Článek
V Evropském parlamentu ve Štrasburku předávala minulý týden Ursula von der Leyenová vyznamenání Angele Merkelové. Von der Leyenová přišla do Bruselu právě z její vlády a díky její podpoře, takže ji samozřejmě vynechat nemohla.
Angela Merkelová se tak zařadila po bok Lecha Wałęsy a Volodymyra Zelenského, oceněných osobností, kteří šli do mimořádných osobních rizik, aby zkusili něco změnit k lepšímu. Merkelová ale dostala medaili za to, že se svět příliš nezměnil. Svět těch, kteří ji vyznamenali, i její vlastní.
Sociálními sítěmi se okamžitě prohnala vlna rozhořčení. Nord Stream, Putinova kamarádka, Gazprom i migranti - vlastně její jediný pokus o zásadní změnu našeho světa. „Proč jí, proboha, dáváte medaili?“ Všechny tyto legitimní námitky byly ale poněkud impulsivní, byť pochopitelné, a míjely podstatu problému. Ten, který medaile pro Angelu Merkelovou odráží, je totiž sice mnohem méně viditelný, ale - bohužel pro nás všechny - také mnohem hlubší.
Evropský řád za zásluhy vznikl loni, při příležitosti 75. výročí Schumanovy deklarace. Oceňuje ty, kdo přispěli k evropské integraci a obraně evropských hodnot. Předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola při vyhlášení řekla, že EU takto vzdává hold těm, kdo „v Evropu nejen věřili, ale pomáhali ji budovat“.
Merkelová obdržela se Zelenským a Wałęsou nejvyšší kategorii - Distinguished Member. Zdůvodnění shrnula německá europoslankyně Terry Reintke: „Přispěla zásadní měrou ke kolektivnímu zvládání krizí v Evropě, včetně pandemie.“ Zpravodajská stanice Euronews pak dodala, že EU kanonizuje lídra spojeného nikoli s charismatem nebo revolučními změnami, ale s vytrvalostí, zdrženlivostí a zachováním evropského středu.
Jsem ekonom a pro ekonoma je Angela Merkelová a dnešní Německo už dlouho (pokud nezavírá před fakty oči) symbolem postupného, ale akcelerujícího úpadku ekonomické síly. Merkelová nastoupila jako kancléřka v listopadu 2005 a odešla v prosinci 2021. Za tu dobu se nominální HDP na obyvatele, základní měřítko ekonomické výkonnosti, vyvíjel takto:
V roce 2005 dosahovalo Německo 78 % americké úrovně. V roce 2021, tedy po šestnácti letech vlády Merkelové, to bylo 73 %. Skeptik namítne, že nominální dolar je zkreslen kurzem. Jenže kurz v dlouhém období odráží reálné zhodnocování ekonomiky, protože udržitelné posilování měny je signálem rostoucí konkurenceschopnosti výstupu, ne statistickým artefaktem. V paritě kupní síly je obrázek o trochu příznivější, ale trend je stejný. A produktivita práce měřená HDP na odpracovanou hodinu? Německo je tu na 97 % USA a Němci, kdysi nejznámější příklad poválečné obnovy prosperity prací, pracují ročně o skoro čtvrtinu méně než Američané. Výsledný HDP na obyvatele za USA zaostává, a to čím dál víc.
Vyznamenání často říkají více o těch, kdo je udělují, než o těch, kdo je dostávají. EU ocenila Merkelovou za to, že Evropa pod jejím vedením přestála šoky - dluhovou krizi, uprchlickou krizi, Brexit, pandemii - a pořád existuje. Záchrana jako ocenění. Přežití jako úspěch. Lídři, kteří jsou si jisti budoucností svého projektu, takové medaile nedávají.
Je to svět, ve kterém se přestalo věřit ve společný růst. Kde to, co jeden získá, musí druhý ztratit. Kde se neinovuje, ale chrání. Kde správné konexe a správná škola otevírají dveře spolehlivěji než výsledky. Kde největším oceňovaným rizikem v životopisech těch, kteří dnes rozhodují o Evropě, bývá občas tak demonstrace ve správnou dobu za správnou věc. Medaile pro Merkelovou je přirozeným produktem tohoto světa, ocenění pro toho, kdo ho udržel, ne zpochybnil.
Jenže právě kultura, kde se odměňuje stabilita, trestá odvaha a chrání se zavedené před novým, EU dlouhodobě oslabuje. Ne dramaticky, ne naráz. Ale vytrvale, každý rok dál, zatímco jinde, v těch ekonomikách, které dnes vnímáme jako konkurenty, a ne jako trhy plné příležitostí pro nás, se riskuje, inovuje a víc pracuje. A nůžky mezi ní a zbytkem světa se nerozevírají navzdory Merkelové. Rozevírají se i díky ní.
Záběry a fotky z velké evropské slávy, kde si nejvyšší činovníci předávají mezi sebou ocenění, jsou vděčným terčem. Nord Stream, kamarádka Putina, s migranty to „nezvládla“ - ten vztek chápu, ale nestačí. Jde přece především o to, jaké hodnoty se vlastně oceňují. Co považuje EU za úspěch, nejen koho odměňuje.
A pro nás je samozřejmě nejdůležitější otázka, má-li projekt, který uvažuje o sobě samém tak, že nejvíce oceňuje své prosté přežití, mezi těmi riskujícími a nezpomalujícími, nějakou budoucnost.
