Hlavní obsah

Visegrádská čtyřka po 30 letech: funkční a silná, nebo rozdělená na dva bloky?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Visegrádská skupina slaví 30 let. Zleva prezident Československa Václav Havel, federální premiér Marian Čalfa, prezidenti Maďarska József Antall a Polska Lecha Wałęsa po podpisu zakládajících smluv.

Reklama

Visegrádská čtyřka (V4) v pondělí slaví přesně 30 let od založení. K čemu je po takové době dobrá, co ji spojuje i rozděluje, a jakou má v Evropě pověst? Seznam Zprávy se zeptaly analytiků ze všech čtyř členských zemí.

Článek

Díky ní spolu politici z našeho regionu dokážou mluvit a hledat společná témata, shodují se visegrádští analytici, které redakce oslovila. Visegrádská skupina podle nich dokáže být silným evropským hráčem, týká se to ale jenom těch témat, na kterých mezi vládami v Praze, Bratislavě, Varšavě a Budapešti panuje momentální shoda.

Během třiceti let své existence se navíc spolupráce v rámci V4 několikrát proměnila: od euforie v začátcích k útlumu na konci 90. let až po vstup NATO a EU a hledání nového formátu. Velký obrat pak znamenal postoj k migraci do Evropy v roce 2015 a osa mezi Varšavou a Budapeští. „Kvůli migrační krizi a politické změně ve Varšavě se stal Visegrád takovým negativním uskupením pod vlivem domácí populistické politiky v Maďarsku a Polsku,“ řekl Seznam Zprávám slovenský analytik Milan Nič.

O vlivu vlády Viktora Orbána a Jarosława Kaczyńského píše i Jiří Pehe, který nepovažuje V4 za přirozené, ale za v podstatě umělé spojenectví. „Dnes u nás slouží politikům hlavně ke zdůvodňování provinciálního populismu a nacionalismu,“ dodal komentátor k otázce na to, co Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko spojuje, ale také rozděluje.

„V současnosti se čím dál častěji setkáváme s visegrádskou formací 2+2, například v případě směrnice o delegovaných pracovnících nebo mechanismu právního státu. Dokud bude V4 rozdělena, její schopnost lobbovat v EU bude značně oslabená,“ napsal redakci maďarský analytik Patrik Szicherle s odkazem na dva bloky ve V4: Česko a Slovensko vzdorující orbanizaci V4 na jedné straně a na druhé Polsko a Maďarsko prosazující své zájmy.

I tak ale zůstává hlavní cíl V4 stejný: spolupracovat a být slyšet, když najde společnou řeč. „Střední Evropa je stále místem, které zkonzumovalo více dějin, než bylo schopné strávit. A občas nás kvůli tomu dostihnou nějaké bolesti, které spolu rádi sdílíme. Vedle toho nás ale spojuje i příběh bezprecedentní spolupráce a integrace, které jsme dosáhli díky vstupu do EU,“ myslí si český analytik Vít Dostál.

Na šest otázek v anketě o V4 odpověděli:

Vít Dostál, ředitel českého Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky

Wojciech Przybylski, šéfredaktor varšavského Visegrad Insight

Jiří Pehe, analytik, komentátor, New York University Prague

Patrik Szicherle, analytik maďarského think thanku Political Capital

Milan Nič, slovenský analytik, vedoucí Centra Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP)

1. Jak se podle Vás během 30 let změnila spolupráce v rámci V4?

Vít Dostál (ČR, AMO)

Od cíle uniknout z bezpečnostního vakua jsme se posunuli do centra Evropy. Fungují automatické kanály spolupráce na řadě úrovní – exekutivní, parlamentní, odborné, občanské, municipální…

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Od vzniku se spolupráce zemí V4 poevropštila. V4 začínala trochu obkročmo, především jako projekt vstupu těchto zemí do NATO, v úprku před vlivem Ruska. Byly tu také nápady na samostatnou integraci, což bylo hloupé fantazírování. Teď, v lepších i horších časech, je V4 formátem spolupráce v rámci Evropy, který by se bez EU určitě znovu rozpadl. Evropská unie se vyvíjí tak, že jsou uskupení států jako je V4 přirozenou cestou rozvoje.

Jiří Pehe (ČR, New York University Prague)

Visegrádskou skupinu spojoval v době jejího založení pozitivní étos. Všechny tři (po rozpadu Československa čtyři) země spojoval cíl pomoci si vzájemně ve vstupu do EU a NATO. Jejich „vzájemnost“ byla ale od počátku trochu umělá, protože spočívala v tom, že všechny země měly za sebou komunistickou minulost a jejich disidenti spolupracovali v opozici vůči komunistickým režimům. Pokud jde o hlubší, organickou příbuznost, tu sdílely jen obě následnické země Československa s Maďarskem, protože všechny tři země tvořily kdysi po staletí součást habsburské monarchie a páteř střední Evropy. Polsko bylo součástí střední Evropy jen okrajově, v jeho dnešních jižních částech a v Haliči. Jeho historie byla o dost jiná. I jeho současnost je tím poznamenána.

Postupem času se i proto ukázalo, že V4 je asymetrický spolek: Polsko je geograficky i populačně větší než všechny tři ostatní země, chápe se jako středně velká evropská mocnost, V4 pro něj tudíž neznamená totéž jako pro ostatní tři země.

Foto: ČTK, ČTK

Jiří Pehe.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Stanovené cíle Visegrádské skupiny se v průběhu let přirozeně vyvíjely. Od doby, kdy byl splněn původní cíl skupiny, tedy spolupráce při dosažení evropské integrace, se teď úsilí všech čtyř zemí zaměřuje na konkrétní oblasti politiky. A co je nejdůležitější, spolupráce skupiny byla vždy charakterizována kolísáním: někdy spolupracovaly státy těsněji, jindy se jejich priority vzdalovaly. Tohle kolísání vždy záviselo na tom, do jaké míry se sladily zájmy a politické preference všech čtyř vlád.

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

Měnila se podle toho, jak se měnila domácí politika v hlavních městech. Pamatujeme si velkou euforii na začátku, vznik Visegrádu, což byla myšlenka, se kterou přišel Václav Havel, určitě dědictví uvažování v českém disentu. Začalo to velkou konferencí v Bratislavě na jaře 1990, kam pozval prezident Havel Maďary a Poláky k úvahám o společném regionálním uskupení a společném návratu do Evropy. Potom to bylo koncem 90. let, období českého premiantství a vlastně chybění ve Visegrádu. Další desetiletí bylo ve znamení integrace všech států, Visegrád tehdy pomohl dohnat Slovensku to, co zaostalo a dostat se ve druhé vlně do NATO. Po vstupu do EU přišlo určité hledání nové role Visegrádu v rámci EU.

Zlaté období bylo pro mě po roce 2011, kdy se polská a maďarská diplomacie po předsednictví v EU naučily, jak hrát v Evropě a Polsko se vrátilo k Visegrádu a uvědomilo si jeho význam. Tehdy se například podařilo prosadit Donalda Tuska jako kandidáta celé V4 do funkce předsedy Evropské rady. A vidíme, jak to teď kleslo v distribuci nejvyšších míst v Bruselu, což odráží obrat v roce 2015. To byl pro mě politický zvrat, kdy se kvůli migrační krizi a politické změně ve Varšavě stal Visegrád takovým negativním uskupením pod vlivem domácí populistické politiky v Maďarsku a Polsku. Polská vláda společně s Viktorem Orbánem využívají V4 jako nástroj proti své izolaci v EU a zároveň si pomáhají v domácím politickém boji – Viktor Orbán se může při konfrontacích s Bruselem stylizovat do role ochránce národních hodnot.

2. Má podle Vás V4 jasně dlouhodobě definovaný společný cíl a zájem?

Vít Dostál (ČR, AMO)

V4 je pragmatická platforma. Vize se mění s vládami. Dva cíle ale zůstávají: aby střední Evropa, která byla historicky spíše zdrojem konfliktů, dokázala spolupracovat. A aby byla slyšet, když najde společnou řeč.

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Ano. V historické perspektivě je posilování postavení států, které v Evropě neměly po staletí hlas. Občas to ale zachází příliš daleko a je patrné, nejlépe na příkladu Maďarska, že se z toho dělá destruktivní nacionalismus. Existenčním cílem V4 je silná, společná Evropa s právním řádem a institucemi garantujícími rovné podmínky pro všechny. Ekonomické zájmy jsou téměř vždy individuální, ale zájmy týkající se bezpečnosti jsou občas formulované společně. To je příklad Východního partnerství a západního Balkánu, kde V4 mluví jedním hlasem. Totéž platí pro rozvoj infrastruktury (zejména sever-jih), která umožní lepší integraci a rychlejší růst našich zemí i EU obecně.

Foto: Fundacja Res Publica

Wojciech Przybylski.

Jiří Pehe (ČR, New York University Prague)

Skutečný společný zájem zmizel po dosažení členství v EU a NATO. Pokusy udělat z V4 regionální sdružení v rámci EU, které bude hájit společné zájmy, od té doby troskotají na tom, že se lídři V4 dokážou shodnout víceméně jen na odmítání toho či onoho, ale málokdy přicházejí s vlastní pozitivní agendou, kterou by EU mohla brát vážně. Je to dáno i tím, že politické kultury v jednotlivých zemích se dost liší. Polsko a Maďarsko začaly odmítat liberální demokracii a oklešťují právní stát z ideologických důvodů, Česko a Slovensko jsou více pragmatické. Zejména ČR je také „modernější“ země: je méně rozpolcená mezi pár velkých měst a „venkov“, je více industrializovaná, a též více sekulární. Nežije na rozdíl od Polska a Maďarska ve snech o velkém historickém poslání, a neutápí se na rozdíl od Maďarska v nostalgii po minulosti.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Navenek určitě ano. Všechny čtyři členské státy podporují silnou a prosperující Evropskou unii a NATO. Snaží se také působit jako jednotný blok v rámci transatlantické aliance. V některých případech bylo jejich úsilí jistě úspěšné, například v případě migrace. Skupině se však často nedaří najít společnou řeč: Francii se podařilo rozdělit V4 ohledně reformy směrnice EU o vyslaných pracovnících, kterou schválila Česká republika a Slovensko, zatímco Maďarsko a Polsko to odmítly. Stejné rozdělení bylo patrné, pokud šlo o hrozbu veta Budapešti a Varšavy ohledně mechanismu podmínky právního státu, který nedávno schválily instituce EU. Jakmile se národní zájmy čtyřky rozejdou, přestane skupina fungovat jako jednotný nástroj nátlaku. Pokud by Maďarsko a Polsko měly v diskusi o právním státu za sebou další dva členy, mohly potenciálně získat další ústupky od ostatních partnerů EU.

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

Vždy to bude regionální spolupráce, ta zůstává, čili infrastruktura, ve které má Visegrád velké rezervy. Další výzvou je způsob návratu do Evropy – politický vliv, ten se ale nezmění, pokud se nezmění politická agenda ve Varšavě a Budapešti. Do té doby budeme jejími zajatci. Na horizontu vidím jako novou výzvu fond obnovy (po koronaviru), budoucnost společného trhu, zelenou tranzici a dekarbonizaci ekonomiky, která změní ekonomický model, na kterém fungují země V4.

3. Co po 30 letech spojuje země V4?

Vít Dostál (ČR, AMO)

Střední Evropa je stále místem, které zkonzumovalo více dějin, než bylo schopné strávit. A občas nás kvůli tomu dostihnou nějaké bolesti, které spolu rádi sdílíme. Vedle toho nás ale spojuje i příběh bezprecedentní spolupráce a integrace, které jsme dosáhli díky vstupu do EU. Rozšíření v roce 2004 totiž bylo nejen integrací středovýchodní Evropy do Evropy západní, ale také nebývalou integrací prostoru střední Evropy.

Foto: AMO

Vít Dostál.

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Lidé. Vzájemná náklonnost našich společností. Vím, že Češi přistupují ke svým sousedům s opatrností, možná s výjimkou Slováků. Z polského pohledu, a také maďarského a slovenského, jsou nám ale právě sousedi V4 nejbližší.

Jiří Pehe (ČR, New York University Prague)

Bohužel je dnes tmelem jejich spolupráce především negativní étos v podobě sdíleného defenzivního nacionalismu a neschopnost podílet se produktivně na evropské politice. Nahlíženo ze západní Evropy, spojuje V4 nejvíce ze všeho jistý typ „reakcionářství“.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Mají společnou historii, podobné společenské problémy (např. chudobu) a zastřešující cíle, jak je uvedeno výše. Tyhle společné rysy stále podněcují ke spolupráci a mohly by vést k důležitým výsledkům, jako je založení první unijní bojové skupiny V4. Jejich cesty se však v mnoha otázkách rozcházejí: například stávající maďarská a polská vláda otevřeně podporují neliberální demokratické modely, zatímco ostatní dvě nikoli; nebo můžeme zmínit, že Slovensko je členem eurozóny, zatímco ostatní nejsou – a zatím se zdá, že se k eurozóně v krátkodobém až střednědobém horizontu nepřipojí.

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

Nic lepšího zatím nevzniklo. Visegrád se navíc ve všech politických soustavách stal akceptovaný a součástí politické identity tohoto regionu. Dokonce i v Polsku, což byla ta největší země, která měla určitý odstup, a stejně tak v České republice, i když odtud přichází nejdůslednější distancování od orbanizace Visegrádu, i když ne tedy z vládní sestavy, protože Andrej Babiš má velmi dobrý osobní vztah s Orbánem. Podle mě o budoucnosti V4 a její agendě rozhodnou dvoje volby v regionu: české parlamentní volby letos a maďarské parlamentní volby příští rok. Pokud by se změnila sestava vlády v Praze a Budapešti, promítne se to do celé agendy V4.

4. Co považujete za největší úspěch a co naopak za největší neúspěch V4?

Vít Dostál (ČR, AMO)

Úspěchem je vstup všech 4 zemí do NATO a EU a vznik Mezinárodního visegrádského fondu. Neúspěchem to, že některé země si osobují hovořit za V4 a některé jiné v tom přihlížely.

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Vstup do EU, semknutí se v roce 2008, kdy V4 poprvé zafungovala jako společná fronta změn v unijních předpisech proti ohrožení dodávek plynu z Ruska. Prohrou se ukázalo být odevzdání iniciativy V4 do rukou Viktora Orbána, který nás všechny vystrašil snímky imigrantů a tímhle citovým vydíráním podvedl své partnery.

Jiří Pehe (New York University Prague)

Největším úspěchem byla vzájemná pomoc při vstupu do EU a NATO. Největším neúspěchem je neschopnost prosadit se jako produktivní evropská entita, jakož i to, že problémy s liberální demokracií a právním státem v jednotlivých zemích nejsou terčem konstruktivní kritiky v ostatních zemích V4, ale jsou odbývány přitakáváním a pomýlenou ideou „spojenectví proti západní Evropě, která nám nerozumí“.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Největšího úspěchu se dosáhne tím, že se Visegrádská skupina stane po roce 2015, po letech a letech relativní nezřetelnosti, uznávaným aktérem na mezinárodní scéně. Ostatní státy nyní často usilují o jednání s V4, nejen jednotlivě s členskými státy. Dva největší neúspěchy spolu vzájemně souvisejí: zaprvé čtyři členové často nedospějí ke společnému postoji mezi sebou a zadruhé nevyvinuli dostatečné úsilí k zapojení dalších členských států EU jako partnerů V4, což by mohlo V4 pomoci získat blokovací menšinu v Radě. Druhý bod ale není možné splnit bez společné pozice V4.

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

Za největší úspěch považuji stabilitu a spolupráci a vytěsnění historické agendy – česko-maďarské vztahy byly historicky velmi napjaté a stejně tak nebyl nejlepší ani česko-polský vztah. Dalším úspěchem je Visegrádský fond a spousta přeshraničních projektů, region je teď v lepším stavu, než by byl bez Visegrádské čtyřky. Za největší zklamání považuji způsob komunikace odporu k migrační krizi v roce 2015 a vnímání ve zbytku Evropy a ve světě, se kterým prostě visegrádští lídři nic neudělali nebo nedokázali najít alternativu.

Foto: DGAP/Dirk Enters

Milan Nič.

5. Existují podle Vás při spolupráci států V4 nějaké výrazné nebo nepřekonatelné překážky?

Vít Dostál (ČR, AMO)

Těch rozdílných pohledů je celá řada, ale nic není nepřekonatelné. Výhodou V4 je, že naučila tyto země spolu kultivovaně nesouhlasit. Nesoulad v jedné otázce není překážkou pro spolupráci v jiných věcech.

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Hory! Jednou z největších překážek jsou stovky let naše společné krásné hory – obzvlášť na česko-polsko-slovenské hranici. Proto jsou tak důležité infrastrukturní projekty, obzvlášť v perspektivě desetiletí. Nepřekonatelnou překážkou vždy budou nekonečné zásoby nacionalismu, které se ukrývají dokonce i v těch nejmenších údolích našich států. Ale právě proto existuje V4, aby stejně jako EU takový nacionalismus zaháněla do kouta, kde je jeho místo.

Jiří Pehe (New York University Prague)

Hlavní překážkou je, že je to v podstatě umělé spojenectví. Česko má svou kulturou blíž k Bavorsku a Rakousku než k Maďarsku nebo Polsku. Pokud měla být V4 nástrojem vzájemného poznávání, víme toho dnes o maďarské a polské kultuře méně než v dobách pozdního komunismu. Mladí lidé jsou orientováni na Západ, ne směrem do Polska nebo do Maďarska, které byly v době pozdního komunismu přitažlivé pro Čechy a Slováky alespoň tím, že byly o trochu svobodnější, kvetla v nich alternativní kultura. Není to tedy organické spojenectví, jen politicky utilitární, které dnes slouží u nás politikům hlavně ke zdůvodňování provinciálního populismu a nacionalismu.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Vzhledem k opakující se povaze spolupráce zemí V4 by mohla být skupina skutečně efektivní jen tehdy, pokud by byly zájmy všech čtyř vlád ve vzájemném souladu. V současnosti se ale čím dál častěji setkáváme s visegrádskou formací 2+2, například v případě zmíněné směrnice o delegovaných pracovnících nebo mechanismu právního státu. Dokud bude V4 rozdělena, její schopnost lobbovat v EU bude značně oslabená.

Foto: Political Capital

Patrik Szicherle

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

Visegrád je takový zesilovač, je to forma spolupráce v tom, na čem se ty čtyři vlády dohodnou. To, na čem se nedohodnou, zůstává stranou, například geopolitika a vztah k Rusku nebo právní stát, což jsme viděli loni na konci roku. Polsko a Maďarsko hrozily vetem evropského rozpočtu a fondu obnovy kvůli mechanismu podmínky právního státu. Ministři zahraničí Česka a Slovenska za to oba visegrádské partnery kritizovali. V tom se Maďarsko snažilo prosadit společné schéma v postoji k vládě práva, a to se neujalo a neujme.

6. Jak je podle vás V4 vnímána pohledem členských zemí EU?

Vít Dostál (ČR, AMO)

Jako polarizující a nekonstruktivní uskupení, což je dopad postoje při tzv. migrační krizi. Zejména západní Evropa však nedokáže docenit hodnotu toho, že se tyto země spolu baví. Řada evropských konfliktů – náboženskými válkami počínaje, přes třicetiletou válku i obě války světové měla své kořeny v širším regionu střední Evropy. To, že se dnes jedná o spolupracují celek integrovaný do EU i NATO, je něco, co bychom neměli brát jako úplnou samozřejmost a přese všechny oprávněné výtky k dění v Polsku a Maďarsku visegrádské výročí oslavme.

Wojciech Przybylski (Polsko, Visegrad Insight)

Různě. Z pragmatického pohledu se závistí, nebo s obavami. Naše státy dosáhly společně už velmi mnoho a budou dosahovat více. Ostatní se musí naučit spolupracovat na podobné úrovni, ne jenom od nás, ale i od severských států. A velké evropské země jako Němci nebo Francie si zvykají, že po brexitu je role V4 při rozhodování o budoucnosti Evropy větší než dřív.

Jiří Pehe (New York University Prague)

Jako v podstatě zpátečnický spolek, jehož politici (a možná i obyvatelé) nechápou význam evropské spolupráce, mají problémy s liberální demokracií a topí se v xenofobních postojích.

Patrik Szicherle (Maďarsko, Political Capital Institute)

Členské státy EU rozhodně považují V4 za důležitější regionální organizaci než dříve, což dokazuje několik setkání V4+Německo, Francie atd. Tito partneři uznávají, že schůzky lze využít jako příležitost přesvědčit čtyři státy, aby současně podporovaly jejich politické priority. Jak je však vidět v případě směrnice o delegovaných pracovnících, mohou ostatní členské státy EU obejít V4 a rozdělit ji. Rozumí tedy silným stránkám i slabinám V4 a využívají je k dosažení svých cílů.

Milan Nič (Slovensko, Centrum Roberta Bosche pro střední a východní Evropu v Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP))

V4 je vnímána jako potížista a jako silné, ale blokační uskupení. Výsledek roku 2015 je, že V4 ukázala svoji sílu v otázce, která byla důvodem celoevropské krize. Zůstává to ale v tom negativním smyslu, nepřichází totiž s novými politikami, ale blokuje některé politiky, které přicházejí od jiných hráčů EU. Moje největší zklamání je v tom, že jsme se nestali spolutvůrci evropské politiky v míře, která by odpovídala velikosti a síle našeho regionu. V tom zaostáváme za jižní Evropou, která je největším příjemcem fondu obnovy.

Reklama

Doporučované