Článek
Vyrobit problém, vystrašit s ním veřejnost a pak se nabídnout jako zachránce, to je v politice zákeřná, ale osvědčená strategie. A Andrej Babiš se k ní opět hlásí. Tentokrát jako ten, kdo ochrání naše domy před Green Dealem.
Může to znít jako přitažlivý program, ale neměli bychom na něj skočit. Kvůli novým pravidlům o energetické náročnosti budov žádná taková ochrana není potřeba, a to ze dvou důvodů.
Za prvé, u starších domů nikdo nikomu nic nenařizuje. A za druhé, odklon od fosilních paliv neznamená jen náklady, ale i příspěvky na modernizaci obydlí, na kterých lze vydělat. Spíš tedy bude třeba chránit majetek před Babišem než naopak.
Favorit nadcházejících voleb vyložil svou představu v nedělní debatě na Primě. K již schváleným směrnicím o energetické náročnosti budov a emisních povolenkách prohlásil, že voliče proti nim „ochrání“, protože jinak budou „explodovat“ ceny pohonných hmot a (zde je dobré citovat přesně) „někteří, když nesplní ty emise, můžou přijít i o ty baráky. O to jde.“
Těžko odhadnout, zda se šéf opozice nechal jako mnohokrát předtím unést překotným tokem svých myšlenek. Anebo zda slova posunul záměrně, aby strašení vyniklo. Každopádně – přijít o střechu nad hlavou v důsledku diktátu Bruselu, jak naznačuje, to už hraničí s poplašnou zprávou, kterou je potřeba uvést na pravou míru.
Staré domy bez limitu
Kdo je naladěn k EU a priori podezíravě, mohl z výše uvedené věty dovodit leccos. Třeba že se chystá cosi jako konfiskace či nucená demolice nevyhovujících nemovitostí. Což se samozřejmě dít nebude.
Ví to i Babiš, jak plyne z jeho další věty, podle které nechce, aby majitelé starších domů museli kvůli emisím „dělat nějaké úpravy“. Jinými slovy, přijít o dům je v Babišově pojetí myšleno nejspíš tak, že někteří lidé nové emisní nároky finančně neutáhnou. Ani to se ale nestane – respektive vše máme, jako obvykle, ve svých rukou.
Loni přijatá směrnice o energetické náročnosti budov se propírala už několikrát a byla námětem mnoha dezinformací. Zopakujme si znovu, že regulace se týká novostaveb. Po roce 2030 mají být bezemisní, v případě veřejných budov platí termín 2028. Pro stojící domy ze směrnice žádné emisní povinnosti nevyplývají.
Je to logické i z hlediska politického provozu. Těžko si představit, že by někdo politicky příčetný svěřil Bruselu právo diktovat například parametry starých budov na italském venkově nebo normy pro vytápění v odlehlé skandinávské divočině. Žádnou ochranu od Babiše tedy v tomto ohledu nepotřebujeme.
Je to na vás
Jiná věc je, že emise z obytných budov – lidsky řečeno zplodiny z toho, čím kdo topí – by dolů jít měly. Stejně jako emise z aut nebo z továren.
Taková je celoevropská dohoda, kterou odkýval na začátku nikdo jiný než právě Babiš, když za Česko jako premiér dal ke Green Dealu úvodní výkop. Konkrétně když v roce 2019 podpořil výměnou za slib rozsáhlých příspěvků z unijních fondů závazek, že do roku 2050 Evropská unie sníží svou uhlíkovou stopu na nulu a do roku 2030 o 55 procent.
Celek těžko může být na nule, když nebudou na nule všechny jeho součástky a když se pro plnění dílčích cílů nebude nic dělat. Podobně jako když si někdo slíbí zhubnout ze 100 na 60 kilo. I to obnáší zároveň cvičit, nepít a zdravě jíst, což Babiš jako stoupenec zdravého životního stylu dobře ví.
Lidská obydlí jsou choulostivá věc, a tak je unijní dohoda v tomto bodě taková, že každá země si má vývoj emisí u starých nemovitostí určit sama. Stejně jako si má každý definovat postupy, jak vytyčených cílů dosáhnout.
V Česku tento úkol spadá pod Ministerstvo průmyslu coby garanta témat kolem energetiky. Svůj plán i sadu příslušných opatření by mělo vydat příští rok. Vše potřebné tedy bude mít nejspíš v ruce tak jako tak Babiš a jeho tým. V Evropě, jak slibuje, nic blokovat nemusí.
Tisíc miliard
Celý problém má ale ještě jednu, principiálnější rovinu. Babiš jako pragmatický trumpista ví, že veřejnost má regulací všeho druhu plné zuby. A tak – bez ohledu na realitu kolem té či oné směrnice – vysílá jasný vzkaz. Za něj si každý bude topit, čím chce, za práh domu státní regule nepatří.
Touha po svobodě za každou cenu tady ale naráží na zdravý rozum a evropskou realitu. Možná s tím Babiš nemá sám zkušenost, ale produkce emisí při vytápění domova není vlastně nic, po čem davy na venkově a priori touží. Na pohodlnější technologie, jako je tepelné čerpadlo, každý rád přejde, pokud na to bude mít.
Finanční pobídky k takovým přechodům jsou podstatou toho, jak má uhlíková stopa starších domů v součtu klesat. Ne zákazy nebo pokuty, ale motivace. Na ni plyne ze západu na východ EU velká solidární podpora – v případě Česka v rámci sumy „tisíc miliard“, jak svého času avizoval právě Babiš, když klimatické cíle na začátku odsouhlasil.
Vzít unijní peníze a něco si za ně zmodernizovat je postup, který už začíná fungovat v průmyslu, v elektrárnách nebo ve velkých teplárnách. Nevzít je a neúčastnit se Green Dealu, jak svého času říkal opět Andrej Babiš, znamená nebýt v EU. Snad se na to po volbách rozpomene.
