Komentář: České komplexy aneb Čeká nás další historické zakopnutí?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Blížíme se po 35 letech jasného geopolitického směrování Československa i samostatného Česka znovu ke křižovatce, na které se může protnout vnitropolitická a mezinárodní komprese zvyšující tlak na naši geopolitickou odolnost? Z mého pohledu to je dost pravděpodobné.

Budeme volit raději „mnichovský“, „únorový“ nebo „srpnový“ komplex, abychom si zdůvodnili mizérii, která může trvat další dekádu? Nebo se zvedneme a rozhodneme jinak?

Nebylo by třeba diskutovat o možnosti aktivní obrany, pokud by za námi nebyla podobná selhání v minulosti. Po dvaceti letech budování demokracie od roku 1918 jsme havarovali v Mnichově dohodou našich spojenců s Německem i našimi domácími nepřáteli o zničení Československa.

Po řadě trablů s neúspěšným zvládnutím multinárodní struktury Československa po roce 1918, při jehož vzniku zřejmě Edvard Beneš oklamal spojence, pokud jde o naše vztahy s německou a maďarskou menšinou a naši (přislíbenou) schopnost stát se obdobou Švýcarska, následovaly hektické snahy TGM i Beneše o zajištění naší bezpečnosti. Diplomacii a smlouvy se spojenci následovalo budování obrany po nástupu Hitlera, na kterou jsme závěrem vydávali prakticky třetinu rozpočtu státu.

Nakonec jsme však sklonili hlavu před rýsující se neochotou spojenců nás bránit, ale především jsme – po úspěšné a plné mobilizaci – selhali ve vlastní ochotě použít svoje zbraně k vlastní obraně. Všechny argumenty o tom, že jsme neměli šanci dlouho vydržet a byli pod tlakem spojenců, jsou teoretické, protože jsme to prostě nezkusili.

Vnitřní politická krize a labilita se spojila s vnějšími pohrůžkami a tlakem v kapitulaci bez výstřelu. Kapitulaci i do rukou domácích kolaborantů.

Po celou válku lavíroval prezident Beneš mezi západními spojenci a Stalinem v naději, že si vykoleduje poválečné uznání. Jak jsme kapitulovali před Německem v obraně státu a hranic, kompenzovali jsme své selhání popravou Heydricha s krvavými následky, ale i bojem našich zahraničních vojáků nad Londýnem, v Tobruku a na svazích Karpat. Dělali jsme, co jsme nedokázali v roce 1938. 

Benešův návrat po válce přes Moskvu a Košice s komunistickou národní frontou, ve které aktivně potlačil a ignoroval všechna demokratická varování, jasně vnitropoliticky předznamenal to, co přišlo jak s vítězstvím KSČ v parlamentních volbách 1946 v českých zemích, tak při kapitulaci pasivních demokratických politických stran před komunistickým tlakem Gottwalda v únoru 1948. 

A opět, především vnitřní politické selhání a kapitulantství otevřelo cestu sovětským tlakům pomocí ovládnutí ozbrojených sil a bezpečnosti prosovětskými živly směrem ke komunistickému převratu. Nemalou roli v tom sehrála i historická demagogie prezidenta Beneše v interpretaci Mnichova jako výhradní zrady západních spojenců.

Ostatně slyšíme ji i dnes z úst našich prokremelských demagogů: Západ nás zradil, nepomůže nám v obraně ani dnes.

Sovětské tanky jsem zažil. Nebudu psát připomínku, ale reflexi, která stále chybí, v běžném povědomí i v pohledu na celou katastrofu. Invazi Varšavské smlouvy chápeme jako akt zvůle Kremlu, víc než vlastní závažnou prohru. Zpravidla se díváme na následky v podobě mrtvých, více než čtvrt milionu emigrujících, čistek a pronásledování vlastních občanů husákovským režimem.

Daleko méně diskutujeme, zda to mohla, nebo nemohla komunistická strana s Dubčekovým vedením ukočírovat tak, aby to vojenskou invazí neskončilo. Nevyjímaje aktivní politickou, mezinárodní a vojenskou obranu včas. Mohla spustit robustnější kroky prevence, nepřipustit „nácvik“ agrese vojenským cvičením Varšavské smlouvy počátkem léta 1968? Začít připravovat svou obranu nebo svolat do Prahy kongres komunistických stran a formulovat a obhajovat své cíle a program?

Pražské jaro symbolicky začalo v roce 1963 v akademickém zámečku v Liblicích konferencí o Franzi Kafkovi. Byl to rok vyvrcholení hospodářského krachu Československa, KSČ zemi zruinovala. Mimochodem, teprve v tomto roce nás hospodářsky předstihlo Rakousko.

Byl to důvod proč KSČ vyslala do USA na stáže vzdělanější komunisty, jako byla socioložka Irena Dubská. Pověřila studiem hospodářských změn Otu Šika. Otevřela prostor pro dosud zavrhovanou sociologii a hledala způsob oživení československé společnosti výzkumným týmem okolo Sergeje Machonina.

Nechala dokonce zkoumat možnosti politických reforem komunismu, nejen revize politických procesů. Uvolnila cenzuru a debatu v médiích, podnítila vznik umělecké, filmové, divadelní a literární produkce světového formátu. Mimochodem, Oscary získaly československé filmy v letech 1966 a 1967. 

Nic z reforem jsme ale nezkusili zcela otevřeně, včetně směrem k ostatním komunistickým zemím. Na to byli českoslovenští komunisté bázliví nebo slabí, spíše to popírali a zlehčovali. Ale diskutujme.

Výrazná zátěž vyvolaná v mnoha směrech ruskou agresí na Ukrajině, počínaje Ruskem způsobeného růstu cen energií, přes brutální vojenský útok na sousední zemi a zastrašování Evropy jadernými zbraněmi, robustní dezinformační kampaň, korupci několika západních politických stran a aktivizaci řízených kolaborantů, to vše českou společnost zasáhlo a zasahuje.

Naše vnitřní reakce a obrana je přitom nekompaktní a výkonností velmi diferencovaná. V některých oblastech ofenzivní – vojenská pomoc Ukrajině, podpora uprchlíků, změna energetických zdrojů a ztlumení cen i inflace. V jiných naopak zcela pasivní a nekompetentní: od nedostatečné obrany, natož protiofenzivy vůči ruské informační válce, přes malou komunikaci podpory Ukrajině a zajištění uprchlíků, konče nedostatečným posilováním našich vazeb k EU a mizivou obranou před domácí proruskou pátou kolonou a její dezinformační aktivitou a otevřenou kolaborací s Moskvou. My si demokracii nebráníme, necháváme ji zcela napospas jejím vnitřním i vnějším nepřátelům.

Jsme v situaci, kdy česká populace v Evropě nejméně podporuje Ukrajinu i její obranu. Demagogická opoziční kritika vládní podpory Ukrajiny a uprchlíků záměrně vyvolává nacionalistický a protievropský šovinismus. Jeho kapitalizací eskaluje své preference k možnému vítězství v říjnových volbách. Žádný zájem o bezpečnost státu.

Lze si představit, jak by vypadaly volební průzkumy, kdyby české domácnosti měly v rukou české eurobankovky a zajímaly se o naše bezpečí v Evropě? Na to je ale pozdě, stejně jako na kritickou komunikaci proti ruským zájmům u nás a ve střední Evropě. Selhání státu ve vnitřní obraně a bezpečnosti? Nepochybně – a z ideologických důvodů.

Česká protizápadní aliance ANO-SPD-Stačilo!, posazená na demagogické negativní kampani proti západní demokracii, by nebyla tak silná, kdyby pozice demokratických stran nebyly tak slabé a pasivní. Znechucení voličů vládní koalice, kteří propadli mezi nevoliče, je realita. Je třeba ji vzít na vědomí a vážně, stejně jako vysokou pravděpodobnost geopolitické změny do protisměru vývoje od roku 1989, pokud volby dopadnou tak, jak vypadají dnešní preference.

Po Maďarsku a Slovensku může propadnout do středoevropského bahna vnitřní „neutrální“ zahraniční politiky, která blokuje obranu Evropy, i Česko.

Možná si můžeme začít cvičit nářek nad tím, jak nás evropští spojenci nechali padnout a Trumpova Amerika se od Evropy odklonila ke spolupráci s Ruskem. Nebo jak nás SPD a Stačilo! oklamaly strašením drahotou a vysokými cenami energií a všeho. Nebo jsme nedocenili, že EU sice trpí středomořskou migrací, ale nás se to vůbec netýká.

Je fakt, že vládní politici asi již nic nevymyslí, že se dokonce ve strašení evropskou drahotou a Green Dealem s opozicí ochotně a proti svým zájmům svezou. Buďme ale s touto hloupostí ještě trpěliví. Kdosi řekl, že je svým hlasem pro ně potrestá odpovědností. Já říkám, že mají mít šanci a závazek veslovat dál, a pokud ne, pak předčasné volby do roka.

Válka hned tak neskončí. Putin se vrhl na „mírovou“ diplomacii a bude válčit, dokud to půjde. Potřebujeme se dál bránit ruskému nátlaku, nepodlehnout a neustoupit. A pokud si někdo myslí, že to můžeme ustát s těmi, kteří zastaví podporu Ukrajiny a nechají ji napospas Kremlu, může zůstat doma a bez voleb…

Všichni ostatní by si měli uvědomit, že lepší je neschopný demokrat než všehoschopný oligarcha, populista nebo komunista. Litovat se po porážce, to jsme si historicky ozkoušeli několikrát. Je třeba bez lítosti demokracii vrátit k moci. A pak demokraty tvrdě koučovat, či sesadit a vystřídat. Během války riskovat přepřaháním za kolaboranty a populisty je hazard.