Hlavní obsah

Češi doplácejí na německý experiment. Existují recepty, jak to vyřešit

Lubomír Lízal
Bývalý člen bankovní rady ČNB, docent na ČVUT FEL a CIIRC, a na Anglo-American University.
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

Reklama

26. 6. 15:03

Hodně se mluví o rozdělení polostátního ČEZ, aby stát získal pod kontrolu elektrárny. Bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal ve svém komentáři navrhuje i další, podle něj levnější možnosti.

Článek

Rostoucí ceny energií donutily vládu hledat řešení a chvályhodné je, že si uvědomuje, že nutná kompenzace drahoty jen kupuje čas, a uvažuje o cestě, která sice nese značné politické náklady, ale odstraní příčiny. Tedy zabývá se strukturou trhu s elektrickou energií a rolí ČEZ.

Méně potěšitelné je, že nastíněný přístup, tedy rozdělení ČEZ, samo o sobě nic nevyřeší, protože neřeší příčinu problému, tedy přenos cen v důsledku Energiewende z německého trhu. Pro úspěch jakéhokoliv přístupu je nutná separace cenotvorby na domácím a zahraničním trhu. To není možné bez vyjednání řešení s Bruselem, protože náš trh je, na rozdíl od mnoha států, které si, třeba jako Slovensko, vyjednaly výjimky, plně liberalizován, a tato omezení jednotného trhu budou platit i pro nástupnické firmy po dělení ČEZ. Možností, jak věci změnit, je více, ale čím lepší pro domácí ekonomiku, tím dále od liberalizovaného trhu a tím větší ústupky je nutné získat v Bruselu.

Ukážu teoreticky ideální řešení, které asi v Bruselu nedojednáme, a pak uspořádání horší, ale přesto dostatečná a levná, kdy nákladné dělení ČEZ vůbec není potřeba, a přesto vedou k nízkým domácím cenám.

Národně optimální řešení

Jelikož náš trh je dlouhodobě přebytkový, jsme čistý exportér. Teoreticky ideální stav je, kdy přebytky energie rovné roční nadprodukci lze vyvézt pouze s exportní licencí, kterou stát uděluje výrobcům elektřiny aukčním způsobem. To vede k ideální separaci domácího a exportního trhu včetně rozdílné cenotvorby.

Aukce exportních povolení navíc zajistí, že výnos z rozdílných cen je téměř v celé výši příjmem státního rozpočtu. Takže dvojí benefit, náklady nula. Pokud chceme třešničku na dortu, tak vyvážet lze jen produkci uhelných elektráren, a domácí spotřební mix, který bude vstupovat do kalkulace průmyslových podniků z hlediska CO2, bude čistší než produkční mix. Tím domácí podniky získají další konkurenční výhodu.

Naopak, zahraniční odběratelé budou v exportní ceně platit potřebné povolenky na CO2 a jejich spotřební mix bude naopak špinavější o dovezenou energii vyrobenou z uhlí. Toto uspořádání požaduje výjimky z jednotného trhu prakticky v celé oblasti, ale funkčně se blíží starému návrhu Francie, Španělska, Itálie a dalších zemí, které se chtěly včas vymanit z vlivu německé Energiewende.

Proto není zcela bez šance se tomuto stavu přiblížit, pokud budeme schopní během právě začínajícího českého předsednictví správně vyjednávat. Můžeme klidně obětovat onu třešničku na dortu, byl by to skvělý obchod.

Jednotná protistrana

Obdobný výsledný efekt jako exportní licence má model postavený na principu jednotný kupující, jedinečné protistrany pro výrobce i distributory. Jde o tzv. Single Buyer/Single Seller, kdy se legislativně vynucuje, že výrobci energie i distributoři musí obchodovat pouze s ním.

Státní obchodník pak sám realizuje zisky z exportu, které jsou opět v celé výši příjmem rozpočtu, jen asi budou trochu nižší, protože bez aukce chybí motivace prodat v zahraničí co nejdráž, stačí prodat draze. Distribuční společnosti ani nikdo další však nemá možnost přeprodeje mimo koncové zákazníky.

Náhradní volby

Ekonomové znají koncept nazývaný Second best, tedy dosažitelná řešení, která se požadovaným způsobem blíží optimálnímu stavu, jenž je však z nějakých důvodů nedostupný – tedy zde nám to Brusel nepovolí.

I tyto návrhy lze seřadit, jak se podle zvoleného kritéria vzdalují národnímu optimu.

Vyjděme z fyzických omezení přenosových kapacit. Celkové fyzikální limity exportu jsou asi čtvrtina až třetina české výroby. Více energie prostě vyvézt nelze. Pak můžeme separace trhů docílit jedinou dodatečnou podmínkou, a to propojení kontraktu na dodávky mimo naše území s předem rezervovanou kapacitou přeshraničního přenosu, tak jako je tomu dnes u plynu, kde musíte mít nejen komoditu, ale i přepravní kapacitu.

V takové uspořádání dojde též k separaci trhů, ale s jinými cenovými výsledky. Napřed by se totiž naplnila fyzikální exportní kapacita přenosové soustavy a pak by teprve nastala soutěž na domácím trhu.

To samozřejmě vede k vyšším domácím cenám než model exportních licencí, protože výrobci napřed prodávají na trhu s vyšší cenou (zahraniční trh) a teprve pak zbylou část produkce na trhu domácím. Zároveň však distributoři musí zpět dokoupit potřebnou část vyvezené energie za vyšší zahraniční ceny. U tohoto modelu není možnost pro dodatečný fiskální výnos z aukce povolení exportu, toto jsou příjmy přímo výrobních společností.

Přesto toto uspořádání vede k částečné separaci cenotvorby pro trh domácí a zahraniční a je možná průchodnější z hlediska evropské legislativy. Pokud by však třeba ČEPS mohl provádět aukce exportních kapacit, tak se budeme blížit původnímu konceptu, jen si stát vytáhne aukční exportní výnosy od této státem vlastněné společnosti.

V principu však jde o již o nedokonalé napodobení předchozí alternativy s exportními licencemi, ale složitější na implementaci, protože každý má tendenci jít na trh s vyšší hodnotou, tedy nedostatkový, zahraniční trh. Bohužel proto nestačí například otevřít nový tržní prostor, třeba u státní společnosti Operátora trhu pro dlouhodobější kontrakty, a tuto nově vzniklou burzu pro český trh jen poplatkově zvýhodnit.

Ani nulová cena za zprostředkovaný obchod nebude dostatečná motivace, tento koncept bez dalších právních limitů bude funkční jen pokud bude domácí a zahraniční rozdíl cen nízký (ale my chceme docílit vysoký rozdíl cen) a zároveň budou nedostatečné kapacity pro vývoz předpokládaného objemu exportní produkce (již dnes máme kapacity násobné, než je čistý export).

Drahá volba

A kde je ono dělení ČEZ, o kterém vláda uvažuje?

Doposud vůbec nebylo potřeba. Je to jen další možnost, jak provést nedokonalou separaci trhů. Jde o náhradní model, kdy se trh ovlivňuje nikoli návrhem jeho funkce, ale přes vlastnická práva subjektů. Zde jeden dominantní výrobce, státní nebo státem zcela kontrolovaná společnost, bude prodávat většinu své produkce za netržní nízké ceny lokálním distributorům pro domácí odběratele a nikomu jinému. Opět se musí ošetřit, že není možný další přeprodej mimo koncové zákazníky či export, aby došlo k separaci trhů a na příslušné bruselské výjimky.

Jen toto řešení nejenže nemá fiskální přínos, ono je dokonce pro stát extrémně finančně nákladné, musí se vyplatit akcionáři a státu zbyde „málo výdělečná“ část firmy.

Mimochodem tato poslední možnost se v praktických nákladech a výnosech blíží modelu, kdy ČEZ pomocí nástrojů cenové kontroly a výjimečného stavu rovnou nařídíme ceny a pak budeme plně kompenzovat jeho soukromé akcionáře. Jen to bude jednodušší a proveditelné vlastně do druhého dne.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované