Článek
Svobodný svět, kam patří i Česko, vnímá Izrael jako svou civilizační součást. Je to demokratická země, která ctí svobodu slova. Nemusí se nám na její politice leccos líbit, třeba ve vztahu k Palestincům, jimž židovští osadníci surově a beztrestně zabírají prostor k životu. Vždy jsme si ale mohli říct, že nemalá část izraelské společnosti vidí věc podobně jako my.
A dokáže to říct, když na to přijde, hezky od plic. Jeden z předních izraelských opozičních vůdců Jair Lapid uvedl zrovna v těchto dnech, že militantní osadníci na Západním břehu Jordánu nejsou nic než „židovští teroristé“, kteří ohrožují soudržnost izraelského státu.
Nakonec ukázkou té, řekněme, názorové dynamiky byl i útok na Gazu po teroristickém pogromu na jihoizraelské kibucy 7. října 2023. Jistěže Izraelci zpočátku stáli za premiérem Benjaminem Netanjahuem. Jenže jak se válka protahovala, devastace byla děsivější, světova kritika ohledně genocidního postupu oprávněnější a osud rukojmích vězněných pod sutinami přitom stále nejasnější, rostl veřejný tlak, včetně opozičního, aby se tanky zastavily, vláda uzavřela smír a unesení se mohli vrátit domů.
U americko-izraelského útoku na Írán se věci mají jinak. Až 90 procent obyvatel Izraele bombardování podporuje, na rozdíl od světa včetně USA, kde podpora nikdy nebyla velká. Američané a Izraelci působí, jako by vedli každý jinou válku, přestože ji bojují spolu.
Donald Trump nepředložil svým občanům a tedy ani zbytku světa nic, co by dokazovalo, že Amerika nebo někdo jiný mimo Izrael byl bezprostředně ohrožen, zatímco jinak vždy rozhádaní Izraelci drží pospolu. I Jair Lapid, ostrý kritik Netanjahua, mluví o bombardování Íránu, doplněném o souběžný postup v Libanonu, jako o „spravedlivé válce“.
Lidé v židovském státě vycházejí z úvahy, že je Írán krůček od jaderné bomby, kterou pak na ně promptně svrhne. Jsou ochotni snášet příkoří, jako například vyšší ceny paliv nebo nutnost neustálých útěků do krytů. Říkají si, že se teď pracuje na tom, aby mohli žít v trvalém míru a bezpečí.
Svět se však ptá: V pořádku, proč na to ale musíme doplácet my? Lidé mimo Izrael nechápou, proč musí být zataženi do konfliktu přes pokles své životní úrovně, stát se svého druhu peněžními rukojmími.
Proto v USA a jinde stále rezonuje to, co už v polovině března ve svém rezignačním dopise na post šéfa americké Národní protiteroristické centrály napsal Joe Kent, až do té chvíle miláček destrukčně výbojného trumpovského primitivismu známého jako hnutí MAGA. A sice, že se americký prezident nechal Netanjahuem k náletům přemluvit.
Všichni jsou v průšvihu
Ruku na srdce, Trump věru vypadá, jako by přinejmenším nedomyslel, do čeho se pouští. Nenapadlo ho, že Izraelci mohou jít ve své snaze jednou provždy se zbavit existenčního ohrožení tak daleko, že bez předchozí domluvy zaútočí na Jižní Pars, terminál zemního plynu společně vlastněný Íránem a Katarem, v němž se nachází tolik této strategické suroviny jako ve všech ostatních nalezištích na světě dohromady?
Hormuzská úžina zůstává neprůjezdná a světu hrozí recese. Izraelci mají ohledně těchto obav zjevně klapky na očích, nezajímají je až tolik. Trump mezitím dává Íránu ultimáta a následně je jen posouvá. Jednou říká, že válku vyhrál, pak ale hned vypravuje posily.
Obviňuje evropské spojence, že jsou zbabělí, protože mu nechtějí pomoct, přitom nestydatě opomíjí, že válku rozjel, aniž by s nimi cokoliv předem konzultoval. Je to chaotické a celé krajně nebezpečné. Dostal sebe a svět do průšvihu. A teď neví, jak ze šlamastiky vycouvat.
Třeba má Joe Kent pravdu. Faktem je, že od svého opětovného nástupu do funkce loni v lednu neuvítal Trump v Oválné pracovně nikoho tak často jako Benjamina Netanjahua.
Ohledně Íránu je váže spojenectví vybudované už před osmi lety. V květnu 2018, při svém prvním prezidentském mandátu, Trump vypověděl jadernou dohodu s Teheránem, kterou vyjednal jeho předchůdce ve funkci Barack Obama. Izraelci ji od začátku kritizovali, že je nedostatečná, protože neřeší problém jednou provždy. Což byla jistě pravda. Jenže Obama a jeho evropští spojenci argumentovali jinak. Považovali ji za přijatelný způsob, jak bez války, která by měla celosvětové dopady, zpomalit centrifugy, v nichž ajatolláhové obohacují uran.
Kamarádi i na levici
Spojenectví s Trumpem zašlo pak tak daleko, že Netanjahu opustil klíčovou tradici - budování vazeb s oběma dominantními politickými stranami v USA, tedy i s tou opoziční.
Zapomíná se na to, ale v předtrumpovské době si zakládal na tom, že měl blízko nejen k republikánům - třeba přes svého dlouholetého přítele Mitta Romneyho -, nýbrž i k demokratům. Vzpomeňme na jeho přátelství se senátory Johnem Kerrym nebo Josephem Liebermanem. Ale dnes se s demokraty nesetkává. Proto nepřekvapilo, že ti hned válku s Íránem šmahem odsoudili.
Příští američtí prezidenti - demokratičtí, ale třeba i ti republikánští - budou možná opatrnější. Řeknou si, že přílišná osobní vazba na izraelské představitele zjevně nemusí USA přinášet nic dobrého. To by pro Izrael byla strategická porážka, nehledě na to, jak akce s Íránem dopadne.
