Článek
Když ruská vojska loni v únoru postupovala na Kyjev, nepochyboval Said Ismahilov, aktivistický muslimský duchovní, na jehož hlavu byl vydán zatykač, o blížícím se nebezpečí.
Tehdy žil na poklidném kyjevském předměstí Buča, které leželo přímo v cestě postupujícím tankovým kolonám. „Nedělal jsem si žádné iluze. Věděl jsem, že musíme okamžitě utéct,“ vzpomíná během přestávky ve své práci - na stanovišti první pomoci poblíž frontové linie na jihovýchodě Ukrajiny.
V době invaze byl jedním z nejvyšších muslimských duchovních na Ukrajině. Poté se ale 44letý muž připojil k ukrajinské teritoriální obraně a sloužil jako první muslimský kaplan v tamní armádě. Nyní pracuje i jako bojový zdravotník v lékařské charitativní organizaci ASAP Rescue Ukraine, píše deník The New York Times.
Okupaci zažil už v roce 2014, kdy se moci v jeho rodném Doněcku chopili proruští separatisté. Jako otevřený vůdce sice malé, nicméně dlouhodobě existující muslimské komunity v této oblasti, mu hrozilo nebezpečí ze strany separatistických úřadů. Obával se zatčení a raději uprchl.
Přestěhoval se do přístavního Mariupolu a později ke Kyjevu. Usadil se v Buči, do které ale loni v únoru vstoupila ruská vojska. „Říkal jsem si, jak daleko musím jít, aby mě Rusové nenašli,“ vzpomíná. Naléhal na sousedy, aby šli také. Ti prý ale neměli stejný pocit naléhavosti. „Mysleli si, že Rusové místo obsadí a civilního obyvatelstva se nedotknou,“ dodává.
Buča se ale stala jedním z mement agrese. Ruské jednotky, kterým byl zablokován postup do hlavního města, začaly na předměstí zabíjet, znásilňovat a rabovat. Po měsíci se pod tlakem zuřivého ukrajinského odporu z oblasti kolem Kyjeva stáhly.
Tehdy se vrátil i Said Ismahilov. Po útěku z Buči se přihlásil do teritoriální obrany v Kyjevě. Dobrovolně pomáhal sbírat raněné z frontových oblastí a převážet je k ošetření. A tak doprovázel některé z prvních ukrajinských jednotek, které po okupaci vstoupily do Buči.
Vzpomíná na svůj zármutek, když v ulicích viděl těla civilistů. „Jel jsem a říkal si, proč neodešli. Pokud se lidé předtím nesetkali s válkou, neuvědomují si, jak je nebezpečná.“
Nekončící hon na muslimy
Said Ismahilov se narodil a vyrostl v již zmíněném Doněcku. Je dítětem sovětské éry, které se vypracovalo v horlivého ukrajinského vlastence. Jeho otec byl horník, matka pracovala v pekárně.
Vzpomíná na dětství v chudobě a na to, jak v 80. letech stál s matkou ve frontách na jídlo. Volný čas trávil na místním stadionu, kde trénoval a bez lístku lezl na fotbalové zápasy.
Jeho rodina pochází z komunity penzských Tatarů, známých také jako Mišarští Tataři. Ti obývají především střední Rusko a svůj etnický původ odvozují od slovanských a finských předků. Tvoří druhou nejpočetnější skupinu muslimů na Ukrajině; tou největší jsou krymští Tataři, kteří většinou žili na Krymu.
Tataři, stejně jako ostatní muslimské menšiny, byli za Sovětského svazu utlačováni a nesou si z tohoto útlaku hlubokou kolektivní jizvu. Krymští Tataři byli za Stalina v roce 1944 deportováni do Střední Asie, návrat jim byl umožněn až o mnoho desetiletí později.
Ismahilova rodina a komunita uprchly před stalinskými represemi během kolektivizace, kdy vláda nutila zemědělce vzdát se půdy. Tehdy se přestěhovali za prací do dolů v Donbasu.
Náboženské projevy byly za sovětské vlády potlačovány. Po pádu komunistické vlády v roce 1991 a vyhlášení ukrajinské nezávislosti ale vzkvétají.
Zatímco v 80. letech nebyly v sovětské Ukrajinské republice oficiálně registrovány žádné muslimské komunity, v roce 2014 jich bylo 700, uvádí se v Ročence muslimů v Evropě z roku 2016. Muslimská populace v zemi tehdy čítala 600 tisíc lidí, což představovalo pouhých 1,4 % celkové populace.
Od muftího ke zdravotníkovi
Ismahilov absolvoval technickou školu v Doněcku, ale později se rozhodl studovat na Moskevské islámské univerzitě, kterou dokončil v roce 2001. Vrátil se domů do Doněcku, kde rok vyučoval na Islámské univerzitě na Ukrajině a poté se v roce 2002 stal imámem malé komunity.
Získal si pověst mluvčího, který se vyjadřuje ke svobodě vyznání. V rozhovorech často říká, že ukrajinští muslimové jsou na tom lépe než ti v Rusku. V roce 2009 byl zvolen muftím sunnitských muslimů na Ukrajině.
Když se proruští separatisté chopili na východě Ukrajiny moci, začali zadržovat aktivisty a vedoucí představitele komunity, včetně náboženských osobností. Ismahilov se dozvěděl, že jeho jméno je na seznamu. A tak uprchl.
Ruská invaze ho přivedla k praktičtějšímu aktivismu. Když nastoupil jako bojový zdravotník, pracoval se svým přítelem z dětství Kamilem, jehož příjmení z bezpečnostních důvodů neuvedl. „Narodili jsme se v Doněcku, ve stejné ulici,“ líčí Ismahilov.
Oba byli požádáni, aby pomohli s lékařskou evakuací, a neváhali. „Za rok a půl jsme se nezastavili,“ popisuje.
Nejprve pracovali v Kyjevě, než se ruské jednotky stáhly z hlavního města. Později se boje přesunuly na východní frontu. Tehdy začali pracovat v těžce bombardovaných městech jako Severodoněck a Lysyčansk.
„Lidé byli tak strašně zranění, civilisté i vojáci, že jsme pracovali ve dne v noci. Nevěděli jsme, co je za den,“ popisuje Ismahilov.
Když se ukrajinská armáda vzdala kontroly nad Severodoněckem a překročila řeku do Lysyčansku, Ismahilov doufal, že řeka bude představovat přirozenou překážku. Opak byl ale pravdou.
„Abych byl upřímný, když byl Lysyčansk obklíčen a naši hoši ho drželi, byla tam úzká cesta ven, která byla neustále ostřelována. Nemysleli jsme si, že se odtud dostaneme živí,“ dodává s tím, že přežili náhodou.
V listopadu se vzdal funkce ukrajinského muftího, protože ho práce frontového záchranáře pohltila. V poslední fungující mešitě v Doněcké oblasti ale stále vede modlitby, kdykoliv může.
Dělá si starosti o muslimské komunity žijící pod ruskou okupací a o ničení mešit na východě Ukrajiny. Kvůli místu, kde žily, se podle něj dvě třetiny ukrajinských muslimů ocitly na okupovaném území. „Je to velmi těžká situace,“ uzavírá.
