Kreml touží po Síle Sibiře 2 a Čína tvrdě využívá, že má navrch

V Pekingu se minulý týden sešli všichni hlavní nepřátelé současného světového řádu vedeného západními mocnostmi a zejména Spojenými státy - čínský prezident Si Ťin-pching, jeho ruský protějšek Vladimir Putin, severokorejský vůdce Kim Čong-un a někteří další.

Oficiálně byla hlavním bodem programu monumentální vojenská přehlídka oslavující osmdesát let od porážky Japonska a definitivního konce druhé světové války. Ironií osudu to v roce 1945 byly zejména Spojené státy americké, kdo Japonce přinutil ke kapitulaci, zatímco o osmdesát let později USA jen přihlížely, jak jejich nepřátelé nabývají na síle. Prezident Si dokonce ve svém projevu Ameriku ani vysloveně nezmínil, pouze vyjádřil uznání všem ostatním zemím, které k porážce Japonska napomohly.

Čínský lídr pak pokračoval slovy o „cestě mírového rozvoje, spolupráce s lidmi ze všech zemí světa a společné budoucnosti celého lidstva,“ na něž však navázalo představení plejády nejmodernějších raket, stíhacích letounů a další pokročilé vojenské techniky. Některé stroje svět spatřil vůbec poprvé.

Peking Washingtonu jednoduše ukázal svaly. Jenže v asijské metropoli minulý týden nešlo jen o pochodující vojáky a vyhlašování hesel o velikosti, síle a nezlomnosti čínského lidu. Ještě důležitější bylo dění v zákulisí - diplomatická megaakce, která má v konečném důsledku za cíl rozvrátit současný řád světa a ukončit hegemonii USA.

Přehlídka ve fotografiích:

Americký prezident Donald Trump ostatně na své sociální síti Truth Social přehlídku komentoval slovy adresovanými svému čínskému protějšku: „Prosím, vyřiďte mé srdečné pozdravy Vladimiru Putinovi a Kim Čong-unovi během toho, co budete konspirovat proti Spojeným státům americkým.“

Faktem je, že pekingské schůzky už mají hmatatelné výsledky, které mohou Západ bolet. Asi nejviditelnější z nich je podpis dohody o výstavbě plynovodu Power of Siberia 2 (Síla Sibiře 2), který má podpořit vzájemné obchodní vazby mezi Čínou a Ruskem.

O projektu se hovoří již od roku 2006, v té době ještě pod označením Plynovod Altaj, ovšem dohody na konkrétních parametrech se nikdy dosáhnout nepodařilo. Nicméně ani po úterním oznámení toho ani jedna strana příliš neprozradila. Víme pouze, že co do formy jde o memorandum, nicméně šéf ruského plynárenského giganta Gazprom Alexej Miller oznámil, že toto memorandum je právně závazné. Jiné informace, zejména o ceně vyhotovení ambiciózního projektu, ovšem veřejnosti chybí.

Co tedy z projevu jednoho z Putinových dvorních oligarchů, na nějž vzhledem k podpoře ruské invaze na Ukrajinu uvalila sankce většina západních zemí, víme?

Po dokončení výstavby má plynovod umožnit přepravu 50 miliard kubických metrů zemního plynu ročně. Dodávky v rámci nové dohody přitom mají trvat třicet let. Moskva a Peking se vedle toho dohodly také na zvýšení ruského vývozu plynu do Číny prostřednictvím dvou stávajících tras ze 48 na 56 miliard kubických metrů ročně.

Jednání se v Pekingu ovšem odehrála v třístranném formátu. Zúčastnil se jich totiž také Uchnágín Chürelsüch, prezident Mongolska, které bude tranzitním bodem plynovodu. To je rovněž nová informace, resp. potvrzení jedné z variant, kudy by mohl projekt vést. Ulánbátar totiž dříve vyjadřoval obavy týkající se životního prostředí, které byly v podstatě prostředkem k dosažení vyšších tranzitních poplatků. Obejít jeho území by plynovod prodloužilo o nákladných více než tisíc kilometrů.

„Poslední společné prohlášení Číny, Ruska a Mongolska naznačuje, že Mongolsko nakonec učinilo ústupky a již nevznáší námitky z důvodu ochrany životního prostředí. Na oplátku se Čína a Rusko dohodly na prodloužení plánu ekonomického koridoru Čína-Rusko-Mongolsko o pět let do roku 2031,“ píše čínský web 163.com.

Síla Sibiře 2 tak bude začínat na arktickém poloostrově Jamal a povede přes Novyj Urengoj, kolem Irkutsku, přes mongolský Ulánbátar až do komunistické mocnosti.

Číst nejnovější dohodu je vzhledem k nejasným detailům přesto stále velmi náročné. Čína nadále ve svém přístupu k Rusku balancuje, jak to ostatně dělá již od začátku plnohodnotné invaze ruských vojsk na Ukrajině v únoru 2022.

Moskva o výstavbu plynovodu stála již velmi dlouho a dohoda se může zdát jako velký úspěch její diplomacie. Od svého krvavého vpádu na Ukrajinu se urputně snažila prodávat svůj plyn, jelikož v reakci na invazi dodávky zastavila, nebo minimálně omezila, většina evropských zemí. Součet nově navýšených i proklamovaných zcela nových dodávek plynu do Číny má představovat přibližně polovinu z 230 miliard kubických metrů suroviny, které Kreml před válkou ročně dodával na starý kontinent.

Klíčové podrobnosti týkající se cen plynu, financování plynovodu a harmonogramu výstavby – sporné body, které po léta brzdily rozvoj projektu – zároveň zůstaly nedořešeny, což jen podtrhuje převahu Pekingu v jednáních. Dalším nezodpovězeným sporným bodem je také požadavek Číny na podíl ve vlastnictví projektu, což je ústupek, který Rusko podle zpráv o předchozím vývoji jednání nebylo ochotné učinit.

Čína, která má jiné možnosti zásobování zemním plynem, může odložit uzavření dohody a požadovat vylepšení podmínek, přičemž využije naléhavé potřeby Ruska najít nové trhy pro svůj vývoz energie. A forma v podobě memoranda konec konců naznačuje, že jednání stále pokračují. „Podrobnosti o obchodních záležitostech poskytneme samostatně,“ řekl novinářům Miller.

Moskva uvedla, že očekává, že cena plynu dodávaného do Číny bude nižší než cena, kterou účtuje evropským zákazníkům. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí západním ani domácím médiím neposkytl podrobnosti o dohodě o plynovodu a místo toho uvedl obecnou floskuli, že „Čína a Rusko provádějí praktickou spolupráci v různých oblastech, včetně energetiky“.

Pravdou však je, že tato spolupráce je značně asymetrická. Podle analytiků totiž tvoří Čína přibližně třetinu celkového obchodu Ruska, zatímco Rusko méně než 5 % obchodu Číny. „Peking drží všechny trumfy,“ okomentoval novou dohodu pro deník Wall Street Journal Alexander Gabuev, ředitel Carnegie Russia Eurasia Center a expert na čínsko-ruské vztahy. Dodal, že vzhledem k tomu, že ruský vývoz do Evropské unie, která si klade za cíl do roku 2027 zcela odstranit ze svého rejstříku ruskou energii, se pravděpodobně neobnoví, bude jakákoli dohoda výhodnější pro Čínu.

Moskva si je podle mnohých náznaků silnější pozice svého souseda vědomá, ovšem ukazuje se, že příliš jiných mocností jí nezbylo. Neshody ohledně detailů plynovodu však v konečném důsledku ukazují také na nedůvěru, která mezi oběma zeměmi přetrvává – navzdory tomu, že Putin a Si kdysi prohlásili, že jejich přátelství „nezná hranic“.

Komunistická mocnost je největším spotřebitelem energie na světě. Zkapalněný zemní plyn (LNG) má v její energetické strategii hrát významnou roli. Jedním z jejích dlouhodobých cílů je totiž opuštění uhlí a jeho nahrazení čistšími zdroji energie. Plyn má ve střednědobém horizontu představovat přechodné palivo. Nicméně zatímco Moskvě se příliš dalších odběratelů plynu nenabízí, Peking si na nedostatek dodavatelů stěžovat nemůže. V současné době kupuje největší objem zemního plynu od Austrálie a Kataru. Rusko je za nimi až třetí.

Pro Peking tak dodávky zkapalněného zemního plynu z těchto míst znamenaly, že dohoda s Ruskem pro něj byla mnohem méně důležitá, než tomu bylo naopak. Jedním z důvodů, který Číňané Rusku podle zdrojů blízkých rozhodovacímu procesu v Pekingu uvedli, je fakt, že Čína omezuje dovoz ropy a plynu z jedné země na maximálně 20 %. V důsledku toho se jednání táhla roky, i když Moskva opakovaně naznačovala, že dohoda je na spadnutí.

Čína se výstavbě bránila. O problému závislosti na jediném zdroji - zvláště pak na Moskvě, která je známá tím, že své surovinové bohatství využívá coby zbraň ve svých vyjednáváních - se po začátku války na Ukrajině přesvědčila třeba Evropa a Čína zjevně rozhodně neměla v úmyslu být další na řadě.

Agentura Bloomberg tak třeba v roce 2023 - po návštěvě čínského prezidenta v Moskvě, na níž mimochodem o Síle Sibiře 2 nepadlo ani slovo - napsala, že pro Čínu je výhodnější stavět vlastní plynovod známý jako Linka D do Turkmenistánu. Středoasijská země sice není tak spolehlivý dodavatel jako Rusko, nicméně tamní totalitní vláda, která si v lecčem nezadá třeba ani se Severní Koreou, je pro Peking politicky mnohem lépe ovladatelná. Kromě toho jí vyhovovala oslabená pozice sousední mocnosti, která se vyčerpává nákladnými boji na Ukrajině.

Ačkoli Čína stále zřejmě drží Rusko v tvrdých vyjednáváních, pokrok podle analytiků přišel v souvislosti s napjatou situací na Blízkém východě. Čína dováží přibližně 30 % svého plynu ve formě LNG přes Hormuzský průliv. Konkrétně jde o surovinu z Kataru a Spojených arabských emirátů. Při eskalaci války mezi Íránem a Izraelem, kterou svými útoky proti jaderným zařízením Teheránu podpořily i USA, ovšem Írán hrozil tuto kritickou námořní úžinu uzavřít.

I přes následnou deeskalaci situace a klid zbraní, který momentálně mezi Íránem a Izraelem panuje, se Peking odhodlal hledat alternativy. „Volatilita a nepředvídatelnost vojenské situace ukázaly čínskému vedení, že stabilní dodávky ropy pozemním potrubím mají geopolitické výhody,“ míní Gabuev.

Ruská státní média napětí na Blízkém východě s oživením projektu Síla Sibiře 2 okamžitě spojila. „LNG Armageddon: Čína se naléhavě vrací k projektu Síla Sibiře 2,“ zněl jeden z nedávných titulků na ruském státním zpravodajském webu Prime.

Analytici tvrdí, že pravděpodobnost úplného uzavření průlivu je nízká, protože Írán je na něm závislý a navíc by tím mohl přivolat vojenskou reakci USA, nicméně nedávný konflikt poukázal na dopad, který by takový krok měl. Vedle současných nepokojů v Perském zálivu vedla v posledních měsících obchodní válka mezi USA a Čínou k zastavení vývozu amerického LNG do této oblasti, čímž se zvrátil dlouholetý růst obchodu s energií mezi oběma zeměmi.

Tok plynu z Ruska je vedle surovinově mnohem chudší Střední Asie jediný směr, jak se Čína může dostat k cizímu plynu jinak než po moři. V čínských médiích tak v reakci na novou dohodu s Kremlem zní především jedno slovo: předvídatelnost.

Například web 163.com v jednom ze svých článků k tématu píše: „Smlouva poskytuje oběma stranám dlouhodobou předvídatelnost dodávek energie a vytváří základ pro prohloubení strategického energetického partnerství mezi Ruskem a Čínou. Dohoda také upevňuje pozici Ruska jako klíčového dodavatele energie v rámci vznikající euroasijské ekonomické architektury.“

Michal Meidanová, vedoucí výzkumu energetiky v Číně v Oxfordském institutu pro energetické studie, poznamenává: „Oznámení o pokroku v projektu Síla Sibiře 2 představuje významný zlom v energetické geopolitice. Poselství je jasné: Čína již ani nepředstírá, že dodržuje sankce USA, nebo se zajímá o to, co si myslí Západ. A není v tom sama.“

Přesto nejde úplně přesvědčivě říct, že jsou všechny staré neshody Moskvy a Pekingu ty tam. Čína se jistě nadále bude snažit vytěžit z Ruska co nejvíc a udržet si ve vzájemných vztazích současnou dominantní pozici. Nový posun kolem projektu však minimálně naznačuje, že v době, kdy členové Trumpovy administrativy několikrát otevřeně hovořili o snaze vrazit mezi oba rivaly klín, se země dokázaly dohodnout alespoň na něčem hmatatelném.