Hlavní obsah

Končí politik, co chtěl být radši pilot. Vymstila se mu strategie „nehrotit“

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Předseda ČSSD Jan Hamáček po prohraných volbách.

Reklama

10. 10. 19:35

Sociální demokraté pohořeli a vypadli ze Sněmovny. Předseda Jan Hamáček obratem oznámil rezignaci.

Článek

Jan Hamáček je v české politice léta vnímán jako muž, který nemá rád vyhrocené souboje a raději jde cestou dohody. Taktika dohodnout se a věc nehrotit mu v minulosti přinesla popularitu, a to i mezi politickými oponenty, mezi nimiž má Hamáček pověst příjemného společníka.

Situace se ale změnila ve chvíli, kdy svou osvědčenou metodu „nehrotit“ aplikoval jako lídr slabší koaliční strany ve vládě Andreje Babiše. Někdejší přednost, díky které se vypracoval až do čela sociální demokracie a na post vicepremiéra, se změnila ve slabost.

Jeho vedení strany teď skončilo blamáží, vládní strana nedokázala obhájit setrvání ve Sněmovně. Ve volebním klání ji porazila i Přísaha Roberta Šlachty. „Naši občané se rozhodli mít pravicovou vládu. Mrzí mě, že ve Sněmovně nebude zastoupena levice, ale je to rozhodnutí voličů,“ řekla Hamáček v sobotu a oznámil konec.

Jaká byla politická historie končícího politika? Cesta jednoho z talentů sociálních demokratů nultého desetiletí do čela sociální demokracie a Babišovy vlády začala v roce 1998. Tehdy jej k sociální demokracii přivedl kamarád ze základní školy a v dalších letech jeho nerozlučný spojenec Robin Povšík.

Hamáček měl tehdy za sebou rok studia v Anglii. Do školy v Kentu odjel už v 16 letech a poprvé tam přičichl k levicové politice. „O mně se v Boleslavi vědělo, že jsem v sociální demokracii. Několikrát jsme se o tom bavili. On byl hodně ovlivněný Velkou Británií, líbila se mu Labour Party,“ vzpomíná Povšík.

Skaut Vrtul

Hamáček byl tehdy také známý jako fanoušek letectví. Už na základní škole se prý chtěl stát pilotem – po vzoru svého strýce, pilota bombardéru Anglického královského letectva (RAF). Ve skautu se mu kvůli tomu dokonce přezdívalo Vrtul. Z plánů nakonec sešlo kvůli vadě zraku, ale zájem o letectví i armádu Hamáčkovi zůstala.

Tehdy dvacetiletý Hamáček nejdříve vstoupil k Mladým sociálním demokratům, jakési politické přípravce socialistů, kde se záhy vypracoval na předsedu. Vstoupil i do strany samotné. Sociální demokracie v té době zažívala boom, v Lidovém domě i ve Strakově akademii vládl Miloš Zeman. A sněmovní volby se socialistům podařilo vyhrát i na začátku milénia už pod vedením Vladimíra Špidly.

Hamáčkovou výhodou byly organizační schopnosti a dobrá znalost angličtiny, překladatelství studoval i na vysoké škole. I díky tomu se v začátcích politické kariéry stal viceprezidentem Světové unie socialistické mládeže. Zní to jako nudný politický titul, ve skutečnosti ale Hamáček z kontaktů, které v té době získal, bohatě těžil v následujících letech, kdy se věnoval zahraniční politice.

Gerhard a Škorpióni

Architekti volebních kampaní té doby například vzpomínají, že díky svým kontaktům na německé sociální demokraty dopomohl Hamáček tomu, aby jako vrchol volební kampaně 2010 vystoupila německá kapela Scorpions. Údajně se dohodl s někdejším kancléřem Gerhardem Schroederem, který se přátelí se zpěvákem Scorpions Klausem Mainlem. Schroeder se za české socialisty přimluvil a kapela do Česka doopravdy dorazila.

Vysokou školu Hamáček kvůli politice nedostudoval, zato ale brzy stoupal ve stranických strukturách. V roce 2004 se stal šéfem zahraničního oddělení Lidového domu a o rok později si jej vyhlédl jako budoucí naději ČSSD Jiří Paroubek a udělal z něj svého poradce pro zahraničí.

Pro připomenutí, Paroubek tehdy vsadil na trojici mladých politiků a všichni tři se později skutečně o vedení ČSSD utkali. Vedle Jana Hamáčka to byl ještě Jeroným Tejc a Michal Hašek.

Krátce před svými 28. narozeninami se pak Jan Hamáček stal poslancem. Jiřího Paroubka ve Strakově akademii vystřídal Mirek Topolánek z ODS, z ČSSD se stala opoziční strana a z Jana Hamáčka – sněmovního nováčka – předseda vlivného zahraničního výboru Sněmovny.

Boj o radar

V té době opanovalo veřejnou diskuzi téma amerického radaru, který zejména socialisté blokovali. Právě Hamáčka, jako nadějného opozičního politika, tehdy pozvala americká vláda na setkání do Washingtonu, aby se pokusili české protiradarové nálady utlumit. Spolu s Hamáčkem zvali i Ondřeje Lišku, tehdy váhajícího vládního Zeleného.

Socialisté přesto řekli radaru „ne“ a ve stejném duchu vystupoval i Hamáček. Ve sněmovních kuloárech se přitom počítalo s tím, že kdyby došlo na hlasování, byl by to pravděpodobně Hamáčkův hlas, který by prosazení projektu mohl pomoci.

Po dalších volbách, kdy ČSSD skončila opět v opozici, Hamáček zprvu pokračoval jen jako místopředseda zahraničního výboru. Všechno ale změnily tehdejší vládní strany Věcí veřejných a rozpad vlády Petra Nečase.

Po chabém vítězství ČSSD v roce 2013 sociální demokracií otřásl pokus o lánský puč. I tady se Hamáček držel své osvědčené politické strategie „nejít do otevřeného boje“. Navenek zachoval neutralitu, pokud by se ale rivalovi Bohuslava Sobotky Michalu Haškovi podařil plánovaný manévr, počítalo se právě s Hamáčkem jako novým ministrem zahraničí.

Jenže plán nevyšel a Hamáček se včas postavil ke správnému křídlu strany a Haška vyzval k rezignaci. Šéfem Černínského paláce se poté stal Sobotkovi bližší a služební starší Lubomír Zaorálek. Nicméně Hamáček dosáhl na post šéfa poslanců, kde se mohl věnovat svému koníčku – zahraniční politice, byť v omezených mantinelech tohoto titulu spíše ve společenské rovině.

Čínské prohlášení

Přesto se stihl významně zapsat do české zahraniční politiky. Spolu s předsedou Senátu Milanem Štechem, předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem podepsal takzvané „Prohlášení čtyř“, tedy odsudek setkání tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou. Prohlášení nepokrytě poklonkovalo Číně, za což byli politici ČSSD svými oponenty kritizováni.

Vrchol Hamáčkovy kariéry ale přišel po dalších – tentokrát prohraných volbách v roce 2017. ČSSD krátce před tím odepsala svého dosavadního lídra Bohuslava Sobotku, stranu se ale nepodařilo před prohrou zachránit ani matadorovi Lidového domu Lubomíru Zaorálkovi a ČSSD začala hledat nového předsedu.

Zejména bývalí mladí sociální demokraté přesvědčili Hamáčka, aby se o Lidový dům utkal a on skutečně ve volbě zvítězil. Těsně porazil někdejšího jihočeského hejtmana Jiřího Zimolu a ministra vnitra Sobotkovy vlády Milana Chovance.

Éra ústupků

Následovala vlna výroků a rozhodnutí, které postupně Hamáčkovi vytvořily aureolu slabocha, který si nedokáže důsledně stát za svým, zejména když se má utkat s prezidentem Zemanem nebo premiérem Babišem.

Nejprve tvrdil, že ČSSD do vlády s trestně stíhaným člověkem nepůjde, nicméně následně nechal o vládě s ANO a Andrejem Babišem vypsat stranické referendum a po schválení projektu straníky do vlády vstoupil. Následně ustoupil Miloši Zemanovi, když narazil s nominací svého tehdejšího spojence Miroslava Pocheho na ministra zahraničí. Místo něj se nakonec stal šéfem Černínu jeho někdejší asistent Tomáš Petříček.

Později Hamáček neprosadil ani změnu na Ministerstvu kultury. Zemanova chráněnce Antonína Staňka chtěl vyměnit za stranického místopředsedu Michala Šmardu, po tahanici vyostřené téměř až k odchodu ČSSD z vlády ale svůj boj vzdal a místo Šmardy dohodl na Staňkovo místo jako ministra Lubomíra Zaorálka.

A do třetice – socialisté jako koaliční strana nedokázala ve Sněmovně zabránit zrušení superhrubé mzdy, na které se dohodl jejich koaliční partner ANO s opoziční ODS a Okamurovou SPD.

V politicky nelehké době se Hamáčkovi zkomplikoval i osobní život. Rozvedl se s manželkou Kamilou, se kterou má dvě děti. A loni si vzal Gabrielu Kloudovou, dlouholetou političku ODS, která později kandidovala za volební blok Hlavu vzhůru spojený s Janou Bobošíkovou a Václavem Klausem. Radila ale také lidovci Pavlu Bělobrádkovi a byla partnerkou sociálního demokrata Karla Březiny.

Záblesk síly a tedy i náhlý vzestup popularity Hamáček zaznamenal jen loni na jaře, kdy se jako jediný z vládních politiků dokázal zorientovat v nadcházející krizi a srozumitelně vysvětlovat veřejnosti, co a proč se děje. Éra „červeného svetru“ ale pominula a sociální demokracie a její šéf nedokázali obhájit své setrvání ve Sněmovně.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované