Článek
Kolem jedné z největších soudních budov na světě stojí od roku 1984 lešení. Samotné náklady spojené s konstrukcí obepínající Justiční palác v Bruselu vyšly od 80. let na zhruba pět milionů eur. Firma, která lešení postavila, přitom zkrachovala už v roce 2020. Město si proto muselo najmout jinou, která lešení udržuje.
Snad každý zdejší politik před volbami slibuje, že nekonečný příběh rekonstrukce dotáhne do konce. Ale místní si mezitím zvykli a nad vadou na kráse historické dominanty mávnou rukou.
Částka za renovaci Justičního paláce se podle posledních odhadů vyšplhá na 600 milionů eur, v přepočtu zhruba 14,5 miliard korun. Soudní budova se desítky let nachází zaseklá uprostřed procesu, na jehož konci v ideálním případě získá novou tvář a zároveň si zachová původního ducha. A podobný souboj do značné míry svádí celé město, které se díky výhodné poloze stalo světovou politickou centrálou.
„Když jsem do Bruselu přišel v roce 1988, měla Evropská unie dvanáct členských zemí. V ulicích jste tehdy prakticky nepotkával Švédy ani Finy. A pak se to začalo měnit s každým dalším rozšířením EU. Najednou nepřijížděli jen úředníci evropských institucí, ale celé komunity – diplomaté, asistenti poslanců, studenti, podnikatelé. S nimi přišly jejich rodiny, školy, firmy a služby. Každé rozšíření EU znamenalo příchod nové generace lidí do Bruselu,“ vzpomíná na proměnu města dánský zpravodaj „vysazený“ v belgické metropoli Ole Ryborg.
Každé rozšíření Unie o kousek změnilo původní tvář belgické metropole do dnešní podoby. Vyrostla v něm Evropská čtvrť s desítkami tisíc úředníků, diplomatů, novinářů, lobbistů a samozřejmě politiků. Ústředí zde mají instituce EU i NATO. Na ně navazují firmy a lobbistické organizace – zkrátka každý, kdo chce být v centru dění. Organizace spojených národů zde otevřela desítky poboček a analytici odhadují, že mezinárodní organizace tvoří necelou čtvrtinu obratu regionu hlavního města a přibližně 20 % jeho zaměstnanosti.
Město s nezaměstnaností přesahující 12 % a dluhem, jenž podle společnosti S&P Global vzroste do roku 2028 na 300 % provozních příjmů Bruselu, se stalo na přítomnosti Evropské komise, Rady, Parlamentu a dalších institucí ekonomicky závislé.
„Peníze plynoucí čistě z institucí EU stimulují ekonomiku a formou DPH podporují veřejné rozpočty v Belgii. Například podle studie z roku 2024 přítomnost evropských institucí v Bruselu přinášela pozitivní efekt ve výši téměř 2 % HDP celé Belgie. Novější studie odhadují dopad až ve výši 6,8 miliard eur jen na region Bruselu, na celou zemi jako celek pak až 8,6 miliard,“ popisuje pro SZ Byznys ekonomický analytik Institutu pro evropskou politiku Europeum Filip Křenek.
Imunita proti recesi
Ekonomický dopad na oblast je podle Křenka veskrze pozitivní. Analytik poukazuje například na to, že zvyšují odolnost města vůči finančním krizím, protože přítomnost bohatých expatů, a tím pádem i finance tekoucí do regionu zůstávají beze změn i v období recese.
„Pro služby, jako jsou pronájmy kanceláří, restaurace či hotely, to znamená relativně stabilní přínos zákazníků bez ohledu na ekonomickou situaci. Mezinárodní instituce na sebe nabalují další organizace, které sídlí v Bruselu, ať už jde o evropské obchodní komory, sektorová sdružení, think tanky atd. Vedle úředníků a diplomatů má v Bruselu sídlo celá řada firem, které zaměstnávají vysoce vzdělané pracovníky,“ vysvětluje.
Ke své klíčové roli na globální politické mapě přitom Brusel přišel jako slepý k houslím. V 50. letech minulého století hledaly evropské mocnosti neutrální půdu s dobrou polohou, kam by umístily centrálu tehdejšího Evropského společenství uhlí a oceli. Belgie, přístupná dobře Francouzům, Britům i Němcům a zároveň neschopná ovládnout kontinent vojenskou silou, se jevila jako dobrá volba.
O tři čtvrtě století později se v Bruselu a jeho „Evropské čtvrti“ snaží desítky tisíc lobbistů prosadit zájmy svých chlebodárců, svazy tlačí na politiky a původní belgický duch se vytrácí.
„Z vyprávění starších úředníků, kteří jsou již dnes v důchodu, vím, že v 50. letech byl Brusel poklidným a bezpečným městem, kde nebylo třeba zamykat vstupní dveře či přivazovat kolo. Pro místní je příval úředníků nepříjemný v tom, že vytlačil vzhůru ceny nemovitostí, ale i služeb, čímž se stal Brusel nedostupným pro lokální obyvatelstvo. Roste klasicky poptávka po nemovitostech a službách s tím spojených – volnočasových aktivitách, činnostech spojených s péčí pro ty, kteří v Bruselu bydlí, a současně je nutné uspokojit požadavky těch, kteří do Bruselu přijíždějí na jednání,“ říká pro Seznam Zprávy vyslankyně Hospodářské komory ČR v Bruselu Alena Mastantuono.
Centrum města přetéká kulturními vlivy ze všech koutů světa. Původní duch místa podle mnoha lidí vymizel a uvolnil prostor globálnímu rozměru Bruselu. Původní domy se bourají a na jejich místě rostou kancelářské budovy. Belgičané nepracující v úřadech a politických institucích se stěhují blíž k okraji města, protože životní náklady v metropoli se přizpůsobují vysokým platům politiků, lobbistů a diplomatů.
„Přítomnost institucí může některé části města výrazně pozvednout. Kancelářské budovy mají potenciál přitáhnout nové restaurace, obchody, kavárny, ale i výstavbu nových rezidenčních budov. Starší kancelářské čtvrti naproti tomu prošly často necitlivou transformací spojenou s demolicí řady historických budov, které ustoupily výstavbě kancelářských komplexů bez ohledu na další navazující služby, pro což se vžil termín bruselizace,“ podotýká Křenek.
Cena za závislost
Brusel z jedné strany z přítomnosti politických institucí EU těží, jenže místním to samé život mnohdy komplikuje.
„Když jsem se do Bruselu přestěhoval, okolí Place Luxembourg bylo ještě velmi belgické. Byly tam malé obchody, baletní škola, dokonce autoservis specializovaný na staré Citroëny 2CV. Byla to běžná městská čtvrť. Zlom nastal ve chvíli, kdy se většina Evropského parlamentu přesunula z Lucemburku do Bruselu. Najednou chtěli být v sousedství parlamentu všichni – lobbisté, podnikatelské svazy, odbory, konzultační firmy. A protože tyto organizace měly více peněz než místní podniky, postupně vytlačily původní belgické obchody a služby,“ vzpomíná Ryborg.
Mnozí starousedlíci nejsou proto z přítomnosti politických institucí nadšení. Stěžují si, že bohatí úředníci, diplomaté a vysoce postavení zaměstnanci nadnárodních firem vyšroubovali ceny vysoko a běžní Belgičané si v některých částech svého hlavního města už nemohou dovolit žít.
„Největší změnu bylo možné vidět právě kolem Place Luxembourg. Belgická média dokonce natáčela dokumenty o tom, jak výstavba Parlamentu a kanceláří vytlačuje původní místní kulturu. A do určité míry to byla pravda. Na druhou stranu, jiné části evropské čtvrti jsou s institucemi spojené už od 50. let. Tam už si vlastně nikdo ani nepamatuje, jak to vypadalo předtím,“ doplňuje dánský zpravodaj.
Celý region přitom podle OECD čelí akutní bytové krizi. Reálné mediánové ceny bytů se mezi lety 1996 a 2020 téměř ztrojnásobily a vzrostly o 170 %. Podle ekonomického analytika Křenka se ceny nájmů ale nevyšplhaly do tak vysokých pater jako třeba v případě Paříže a Londýna: „S Prahou jsou prakticky srovnatelné, některé byty jsou třeba o 10-20 % dražší. Platy jsou přitom dvojnásobné.“
Nemovitosti však nejsou jedinou oblastí života, kterou postupná proměna Bruselu ovlivnila. Přizpůsobit se musela rovněž veřejná doprava. Městská oblast Bruselu nabízí jednu z nejvyšších úrovní dostupnosti veřejné dopravy v OECD, protože 95 % obyvatel žije do 10 minut od stanice metra, autobusu nebo tramvaje.
Jenže přesto více než polovina lidí dojíždějících do bruselského regionu používá automobil. I sem se totiž propisuje specifická pozice města. Časté užívání aut má podle OECD za příčinu mimo jiné daňový systém zvýhodňující služební vozy, které zaměstnavatelé často využívají jako formu odměny ke snížení daně z příjmu a k částečnému odpočtu DPH spojenému s náklady na firemní auta.
Brusel zkrátka dýchá svou pozicí ve všech ohledech a nemůže si o ni dovolit přijít. „Musíme si tento status udržet. Současná prosperita našeho regionu je důsledek přítomnosti evropských institucí,“ prohlásil v roce 2010 belgický politik Jean Luc Varnaes. „Cílem je upevnit pozici Bruselu jako brány do EU.“
