Hlavní obsah

Kellner vybudoval větší impérium než Baťa. Jenže miliardáře Češi rádi nemají

Foto: Repro: Seznam Zprávy

Fotografie Petra Kellnera ve výroční zprávě PPF.

20. 11. 7:10
aktualizováno • 23. 11. 20:21

Profil muže, který to ze všech tuzemských byznysmenů dotáhl nejdál. Dál než Baťa.

Článek

Petru Kellnerovi bylo v roce 1989 pětadvacet let a živil se jako asistent produkce u filmu. Dnes zaujímá s majetkem 15,5 miliardy dolarů 73. místo na žebříčku globálních boháčů. Impérium PPF, kde Kellnerovi patří 99 procent, pokrývá 21 zemí. Hodnota majetku PPF loni přesáhla bilion korun, roční zisk 22 miliard.

PPF působí ve finančnictví, telekomunikacích, realitách, strojírenství, biotechnologiích, retailu i zábavě. Zaměstnává skoro 150 tisíc lidí.

Není to konečný stav. Kellner právě rozjíždí expanzi na novém poli. Kupuje nadnárodní firmu CME – vlastníka české TV Nova a dalších televizních společností v pěti evropských státech. Transakce má hodnotu téměř 48 miliard korun. Bude-li dotažena do konce, z Kellnera udělá mediálního magnáta.

Srovnání s Baťou

Nic podobného se žádnému českému rodákovi nikdy nepovedlo. Nejslavnější český byznysmen Tomáš Baťa sice vybudoval továrny, dceřiné firmy a prodejny ve více než 50 státech čtyř kontinentů a také šíří záběru Kellnera překonal: působil kromě obuvnického průmyslu také v textilní branži, strojírenství, gumárenství, polygrafii, dopravě, finančnictví či lesnictví. V době největšího rozmachu ale zaměstnával jen něco přes 30 tisíc lidí, zlomek proti Kellnerovi. A jeho zákaznický kmen se s Kellnerovým nedá srovnávat.

Kellner podniká v éře globalizace, kdy se svět zmenšil a velké firmy narostly. Jeho impérium je tak co do zásahu trhů i finanční síly větší než Baťovo.

Zároveň ale potvrzuje, že úspěšní Češi se mezi spoluobčany často potýkají s nedůvěrou a antipatií.

Podezřelý magnát

Obojí Kellner nedávno pocítil hned dvakrát. Poprvé, když v říjnu oznámil koupi skupiny CME. Ihned se spustila vlna spekulací o jeho údajné snaze kupovat si vliv a ohýbat veřejné mínění i politiku podle vlastních potřeb.

A podruhé, když se Univerzita Karlova rozhodla od PPF přijmout půlmilionový finanční dar. Část akademiků se ohradila proti daru od firmy, jež má silné angažmá v komunistické Číně. Zvlášť sinologové se obávali tlaku. Navíc – jak Seznamu vysvětlila Anna Zádrapová z Ústavu Dálného východu UK, považují Kellnerův Home Credit za firmu s „eticky sporným – byť legálním – podnikáním“. Nelíbilo se jim také, že si „soukromý subjekt pořizuje reklamu, plynoucí z partnerství s nejstarší středoevropskou univerzitou“.

Kellner je totiž léta podezírán, že jeho skupina vyrostla zásluhou zákulisních kontaktů s politiky. Že tajně ovlivňuje zahraniční politiku vůči Číně nebo Rusku. Jeho byznys spotřebitelských půjček část Čechů považuje za jakousi zákonem povolenou lichvu. A konečně, reputační riziko představují i počátky PPF v době privatizace 90. let.

Divoké devadesátky

Zkratka PPF původně značila První privatizační fond, jehož správcovskou společnost s Kellnerem roku 1991 založili jeho někdejší partneři Milan Maděryč a Milan Vinkler.

Trojici se podařil geniální start: přesvědčili šéfa státního podniku Sklo Union Teplice Štěpána Popoviče, aby jim půjčil 40 milionů korun – na tehdejší dobu obrovskou sumu. „Kellner byl jediný, který přesně věděl, co udělat, jak to má fungovat. Řada lidí se jen domnívala,“ vysvětlil Popovič později MF Dnes, čím si ho Kellner získal.

Díky reklamě financované z této půjčky získala PPF v kuponové privatizaci pod kontrolu 200 firem v hodnotě pěti miliard korun.

Kuponovka znamenala pro Kellnerovu generaci jedinečnou šanci i nezhojitelný šrám. V Česku je vnímána kontroverzně. Sice se při ní povedlo rychle odstátnit obrovský majetek, politiky slibované předání podniků do rukou občanů se ale zcela nenaplnilo. Kvůli benevolentním zákonům se správci privatizačních fondů – včetně PPF – dostali k neomezené kontrole a časem i k vlastnictví spravovaných firem.

Národní bohatství se z větší části rozdělilo mezi několik kapitálových skupin, které ho dílem spravovaly dobře, dílem mizerně a někdy ho rovnou tunelovaly. Řadu operací tehdy usnadnila korupce.

Všeobecný pohled na tuto éru před časem přesně charakterizoval titulek článku na jednom z domácích bulvárních webů: „Kellner zbohatl, když se rozkrádala republika.“

Na rozdíl od Harvardských fondů Viktora Koženého nebo CS Fondů při tom PPF své investory neokradla. Dostala se jen po jejich zádech v souladu s tehdejšími zákony ke svému prvnímu přelomovému aktivu: k České pojišťovně.

Klíčová pojišťovna

V pojišťovně Kellner zprvu držel jen malý podíl, partnery mu byly státní banky a Fond národního majetku. Koncem 90. let, když se pojišťovna dostala do potíží, dokázala PPF přesvědčit bankéře i politiky, aby jí firmu svěřili do manažerské správy a později, aby jí prodali další podíly. Počátkem tisíciletí se tak společnost stala vládcem velkého finančního domu.

Pro Kellnera to mělo přelomový význam: prošel školou vyjednávání a politického lobbingu. Relativně levně získal aktiva v hodnotě desítek miliard korun. A narazil na byznys spotřebitelských půjček, který se pak stal hlavním motorem jeho růstu.

Součástí pojišťovny totiž byla i ztrátová firma Moravská leasingová. „Místo abychom ji zlikvidovali, rozhodli jsme se, že se pokusíme model spotřebitelských úvěrů rozvinout,“ vzpomíná Ladislav Bartoníček, Kellnerův souputník od začátku 90. let a první šéf pojišťovny pod PPF.

Pojišťovnu později Kellner nabídl do společného podniku s italskou skupinou Generali, činnou ve 14 státech. Když v roce 2012 PPF ze společného podniku s Generali odchází, dosahuje výnos 110 miliard korun. Právě pojišťovna Kellnera katapultovala do globální stovky největších boháčů.

Rok po exitu z Generali PPF Holdingu kupuje Kellner za 64 miliardy korun dvě třetiny telekomunikačního operátora O2. A startuje další nadnárodní expanzi ve zcela novém oboru. Segment ICT se dnes podílí na vlastním kapitálu PPF zhruba čtvrtinou a pokrývá šest evropských států. Zatím. Divize systematicky posiluje, Kellner začíná přikupovat média, vstupuje do výběru mýta na českých silnicích.

Vize, intuice, neposednost

Při budování PPF neodmítá Kellner ani příležitostné obchody. Ukázal to už v roce 2004, když během pár měsíců vydělal 10 miliard korun na spekulaci s TV Nova. Později investuje do startu skupiny EPH Daniela Křetínského, účastní se boje o Sazku v tandemu s Karlem Komárkem. Obojí mu vyneslo v souhrnu asi 35 miliard korun.

Růst PPF provázejí i prohry, slepé uličky a konflikty. Třeba pokus o vstup do ruské privatizace počátkem 90. let, který skončil pro PPF fiaskem. Nebo šestiletý boj o ruskou pojišťovnu Ingosstrach s Rusem Olegem Děripaskou, na němž Kellner také prodělal.

I prohry ale dokáže zúročit. „Byla to unikátní zkušenost a hrozně nás to posunulo,“ hodnotí ruské neúspěchy pamětník Bartoníček.

Co Kellnera charakterizuje? „Je takový neposeda,“ směje se Bartoníček. A už vážně dodává: „Je schopen mít dlouhou vizi, spojovat si věci, které nejsou na první pohled zřejmé. Zároveň je schopen pohybovat se od ‚helicopter view‘ až po mikromanagement, když to dává smysl. Je nesmírně pracovitý a o byznyse přemýšlí prakticky pořád.“

Pak je tu podnikatelská dravost. „Kellnera žene vpřed soutěživá povaha. Válčí nejen pro vítězství, ale i pro radost z boje. Jeho genialita je v tom, že i tak vítězí,“ říká příležitostný spolupracovník PPF Richard Benýšek, který se s nejbohatším Čechem poprvé setkal před lety v dnes již zaniklých Přerovských strojírnách, jež PPF získala v kuponovce.

Z 90. let se nabízí srovnání PPF s Motoinvestem Pavla Tykače. Obě skupiny měly podobné výchozí pozice, obě toužily ovládnout velký finanční dům. Kellner díky systematické práci a lobbingu získal pojišťovnu. Útok Tykače a spol. skončil uvalením nucené správy na Agrobanku a krachem Motoinvestu.

„Všechno by dopadlo jinak, kdybychom postupovali pomaleji a dokázali trávit desítky hodin v předpokojích různých ministrů, jak to dělali jiní,“ povzdechl si Tykač kdysi v rozhovoru pro Respekt.

Půjčky, nebo lichva?

Nelichotivou nálepku má PPF v části české společnosti kvůli svému půjčkovému byznysu. Jedním z velkých společenských problémů v Česku jsou exekuce, kterým čelí přes 800 tisíc lidí. A dluhy jsou často z nesplácených spotřebitelských půjček. Řada poskytovatelů dřív kvůli příliš volné legislativě používala v úvěrových smlouvách neférové arbitrážní doložky. A řada poskytovatelů – včetně Home Creditu – na jejich základě dodnes vymáhá pohledávky.

Pak je tu údajně lichvářský přístup PPF ke klientům na rozvíjejících se trzích. Web Sinopsis před časem zveřejnil analýzu postavenou na citacích z čínských médií, která obviňují čínský Home Credit z půjčování na nemravně vysoký úrok a bezohledného vymáhání dluhů.

Je tedy Kellnerův úvěrový byznys „legální, ale eticky sporný“, jak tvrdí akademici z Univerzity Karlovy?

Daniel Hůle, odborník na zadluženost z neziskové společnost Člověk v tísni, je v kritice rezervovanější: „Byznys nebankovních splátkových firem může být etický stejně jako byznys klasických bank,“ zdůrazňuje.

Je toho názoru, že Home Credit dnes patří mezi etické hráče: „Jejich dnešní půjčky jsou odpovědné, férové, lepší co do kvality než od řady bank. Problém je, že Home Credit stále vymáhá pohledávky vzniklé na základě nezákonných arbitrážních doložek z minula. Táhne za sebou relikt doby, kdy jeho podnikání bylo problematické,“ říká Hůle.

Čínská obvinění z lichvy doporučuje hodnotit střízlivě: „Soudit někoho podle toho, co o něm píšou místní média, není fér. Nemusí to odrážet realitu,“ připomíná.

Sporná Čína

Angažmá v Číně budí také averzi vůči PPF. Společnost je podezřívána, že tlačí české politiky do přátelských gest vůči nedemokratickému státu, porušujícímu lidská práva.

Čína je pro Kellnera důležitá. Jeho klíčová firma Home Credit tu má soustředěno nejvíc – 36 procent – úvěrového rizika, tvoří tu největší díl obratu.

Na druhou stranu, třeba i pro Škodu Auto je čínské odbytiště zdaleka největší, loni tu prodávala čtvrtinu svých vozů. Stejně jako PPF potřebuje, aby Česko udržovalo se zemí, kde byznys kontroluje stranická politika, dobré vztahy. Na rozdíl od Kellnera ale škodováčtí manažeři podezření z lobbingu vyvracet nemusí a akademici z Univerzity Karlovy by od nich sponzorský dar nejspíš v klidu vzali.

V čem je rozdíl? PPF se nikdy příliš netajila podporou česko-čínských vztahů. Podílela se na pořádání bilaterálních obchodních fór, jejichž patronem byl prezident Miloš Zeman. Její manažeři ho doprovázeli na čínských státních návštěvách. Také ale lobbovali u bývalé ministryně průmyslu a zřejmě i u dalších politiků, kteří o tom jen veřejně nemluvili jako Marta Nováková.

Zatím se ale nikdy neobjevily signály, že by si PPF vstřícnost k Číně vynucovala nezákonnými metodami či korupcí.

„Nevstupujeme do politiky, nechystáme se k tomu, nehodláme ovlivňovat veřejné mínění,“ dušují se lidé z PPF. A jejich pohled na Čínu je čistě pragmatický.

„Čína má jinou kulturu, je složité aplikovat na ni evropskou optiku,“ řekl Bartoníček v rozhovoru pro Seznam. Souhlasí, že Čína je podle evropské optiky represivní režim. „Je ale otázka, jaké jsou alternativy. Pokud někdo řekne – nebudeme s Čínou obchodovat – pak jeho místo okamžitě zaplní jiní: Němci, Francouzi… “ dodává Bartoníček.

Sprosté slovo miliardář

Antipatie vůči Kellnerovi může mít ještě jeden důvod. „Když u nás řeknete miliardář, zní to jako loupežník,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Seznam energetický manažer Tomáš Drápela. Vystihl tak vcelku obvyklý pohled Čechů na úspěšné byznysmeny.

Kellner ale není loupežník. Majetek nahromadil, aniž by se kdy dostal do podezření z nezákonných praktik. Nikdy nečelil trestnímu stíhání jako Andrej Babiš. Nezůstaly za ním vytunelované investiční společnosti, jako za správci CS Fondů. Nikdy nebyl žalován kvůli nepřátelskému převzetí na hraně zákona, jako Radovan Vítek kvůli ovládnutí skupiny Orco.

Pravda, Petr Kellner se také nikdy nestyděl využít děr v zákonech a benevolentní legislativy. Na druhou stranu kvůli němu stát nikdy nemusel narychlo přijímat obranné zákony, jako proti Harvardským fondům. Nebo rozjíždět obranné kampaně, jako proti Motoinvestu.

Byznys není tanec v bílých rukavičkách. Vítězí ten, kdo má lepší nápady, odvahu, kontakty a informace, kdo umí odhadnout příležitost – a má kus štěstí. Nejbohatší Čech mnohokrát prokázal, že umí do krajnosti využít nabízené šance. Má správnou intuici, dokáže získat kvalitní a oddaný tým spolupracovníků. A podstatnou část svého úspěchu si odpracoval.