Hlavní obsah

Ladislav Goral: Hodně Cigánů se mělo za komunismu líp

Foto: Paměť národa (se souhlasem)

Ladislav Goral a jeho romský skautský oddíl. Režim posléze organizaci zařízl.

Reklama

12. 5. 14:08
aktualizováno • 12. 5. 15:58

Seznam Zprávy přinášejí seriál příběhů z období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

„Mezi Romy se říká: Komunisti mi sebrali housle a dali mi krumpáč. Demokracie mi sebrala i ten krumpáč,“ připomíná Ladislav Goral, velká osobnost pražské romské komunity. „A taky koluje smutný vtip: Gádžové dědí majetky a domy, Romové dědí jenom nemoci.“ A Goral dodává: „Komunismus byl v něčem opravdu hrozný, ale u většiny Cigánů pořád vítězí.“

Hudebník, herec, zástupce Romů na Úřadu vlády, přítel chartistů, vedoucí pololegálního skautského oddílu, znalec romských rodů a dialektů a tvrdý kritik těch Romů, kteří se nestarají o budoucnost. Ladislav Goral vzpomíná na minulý režim a srovnává tehdejší a současný život Romů v dalším díle seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety.

Redakce Seznam Zprávy seriál připravila ve spolupráci s Pamětí národa. O projektu si můžete přečíst více v přiloženém odkaze.

Hromadný hrob

Ladislav Goral se narodil před válkou v malé romské osadě sousedící se středoslovenskou vesnicí Ihráč. „Táta byl kovář, dařilo se nám dobře, hlad jsme neměli. V osadě bylo jen pár domků, všechno lidé z naší rodiny,“ vzpomíná.

Už za pár let ale prožil strašlivé okamžiky, které ho provázejí celý život. Otec musel narukovat k německé armádě, na frontě ale přeběhl k Rusům. Ve čtyřiačtyřicátém roce se na Slovensko vrátil jako partyzán. A neodolal – zastavil se pozdravit rodinu.

„Někdo ho udal, přijeli Němci, táta sice stačil utéct, ale sebrali dědu a tři strýce a přinutili je vykopat si hrob. Babička se musela dívat, a když je zastřelili, musela je v hrobech zasypat,“ líčí Goral. „Později odvezli ještě mámu, a když se je babička snažila obměkčit s malým děckem v náručí, zavřeli i je. Všechny zastřelili.“

Když se Goralův otec po konci války vrátil, chtěl najít tělo své ženy. „Hledali jsme spolu v hromadném hrobě. Byl asi tři kilometry dlouhý, všude mrtvá těla. Mámu jsem poznal podle šátku. Byla to hrůza,“ říká Goral a ta hrůza mu stále ještě zní v hlase.

Šel jsem do světa

Po válce úřady sestěhovaly Romy z několika osad do městečka Kunešov, které zůstalo zcela prázdné po odchodu Němců. „Sousedi se nás Romů chtěli zbavit, ale mělo to i logiku – po Němcích tam zůstaly nejenom domy, ale i pole, zahrady, zvířata. Šlo o to, udržet to místo při životě,“ vysvětluje Goral.

Dlouho tam ale nikdo nevydržel. „Pět tisíc Romů pohromadě, z různých míst, z různých klanů… To nemůže dobře fungovat,“ říká. On sám se s otcem přestěhoval do nedaleké Kremnice. A odtamtud se ve čtrnácti vydal do světa.

„Svět, to byla Praha. Znal jsem ji z filmů a chtěl jsem tam. Tak jsem nasedl na vlak a jel. Načerno, samozřejmě,“ vzpomíná. „Na hlavním nádraží tehdy číhali lidé, kteří sháněli dělníky na stavby, a já jsem měl obrovské štěstí. Oslovil mě člověk, který dělal náboráře pro podnik Zemstav a jehož manželka tam dělala na osobním. Nechali si mě u sebe doma, byli to skvělí lidé – skoro jako náhradní rodiče.“

Zpočátku kupoval dělníkům svačiny. Přitom si dodělával školu. Po vojně šel při zaměstnání na průmyslovku. Pak dělal leccos – pracoval pro Zemstav, řídil autobus, pracoval na Úřadu vlády, hrál v několika filmech, vedl skautský oddíl nebo šéfoval hudební skupině.

„V roce 1967 přišel do Prahy vynikající hudebník Jožka Fečo, začali jsme spolu hrát a přihlásili se na soutěž do Brna. Tam nám poradili, ať zkusíme hrát klasické cigánské písničky. Jožka totiž do té doby hrál na kytaru a cigánskou muziku neznal,“ vzpomíná Goral.

Fečo se během dvou měsíců naučil ovládat housle, „že mu nebylo rovno“, Goral ho seznamoval s „cigánskou“ hudbou a záhy vyrazili do světa. „To byl velký úspěch, sjezdili jsme kus Evropy, vystupovali i na stadionech. A vůbec bylo dobré, že jsme spolu vydrželi tak dlouho – patnáct let!“

Chudáci to byli

„90 % těch dětí se vyučilo nebo má střední školu, jsou něčím. To byl obrovský úspěch. A některé děti k nám chodily navzdory nechápavým a líným rodičům, utíkaly k nám. Nikdo nemůže za svoje rodiče,“ říká Ladislav Goral o pololegálním skautském oddílu pro romské děti, který založil spolu s filosofem a pozdějším chartistou Zdeňkem Pincem.

„Se Zdeňkem jsem se poznal náhodou. Dcera mi utekla z domu, já ji hledal, a mezitím ji uviděl Zdeněk a dal se s ní do řeči. Odvedla ho domů. Ten skautský oddíl byl jeho nápad,“ dodává Goral.

Oddíl oficiálně fungoval pod pionýrem, ale starali se o něj žák Jana Patočky Pinc nebo manželka Petra Pitharta, který na protest proti okupaci vystoupil z komunistické strany. A Ladislav Goral. „Učili jsme děti samostatnosti, učili jsme je poznávat přírodu, měli jsme kurzy, jak přežít v přírodě, dělali jsme dobrodružné tábory…,“ vzpomíná Goral. „Chodily k nám děti z celé Prahy a bylo jich až osmdesát.“

V roce 1980 úřady oddíl zrušily. Někdo si všiml, že se na jeho vedení podílí chartista Pinc. „Vyhodili Zdeňka ze školy, uhnali k smrti Jana Patočku, to byli pro mě chudáci. Zakázali ten dětský oddíl, který děti milovaly, to bylo svinstvo. Chudáci to byli,“ shrnuje Ladislav Goral část své zkušenosti s normalizačním režimem.

Přesto se podle něj měla za minulého režimu většina Romů líp.

Nějak to dopadne

„Kdo chce dělat, práci si najde,“ tvrdí Ladislav Goral, který také Romům pomáhá s rekvalifikacemi. „Jenže část Romů zajímá jenom to, ‚kolik budu brát‘. Někteří makají, až se z nich kouří, kupují si byty, žijí jako normální lidé. Ale většina jsou lajdáci.“

Goral odhaduje, že asi jedna třetina Romů v Česku se snaží pracovat a žít normálně. Ti ostatní ale spoléhají na sociální dávky, nestarají se o vzdělání, nestarají se o budoucnost. „A přitom mají spoustu dětí,“ dodává Goral. „Říkám jim: ,Proč máš ty děti? Sám nemakáš, co jim můžeš dát?‘ Jsem na ně leckdy tvrdý, můžu si to dovolit, jsem jeden z nich, znají mě. Ale hodně z nich si stejně nenechá poradit.“

Goral připomíná i věc, která se o Romech často říká: Neznají pojem čas. „A proto žijí špatně ekonomicky. Dneska, zítra, a pozítří už mě nezajímá… ,Nějak to dopadne‘, říkají si. Ano, jenže pro lidi, kteří nemyslí na ,pozítří‘, to vždycky dopadne špatně.“

Podle Gorala se mnoho Romů nedokázalo vyrovnat se změnami po listopadu 89'. „Napřed byli nadšení, demokracie je ohromná věc. Pak mnozí přišli o práci a zvykli si na sociální dávky. ,Mně to stačí‘, říkají.“

A Goral shrnuje: „Za komunistů se Cigáni měli líp. Všichni měli kde bydlet, měli práci, děti musely chodit do školy…“

Ladislav Goral o životě dnešních Romů: Jsou tací, kteří makají, až se z nich kouří. A pak je část, kteří jsou lajdáci. (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Nová strategie, staré problémy

„Situace romské menšiny patří k nejnaléhavějším otázkám české společnosti po roce 1989. (…) Romové čelí denně předsudkům, nesnášenlivosti a diskriminaci (…), česká společnost stále selhává, pokud jde o efektivní ochranu práv a ochranu před diskriminací romské menšiny,“ píší autoři zcela nové Strategie romské integrace 2021-30.

Vláda přijala dokument před dvěma dny. Není ani zdaleka prvním podobným vládním pokusem. Její předchůdkyně ale, zdá se, viditelný efekt zatím nepřinesly.

Jistou bezradnost, jíž se vyznačuje i dobře míněná pomoc Romům, lze ukázat na podstatném otevřeném problému, který s obměnami přetrvává z dob minulého režimu. A nová Strategie ho lakonicky připomíná: „Na počátku 90. let 20. století došlo k uznání Romů jako národnostní menšiny a k zapojení romských představitelů do politického života, záhy se však ukázalo, že sociální postavení značné části romské menšiny se začalo rychle zhoršovat…“

Zjednodušeně řečeno: Za minulého režimu stát Romy neuznal za etnickou menšinu. Ideálně se měli „rozpustit“ v mase, hlavní politikou namířenou vůči nim byla politika asimilace. Samozřejmě že části Romů to vadilo, ale jak připouští i Ladislav Goral, mělo to své výhody v podobě sociálních jistot.

Po listopadu 89‘ stát Romy za národnostní menšinu uznal. Ale hodně jich zchudlo, ztratilo zaměstnání, solidní bydlení. Čekal je život v sociálním vyloučení, život v ghettu. Pomohlo Romům, že jim společnost konečně přiznala status menšiny? A chtějí to vůbec?

S plnou silou se spor o to, jak pomáhat Romům a jak k nim přistupovat, vrátil před šesti lety. Stáli proti sobě tehdy vládní úředníci, teoretici, aktivisté z neziskovek, sociální pracovníci… Měli společný cíl, většinou mu byli i poctivě oddaní. Do jejich vzájemného vztahu se přesto vkrádala až nenávist. Proč?

Běh na dlouhou trať

Tehdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier odvolal ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka. Komentátor Petr Holub tehdy podstatu sporu shrnul následovně: „Jeho lidé (lidé ředitele Agentury, pozn. red.) zřejmě uskutečnili něco jako kvadraturu kruhu, když dokázali zařídit investice na pomoc Romům, která přitom jako pomoc Romům nevypadala, a bílým Čechům tedy nevadila.“

Agentura zajišťovala investice obcím s velkým počtem vyloučených Romů, ale tak, aby pomáhaly celé obci. Zastánci „etnického“ přístupu v tom ovšem viděli přehlížení a ponižování Romů, dotaženo do extrému odmítnutí Romů jako menšiny.

Významná osobnost romské komunity Karel Holomek napsal, že „lidé z Agentury se zbláznili“. Odmítají totiž podle něj dlouhodobě poctivě odpovědět na základní otázky: „Je bídná sociální situace Romů výsledkem nazírání veřejnosti na etnicitu Romů jako jejich handicap? Je tento fenomén zapotřebí alespoň v rétorice přiznat?“ Agentura, tvrdil Holomek, hraje pokryteckou hru na pomoc všem a odmítá si připustit reálnou situaci Romů.

Neboli: Má větší smysl pomáhat sociálně vyloučeným Romům jako komukoli jinému v této situaci? Nebo je třeba pomáhat jim jako Romům, protože jejich „romství“ je jednou z příčin jejich sociálního vyloučení?

Ví to nová Strategie?

Těžko říci, optimismem ale nehýří: „Dosažení základního cíle Strategie, tj. zvratu v procesu marginalizace romské menšiny, je velmi nesnadným úkolem. Lze očekávat obtížné prosazování navržených opatření v politickém prostředí, zejména na regionální úrovni, a rovněž jejich odmítání částí skeptické veřejnosti.“

Politika je svinstvo

Že by se snažil ovlivnit soužití Romů a majority z pozice politika, o tom Ladislav Goral nikdy neuvažoval. „Politika je svinstvo, tu nemám rád, nerozumím jí, netoužím po tom,“ shrnuje svůj postoj.

A dodává: „Jsem ústupný a tolerantní člověk. Kvůli přesvědčení se prát nebudu. V politické straně jsem nikdy nebyl a nebudu. Věřím v jednoho Boha a to mi stačí. Tečka.“

Ladislav Goral

+7

  • Ladislav Goral se narodil 18. listopadu 1939 ve vesničce Ihráč na středním Slovensku do romské rodiny. Otec se živil jako kovář, matka pocházela z muzikantského rodu.
  • V průběhu druhé světové války otec narukoval do německé armády. Přešel ale k partyzánům a v roce 1944 se najednou objevil doma. Pro Goralovy to mělo tragické následky - osm členů rodiny bylo popraveno.
  • Ve čtrnácti letech odešel do Prahy a začal pracovat v podniku Zemstav. Postupně si dodělal základní vzdělání a vystudoval večerně střední průmyslovou školu.
  • V druhé polovině 60. let se seznámil s romským muzikantem Jožkou Fečem a založili spolu kapelu Raidž, se kterou patnáct let koncertovali po celé Evropě.
  • V 70. letech se stal spolupracovníkem skupiny pražských romských sociálních kurátorů a s kamarádem Zdeňkem Pincem založil „romského Skauta“.
  • Díky kontaktům s pražskými disidenty se v roce 1990 stal poradcem v otázce Romů při zakládání Sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny. Od roku 1992 pracoval na Úřadu vlády.
  • Hrál v mnoha českých filmech a seriálech, například Bony a klid, Zdivočelá země či Přítelkyně z domu smutku. Mluví několika dialekty romštiny.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Předchozí díly seriálu naleznete v přiložených odkazech:

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované