Svědectví z ruského zajetí: Myslel jsem, že dřív zemřu hlady, než mě popraví

Do Mariupolu přijel bývalý britský voják Shaun Pinner na pár týdnů a zůstal pět let. Oženil se, vstoupil do ukrajinské námořní pěchoty. Po ruské invazi v roce 2022 bránil svůj nový domov až do poslední chvíle. Pak přišlo zajetí, výslechy, mučení, hlad a ruský rozsudek smrti.

Za dlouhých 200 dnů byl spolu s dalšími zajatci vyměněn zpět na Ukrajinu za Putinova člověka, oligarchu Viktora Medvedčuka. Obdržel Řád třetího stupně za statečnost od prezidenta Volodymyra Zelenského.

O válce a zajetí napsal knihu Live. Fight. Survive. (Neumírej. Bojuj. Přežij.) Má dvojí občanství, britské a ukrajinské. Dnes působí jako novinář a předává lidem v Evropě i USA zásadní ukrajinskou zkušenost: „Putinovo Rusko se nezastaví. Je to násilná imperiální kultura postavená na systémové korupci,“ tvrdí.

Co vás přivedlo k tomu, že jste už v roce 2018 přijel na Ukrajinu a vstoupil do armády?

Sloužil jsem v britské armádě 9 let, zúčastnil se misí v Bosně i v Severním Irsku. Po dalších 15 letech v civilu a rozpadu dlouholetého vztahu jsem v roce 2016 všechno prodal a odjel na osm měsíců do Sýrie pomáhat Kurdům proti Islámskému státu jako člen taktické zdravotnické skupiny. Byla to silná zkušenost, ale hrozný chaos.

Pak mi přátelé řekli, ať se přijedu podívat, že ukrajinská armáda hledá instruktory. Odjel jsem do Mariupolu a už zůstal. Nejdřív jsem dva roky pomáhal s obnovou ukrajinské armády jako instruktor odstřelovačů u Národní gardy. Pak jsem podepsal tříletý kontrakt u mariňáků (námořní pěchoty, pozn. red.), abych měl nárok na víza a trvalý pobyt.

Mezitím jsem potkal Larissu, svou současnou ženu. Většinu času se pohybovala na frontové linii s civilní odminovací jednotkou. V Mariupolu jsme se vzali a kolem nás se vytvořila komunita. Většinu mých přátel tvořili Ukrajinci. Pak za mnou přijeli moji rodiče a syn. Město se stalo naším novým domovem.

Jak vás přijali ukrajinští vojáci?

Velmi dobře, i když byli trochu nedůvěřiví. Zároveň jsem se držel dál od lidí ze západních zemí, kterých ale tehdy nebylo moc. Tak jsem šel do čistě ukrajinského praporu k mariňákům.

Poté, co jsem s nimi prošel parašutistickým výcvikem, skákal jsem s nimi z helikoptér, absolvoval jsem s nimi zkoušky, pracoval na společných operacích a naučil se jazyk, mi to otevřelo dveře. Dostal jsem přezdívku Starý Pes. Už jsem byl jedním z nich, získal jsem respekt a důvěru.

Proč jste se držel dál od cizinců?

Dělím bojovníky sám pro sebe do tří skupin: věřící, zabijáci a renegáti. „Věřící“ lidé se silným smyslem pro spravedlnost chtějí opravdu pomoci. Proto se s nimi dobře pracuje, trénuje. „Zabijáci“ jsou profesionální vojáci, boj je jejich život. Mívají ale většinou dobrou morálku, vědí, co je správné a co špatné.

„Renegáti“ jsou lidé bez zkušeností a dovedností, kteří utíkají před kriminálem, mají problémy s drogami, s alkoholem… Ty opravdu nechcete. Bohužel drtivá většina lidí, kteří dnes přicházejí bojovat na Ukrajinu, patří do třetí kategorie, což přináší víc problémů než užitku.

Jak vypadala válka na Donbase před rokem 2022 a po něm?

Devět měsíců v roce jsem byl v zákopech u Pavlopilu, asi půl hodiny jízdy autem od Mariupolu. Dominovalo dělostřelectvo, minomety, fronta se příliš nehýbala.

Přesto Ukrajinci na okupovaných územích postupovali a podle mě i to byl jeden z důvodů, proč Rusko spustilo plnou invazi. Mluvilo se o tlaku Ukrajinců na Doněck, možnosti obklíčit ho a získat zpět. Když invaze začala, najednou jsem se ocitl ve stejné oblasti, kterou jsem dobře znal, jen v úplně jiné realitě.

Mluvila jsem s lidmi, kteří utíkali z Mariupolu těsně před jeho úplným obklíčením. Velká část budov už neexistovala. Vy jste zůstal mezi posledními obránci města. Jak se vám dařilo vydržet celých sedm týdnů?

Existovala dvě poslední klíčová místa obrany: průmyslové areály Azovstal, který je známější, a Iljičův závod. Můj kamarád John byl v Azovstalu, já v Iljiči. Věděli jsme, že jsme obklíčeni, a šlo už jen o to vydržet co nejdéle.

Část vojenských analytiků je přesvědčena, že kdyby byl Mariupol neodolával tak dlouho, mohl Kyjev padnout. Rusové museli přesouvat síly, aby vůbec dokázali Mariupol dobýt.

Bolelo mě vědomí, že už možná nikdy neuvidím rodinu. Zároveň mě ale rodina i přátelé drželi do poslední chvíle. Když jsem z obklíčení naposledy volal manželce: „Je konec. Nejspíš zemřu, nebo padnu do zajetí. Miluju tě.“ Čekal jsem pláč, ale Larissa místo toho křičela do telefonu: „Neumírej! Bojuj! Přežij!“ Právě odtud pochází název mé knihy.

Jaké byly podmínky v ruském zajetí v okupované Doněcké oblasti?

První dva měsíce jsem neviděl slunce. Byl jsem zavřený v malé vyšetřovací cele v suterénu, asi jeden krát tři metry, se třemi dalšími lidmi. Jídlo prakticky žádné: Dostávali jsme kousek chleba každý druhý den. Voda nebyla pitná, takže jsme měli neustálé průjmy, zvraceli… Hygiena otřesná, lékařská péče téměř žádná. Přežívali jsme den po dni.

Později mě přesunuli, spolu s jinými válečnými zajatci, humanitárními pracovníky a politickými vězni do ruské věznice mezi těžké kriminálníky. Běžná vězeňská populace je jedno z nejkrutějších prostředí vůbec.

Existuje nějaký postup, jak zvýšit své šance na přežití v ruském zajetí?

Rané fáze zajetí jsou nejnebezpečnější kvůli nepředvídatelnosti. Já měl tu výhodu, že jsem v britské armádě dostal velmi dobrý výcvik pro případ zajetí: Jak se chovat u výslechu, pracovat s psychikou, odolávat propagandě a manipulaci.

Pomohl mi i jazyk. Rozuměl jsem rusky dost na to, abych zachytil pokyny, náladu, další krok. Rozdíl v tom, jestli rozumíte rozkazu „sednout“, nebo ne, vám ušetří jedno zlomené žebro navíc.

Na samotné mučení se ale nepřipravíte, bolest nenatrénujete. Bili mě, pouštěli do mě elektrický proud, probodli a rozřízli mi nohu nožem.

Nejhorší ze všeho byl ale hlad: Tělo požírá samo sebe, když spotřebuje svaly a tuk, začnou selhávat vnitřní orgány… Byl jsem v hrozném stavu. Myslel jsem, že zemřu dřív, než mě vůbec stihnou Rusové exemplárně popravit.

Soud v Doněcké lidové republice nad vámi vynesl rozsudek smrti, spolu s dalšími dvěma zajatci jste měli Rusku posloužit jako případ „žoldáků, kteří přijeli pomáhat ukrajinským fašistům“. Proč?

Ruská propaganda funguje tak, že ospravedlňuje zítřejší narativ: Rusko chtělo přesvědčit svět i své vlastní lidi, že „denacifikuje Ukrajinu“ a právě zajali dva „nacisty“, mě a Ibrahima Sádúna, Maročana.

Já žil doma na Ukrajině, celou dobu jsem neopustil svou zemi. Byl jsem regulérní voják ukrajinské armády. A Ibrahim je všechno možné, jen ne nacista. Bylo to celé absurdní, bizarní divadlo, které mělo zároveň odradit občany jiných zemí, aby přišli bránit Ukrajinu.

Co vám dávalo vůli k životu v celé té hrůze?

Později ve věznici, mezi těžkými kriminálníky, jsem měl štěstí na některé spoluvězně, skupinu lidí, kteří se snažili bojovat proti systému. Pomáhal mi Ibrahim Sádún. Pak tu byl Paul Ury, pracovník britské nevládní organizace, který nakonec v zajetí zemřel: Rusové ho umlátili k smrti.

A byl jsem souzen spolu s dalším Britem, Aidanem Aslanem, kterého drželi v jiném vězení. Vlastně jsem ho neviděl, ale věděl jsem, že mám přátele.

Nastavil jsem si hranici: Musí mě zlomit jedině fyzicky, ale nesmějí mě připravit o vlastní důstojnost. Věděl jsem, že jestli se jednou vrátím, budu s tím muset žít do konce života.

Dlouho jsem vůbec nevěděl, v jakém stavu Ukrajina je, co se děje venku. Ale když mě Rusové nechali žít tak dlouho, začal jsem doufat, že mě třeba použijí pro výměnu zajatců. Rusové na Ženevské dohody kašlou, lidský život pro ně nemá hodnotu, ale nejsou hloupí, všechno přepočítávají na komerční cenu: chtěli z nás vytěžit co nejvíc. Pak jsem se snažil jen dožít výměny, vrátit se k ženě.

Spolu s Aidanem Aslinem jste byli navrženi jako kandidáti na možnou výměnu za Viktora Medvedčuka, proruského oligarchu, který měl podle Putinova plánu na bleskovou válku převzít politickou kontrolu v Kyjevě a pak nestihl včas utéct.

Ano, nakonec došlo k širší výměně zajatců: 150 Ukrajinců plus 10 cizinců za 55 Rusů a Medvedčuka. Byli jsme bohužel poslední vojáci zahraničního původu, kteří se dočkali výměny. Vím, že v ruských věznicích jsou dál drženi Australané, Britové, Američané. Putin je vyměnit nechce, schovává si je jako směnné zboží. Možná za tučné výkupné.

Snažím se alespoň podpořit jejich rodiny. Podobně i ve věznicích tady na Ukrajině máme zajatce ze Srí Lanky, Jižní Ameriky, Afriky. Uvízli tu na několik let. Chodívám mezi zajatce a ptám se jich, proč šli bojovat za Rusko.

Se ženou, která od roku 2022 pracuje v humanitární oblasti, nyní žijete ve městě Dnipro. Jak jste prožíval návrat?

V jednu chvíli jste v ruském vězení, a o čtyřicet hodin později sedíte ve svém novém domově, jíte muffin s vejcem a slaninou a pijete červené víno. Ta změna je tak prudká, až působí nereálně.

Začnete si vážit drobností, které dřív vůbec nevnímáte. Ovoce. Vítr. Déšť. Slunce. Obyčejné ticho. Věci, které jsou v normálním životě téměř neviditelné, se po zajetí stanou něčím obrovským.

Pamatuji si, jak jsem po návratu jedl kiwi a skoro jsem tomu nevěřil. Měsíce jsem neměl nic takového. Chléb a nic víc. Chuťové buňky byly pryč. Stejné je to s úplně banálními situacemi: Jít sám na toaletu. Zavřít za sebou dveře. Sedět v klidu. Dát si jídlo a vědět, že vám ho nikdo nevezme.

Změnily vás válka a zajetí v osobním životě?

Po návratu jsem začal milovat Larissu ještě víc než dřív. Vztah k blízkým lidem, rodině a přátelům, je to nejdůležitější. Snažili jsme se společně zpětně poskládat, co kdo prožíval, na jakém místě zrovna byl, jaké zprávy dorazily a jaké ne. Najednou vidíte, jak zásadní může být jedna věta, jeden telefonní hovor, jedna obyčejná lidská reakce.

Někteří naši přátelé byli po letech propuštěni ze zajetí a teprve teď se snaží znovu žít. Mám pocit, že my všichni jsme si za ty čtyři roky ani nestihli uvědomit, co se vlastně stalo, protože válka neskončila. Zároveň je strašně těžké, že někteří vaši přátelé, známí a bývalí spolubojovníci dál postupně umírají. Nemůžete se s tím nikdy úplně smířit.

Naučil jsem se proto nebrat svůj život příliš vážně, kromě opravdu podstatných věcí. Neřešit malichernosti.

Jak jste na tom po zdravotní stránce, fyzicky i psychicky?

Nemůžu už kvůli zraněním z boje a ze zajetí znovu na frontu. Mám potíže s páteří a s okem, které zasáhla výbušnina. Na druhou stranu se raduju z toho, že jsem ze zajetí vyšel se všemi prsty a oběma ušima. S posttraumatickou stresovou poruchou se nepotýkám. Nemám žádné flashbacky, většinu nocí spím jako miminko. Doufám, že to tak i zůstane.

Mariupol, který jste znali jako moderní prosperující město, už prakticky neexistuje. Máte nějaké zprávy o tom, co se tam děje dnes?

Pořád máme na okupovaných územích část rodiny a přátele, takže musíme být opatrní. Ale můžu říct, že ruská správa posílá Ukrajince do „filtračních“ táborů, nutí je přijímat ruské pasy, ale i poté zůstávají občany druhé kategorie.

V Mariupolu zůstalo nejméně 25 tisíc lidí: ženy, děti, staří lidé. Chybí lékaři, základní léky, nemocnice. Jsou tam obrovské problémy s korupcí.

Mariupol pro nás pořád není uzavřený příběh. Dodnes plně nevíme, co přesně se tam odehrálo, a možná to nebudeme vědět ještě dlouho, protože Rusové zametají stopy.

Po všem, co jste prožil, jste se nestáhl do soukromí. Proč?

Nechtěl jsem, aby můj příběh skončil ruskou verzí reality. Rusové ze mě udělali nacistu, žoldáka a teroristu. Přitom jsem neopustil zemi, kde jsem měl legální status, byl jsem vojákem ukrajinské armády a bránil své město, svůj domov a svou rodinu. Potřeboval jsem to říct nahlas a vlastními slovy.

Dnes pracuji pro (online médium) London Loves Business, píšu na Substacku, vydal jsem knihu a pracuji na další. Získal jsem novinářské akreditace na Ukrajině i ve Velké Británii. Někdo mi řekl, že jsem přešel z nejnebezpečnější profese na světě k druhé nejnebezpečnější. Něco na tom je.

Zároveň je pro mě psaní terapeutické. Pomáhá mi dát chaosu řád. A hlavně: v médiích můžu pro Ukrajinu udělat víc než dnes na frontě. Nemůžu bojovat fyzicky, ale můžu mluvit, psát, vysvětlovat.

Můžu lidem na Západě připomínat, co je Rusko zač a co tahle válka ve skutečnosti znamená. Když o tom mluvím v Evropě, Kanadě nebo v Americe, často narážím na to, že lidé vůbec netuší, co se v ruských věznicích děje, co znamenají filtrační tábory nebo únosy ukrajinských dětí. Přitom právě tohle se nesmí nechat vyšumět, zvěrstva nesmí být zapomenuta.

Jaká je dnešní válka na Ukrajině po technologické stránce?

Nejde o nějakou zamrzlou válku. Není to statický obraz zákopů, jak si lidé často představují. Dnes mluvíme o dvacetikilometrových zónách smrti, kde dominují drony, elektronický boj, komunikace, GPS, umělá inteligence. Je to válka technologická, extrémně pohyblivá a stále se proměňuje.

Ukrajina podle mě prokázala mimořádnou schopnost inovace. Rusko má pořád výrobní kapacitu a lidské zdroje, ale je svázané centralizovanou sovětskou doktrínou. I proto postupuje tak pomalu.

A zároveň si myslím, že na Západě stále přetrvává tendence slyšet slovo „mír“ a automaticky věřit, že mír je nablízku. Jenže žít vedle Ruska vás naučí velké opatrnosti. Rusko používá vyjednávání, propagandu i přímé násilí jako jednu součást téže strategie.

Co by podle vás měli lépe chápat běžní lidé z evropských zemí?

Že Rusové se nezastaví jen proto, že si to budeme přát. Stále považují bývalé území SSSR za své a chtějí ho zpět. Putinovo Rusko je imperiální, násilná kultura postavená na systémové korupci.

Imperiální a fašistická politika se vrací a Evropa si musí přiznat, že na to nebyla připravená. Tahle válka už změnila uvažování o bezpečnosti, o armádách i o samotné podobě válčení.

A ano, myslím, že evropské státy se na možnost širšího konfliktu připravují a budou se připravovat dál. Rusko už navíc dávno neútočí jen na Ukrajinu. Británie zažila útoky chemickými látkami, v Polsku se řešily sabotáže, v Česku Vrbětice. Tohle všechno už se děje. Jen tomu stále neříkáme válka, protože se to neodehrává v klasické podobě fronty.

Zároveň je ale důležité říct ještě jednu věc: Rusko není neporazitelné. Není to ten gigant, za kterého se vydává. Po čtyřech letech je Rusko ve výrazně horší pozici než na začátku. Ekonomicky, vojensky i mezinárodně. Za válku, u které čekalo rychlý konec, platí obrovskou cenu.

Realita neodpovídá obrazu neporazitelné armády. Rusko je zranitelné, má slabiny a Ukrajina je dokáže odhalovat. Dnes zasahuje cíle hluboko v ruském území, narušuje logistiku, energetiku i ekonomiku. To by si Evropa měla zapamatovat stejně dobře jako hrozbu samotnou.