností má ohromnou cenu. Víte mimochodem, že to v Americe nejvíc kupují Židé? Takže prachy pro mě nejsou problém. Já chtěl změnit svět. Jako Churchill. Nebo Klaus. Nebo Hitler.
Už zase, pane europoslanče?
Víte, myslim, že je na mě opravdu ohromně cenné, že se nebojím říct, cokoliv mě nepadne. A moji fanoušci to milují. Jinak to je samozřejmě černý humor. Ale když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že všichni svým způsobem změnili svět. Neříkám jak. Ale změnili.
Ale abych se vrátil k tomu europarlamentu. Děsí mě, když to tam vidím. Po chodbách tam bloumají všichni ti mladí asistenti a asistentky, mimochodem většinou celkem sjízdný samičky, a přenášejí tuny papírů odnikud nikam. Žijí úplně absurdní, ale určitě luxusní život, na který by si - na rozdíl ode mě - nikdy nedokázali vydělat.
Jaké máte ještě plány na léto?
Určitě někam pojedu, prostě sednu jen tak do auta a pořádně tomu dupnu na krk.
Tak pozor na dopravní předpisy, pane europoslanče. Víte, co vám to minule přineslo.
Jasná věc, dám bacha. Sledujte moje sociální sítě, hodim tam nějaký rozmazaný fotky z tý rychlosti. Miluju černý humor, ale to jsem asi už říkal. Uvědomil jsem si ale, že se musím vyjadřovat jednoznačně, srozumitelně a důstojně. Děkuju za příležitost, že jsem to mohl dneska tady u vás dokázat.
