„Hodina nula.“ Jak se v Německu v květnu 1945 zhroutil svět a zrodil se nový

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V mnoha německých městech se opakoval podobný obrázek. Boje utichly a zatímco ruiny pročesávali znásilňující vojáci, na lavičkách parků leželi mrtví ve svátečních šatech. Sebevrazi. Nikdy se nedozvíme, kolik Němců si sáhlo na sklonku války na život, ať už z loajality k Hitlerovi či ze strachu z Rudé armády. Jen v městečku Demmin ale podstoupilo dobrovolnou smrt na tisíc lidí, z velké části dětí.

Těmto Němcům se spolu s pádem Třetí říše zhroutil svět. Ostatní právě vstupovali do reality, ve které jakoukoliv jistotu nahradily otázky: Kde zítra dostanu chleba? Kde budu spát, když můj dům vyhořel a do měst se valí miliony uprchlíků ze Sudet a z Polska? Jaké zákony platí? V kterém zajateckém táboře je můj manžel, otec či syn?

V Německu zanechaly boje a bombardování zhruba na 500 milionů krychlových metrů trosek, které by Máchovo jezero zaplnily zhruba pětasedmdesátkrát a na čtvercovém náměstí, širokém tři sta metrů, by vytvořily čtyřtisícovou horu. Do jejich odklízení se musely pustit v první řadě ženy, protože miliony německých mužů prožily první okamžiky míru v zajateckých táborech.

Skoro polovina komunikací byla zničená, benzín byl pro civilisty nedostupný. Přesto byla velká část země v pohybu. Domů se snažili dostat demobilizovaní vojáci, stejně jako na šest milionů lidí, kteří utekli před bombardováním na venkov. Kolony vyhnanců ze Sudet a z Polska křižovaly cestu kolonám vězňů z koncentračních táborů a nuceně nasazených, kteří se zčásti zoufale snažili dostat do své vlasti.

Pod těmito obrazy zoufalství ale pulzovalo překvapivé množství energie. Harald Jähner cituje ve své knize Čas vlků novinářku Margret Boveriovou: „V důsledku blízkosti smrti ohromně narostla touha po životě.“ Většina Němců souběžně s materiálním a fyzickým strádáním zažívala poprvé v životě opravdovou svobodu vyjádřit se. V promrzlých bytech se bouřlivě diskutovalo o kultuře a politice a v troskách se rodily plány, které později nastartovaly v Západním Německu hospodářský zázrak.

Tato energie se ale jen minimálně promítla do snahy zjednat spravedlnost či pomstít se na nacistických zločincích. Jednou z mála výjimek bylo v posledních dnech války Bavorsko.

Dne 28. dubna se v německém rozhlasovém éteru ozvala slova: „Pozor, pozor, mluví Svobodné Bavorsko! Odstraňte činovníky Národně socialistické strany!“ Šlo o vysílání bavorských odbojářů, kteří se v posledních dnech války pokusili o povstání proti nacistům. Součástí plánu byla i msta na nacistickým prominentech, takzvaný „hon na zlaté bažanty“. Výsledkem bylo převážně fiasko a pomsta jednotek SS a SA, která si vyžádala desítky životů.

Drtivá většina Němců zůstala režimu věrná až do poslední chvíle. Pak přišel prudký zlom. „Většina z nich přestala být věrná vůdci doslova přes noc, jejich pevné přesvědčení zhaslo jako otočením vypínače - a s ním i celá minulost,“ píše Harald Jähner.

Tato minulost ale obsahovala i do té doby nevídané zločiny, které obestřelo mlčení. Holocaust, koncentrační tábory nebo mučírny gestapa se změnily pro většinu německé společnosti v přehlížené tabu. Masy Němců samy sebe začaly vnímat nikoliv jako zločince, ale jako oběti nacistického režimu.

Pokud po válce probíhaly v Německu procesy s nacistickými zločinci, téměř výlučně se týkaly násilí Němců proti Němcům. Pachateli holocaustu se zabývaly převážně soudy východoevropských zemí. V samotném Německu přišel zlom až v 60. letech s takzvanými Osvětimskými procesy. Podle jednoho z nejvyšších odhadů se přesto do dnešních dnů podařilo odsoudit jen okolo tří procent pachatelů genocidy.

Povstání či masová pomsta na prominentech nacistického režimu na konci války nepřišly. Do role mstitelů se ale v některých případech postavili spojenci. V osvobozeném koncentračním táboře Dachau popravili američtí vojáci, otřesení spatřenými hrůzami, zhruba padesát členů SS bez soudu.

Jako svého druhu pomstu za zločiny nacistů v Sovětském svazu vnímali své chování na německém území vojáci Rudé armády. Kromě rabování k ní patřilo i hromadné znásilňovaní německých žen. Tomuto osudu jich neušlo nejméně 900 tisíc, skutečný počet ale byl mnohem vyšší. Po vlně násilí následovala vlna potratů. Údaje z berlínských nemocnic ukazují, že otěhotněla zhruba pětina znásilněných. V Berlíně mělo zhruba každé dvacáté dítě, narozené do poloviny roku 1946, sovětského otce.

Teprve po přelomu tisíciletí se otevřelo dlouholeté historické tabu: znásilňování nebylo výlučnou doménou Rudé armády, ale docházelo k němu i v západních okupačních zónách. Americké vojenské úřady řešily jen mezi březnem a dubnem 1945 na pět set obvinění proti americkým vojákům.

„Šli jsme od vesnice k vesnici a žebrali. Byly jsme teprve děti, ale hladové a zoufalé děti. Všude nás lidé odháněli jako psi. Když jsem kousla do spadlého jablka, vyběhl z domu sedlák. I to nakousnuté jablko jsem musela vrátit.“

Vzpomínka tehdy jedenáctileté Helgy Eberlové ilustruje realitu poválečného zásobování, které stálo před nevýslovnými překážkami. Cesty a železnice byly zničené, hospodářství nefunkční. Do země přibyly miliony vysídlených, o přežití bojovalo osm až deset milionů vyhladovělých vězňů z koncentračních táborů a táborů nucených prací. Bylo také nutné postarat se o obrovské množství sirotků. V létě 1945 se podle historika Fredericka Taylora jen na berlínských nádražích našlo denně padesát až sto opuštěných dětí.

Zcela běžnou praxí prvních poválečných dnů se stalo plenění. Zákony porušili v posledních dnech války a prvních dnech míru skoro všichni. Všudypřítomný černý trh doplňoval příděly potravin, které byly děsivě nedostatečné. Původně byly dávky vypočítány na 1550 kalorií na osobu, v nejhorších okamžicích ale klesly na 800 kalorií. Míra srovnatelná s příděly v německých koncentračních táborech.

Lidé si vyváželi zeminu do horních pater domů a vytvářeli miniaturní zahrádky. Když přišla na přelomu let 1946 a 1947 nejstudenější zima století a k nedostatku potravin se přidal i nedostatek uhlí, následkem podvýživy a podchlazení zemřelo několik set tisíc Němců.

Němci ovšem hladověli nejen po jídle, ale i po kultuře a svobodě. První berlínská muzea otevřela své sbírky už 17. května 1945, první koncert berlínské filharmonie se odehrál o týden později. Pod patronátem spojenců rychle vznikaly rozhlasové stanice a redakce novinových titulů, které určují německou mediální krajinu dodnes. V ruinách se konaly taneční zábavy.

„Chodil jsem měsíce každý večer tančit, i když jsme neměli alkohol ani nic k jídlu. Jen kyselý nápoj zvaný syrovátka. Přesto jsme byli tak šťastní…, jak jsme to později jen málokdy zažili,“ vzpomíná pamětník z Mnichova. Touha po změně vedla mimo jiné k tomu, že dočasně prudce narostl počet rozvodů.

Atmosféra, kterou vycítila žena, která v poválečných měsících sebe a svého syna živila vším možným, včetně polních prací za jídlo, výkladu snů či podomního prodeje. Ještě krátce předtím přitom Beate Uhseová patřila coby zkušební pilotka Luftwaffe k elitám třetí říše. Mezi elitu, tu novou, podnikatelskou, se měla brzy znovu propracovat. A přitom rozpoutat sexuální revoluci.

Když se Uhseová v poválečných měsících probíjela od domu k domu coby prodavačka knoflíků, narazila na dva problémy. Prvním z nich byly téměř nulové znalosti německé populace o antikoncepci, která byla nacisty zakázána. Druhým byla epidemie impotence, způsobená fyzickým i psychickým strádáním.

Na ten první reagovala Uhseová naučnou, mimořádně populární brožurkou. Na druhý prodejem „speciálních bonbonů Hona-6 pro zažehnání dočasného nezájmu“. Položila tak základy svého impéria, které našlo do počátku 60. let na pět milionů zákazníků.

Úspěch zakladatelky prvního sexshopu na světě je samozřejmě jen střípkem hospodářského zázraku, který se v Německu spojuje především s 50. lety. Jeho základy ale ležely už pod válečnými ruinami. Ani spojenecké bombardování totiž nedokázalo zničit průmyslový potenciál země, prudce navýšený nacistickým zbrojením. Výrobní možnosti byly srovnatelné s rokem 1938.

Startovním výstřelem úspěchu se stal okamžik, kdy se v západních okupačních zónách 20. června 1948 rozpečetilo dvanáct tisíc dřevěných beden, kvůli utajení označených jako „dveřní kliky“. Obsahovaly nové, v USA vytištěné marky, které nahradily zcela znehodnocenou měnu. Ze dne na den zmizel černý trh a v obchodech se objevilo zboží, které Němci už několik let neviděli.

Symbolem hospodářského obrození se téměř vzápětí stalo město Wolfsburg, v roce 1945 v podstatě jen velký pracovní tábor, v němž vězni z mnoha evropských zemí pracovali pro válečnou výrobu firmy Volkswagen. Byl to důstojník britské okupační správy Ivan Hirst, kdo zabránil nucené demontáži závodu a obnovil výrobu „lidového vozítka“ Brouk, jehož základní linie načrtl osobně Adolf Hitler. Miliontý Brouk sjel z výrobní linky ve Wolfsburgu už v roce 1955. Pouhých deset let po tzv. „Hodině nula“.