Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Patnáctiprocentní clo na většinu unijního vývozu do Spojených států, které by mělo tento měsíc začít platit, jistě není důvod k radosti a nic na tom nemění námitka, že se tím podařilo zabránit daleko větší katastrofě v podobě třicetiprocentního cla, kterým Donald Trump naposledy Evropě hrozil. Faktem je, že evropští exportéři budou platit vesměs pětkrát až devětkrát větší clo než doposud, zatímco americké zboží proudící na trh Unie bude plošné přirážky ušetřeno.
Slova jako kapitulace, prohra, zesměšnění přesto nejsou zcela namístě. Evokují totiž, že to Evropa mohla hrát jinak – vítězně. A to je právě ten problém. Takřka jistě totiž nemohla. Důvody jsou pro to v zásadě dva. Jeden leží na naší straně hřiště, druhý na americké.
Vyjednávání s americkou vládou vedl za celou Unii tým šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Nic zatím nenapovídá tomu, že by postupoval nekompetentně. Poučeni jeho prvním obdobím se top úředníci připravovali na americká cla už od Trumpova opětovného vítězství ve volbách loni v listopadu. Vedení Evropské unie mělo plán, jak případně reagovat, od moře cukru až po seznam tvrdých odvetných opatření.
Došlo ale k typické věci: Do plánu „nikým nevolených úředníků“ Komise zasáhly preference politiků, kteří jsou naopak voleni všemi ve svých zemích.
Dobře to ukazuje rekonstrukce událostí od prvotní Trumpovy celní salvy až k dohodě mezi ním a von der Leyenovou uplynulý víkend ve Skotsku, jak ji sepsali novináři deníku Financial Times. Kdo chce nakouknout dovnitř EU a porozumět její dynamice, vřele mu doporučuji četbu zmíněné rekonstrukce.
Když Trump bez varování uvalil v březnu 25procentní clo na evropský hliník, ocel a auta, evropští lídři se semkli a řinčelo to mezi nimi zbraněmi. Francie, Německo a další země tlačily na Evropskou komisi, aby zvážila aktivaci nástroje, kterému se začalo říkat „obchodní bazuka“ – nové legislativy, která by EU umožnila bránit se nátlaku. Konkrétně tak, že by zrušila ochranu duševního vlastnictví amerických společností v Evropě, vyloučila by je z veřejných zakázek, uvalila na americký „big tech“ digitální daň, mohla omezit dovoz a vývoz a tak dále.
Nebylo však jasné, jestli s takto razantním postupem souhlasí potřebná většina členských států. Po uplynutí pár týdnů bojovná nálada polevila a země začaly pošilhávat po dohodě s Washingtonem. První otočil německý kancléř Friedrich Merz, který začal usilovat hlavně a především o úlevy pro evropské automobilky.
Nešlo ale jen o velké země. Financial Times připomínají, že eurokomisař pro obchod, Slovák Maroš Šefčovič, letěl sedmkrát za oceán ve snaze dosáhnout dohody, absolvoval přes 100 hodin vyjednávání se svými americkými protějšky a telefon mu bez ustání zvonil. Jedním z častých volajících byl přitom irský ministr obchodu. Na srdci měl jediné: ochranu domácího hovězího masa, irské pálenky a farmaceutického průmyslu před americkým clem.
A tak by šlo pokračovat. Lídři členských zemí ustoupili z počáteční sebevědomé pozice, Evropská komise se vrátila do staré známé role vyvažovače mezi různými zájmy a hledače maxima možného. A to jak ve vztahu k Američanům, tak uvnitř EU.
Ústup navíc urychlily obavy Evropanů, že se případný celní střet přelije do dalších oblastí. Konkrétně že by Donald Trump, který na úvod svého druhého mandátu vyhodil transatlantický most do povětří, mohl přerušit dodávky zbraní Ukrajině nebo začít stahovat americké vojáky z Evropy, pokud by nabyl dojmu, že se dohoda o clech nevyvíjí dle jeho představ. Ani jedno by zejména pro východní Evropu nevěstilo nic dobrého.
Ve Skotsku na Trumpově sídle tak proti sobě seděli na jedné straně von der Leyenová zastupující EU s jejím strukturálním problémem i potřebou obsloužit 27 zájmů a závislou na Americe v zajištění bezpečnosti. A na straně druhé odbrzděný narcis, který vládne jak americké ekonomice, tak obraně.
Jeho trajektorie úvah – desetiprocentní clo? 30? 50? Na celý svět? Jen v úterý a v březnu? – se navíc prakticky nedá odhadnout. Trump nevysvětlil ani to, proč má mít Evropa právě clo ve výši 15 procent, a ne deseti, které kategoricky odmítl, Britům ho ale dal, nebo 12 procent či jiné. Slovy klasika, co by se v takové situaci mohlo pokazit?!
Realita je taková, že hodně – na straně Evropy. EU tahá za výrazně kratší provaz ve vztahu k Americe, protože je na ní v mnoha ohledech závislá. Není unitární stát s jedním lídrem, který sleduje zájem jen svůj, respektive svojí země.
Na tom se v dohledné době nic nezmění. Evropané si mohou – měli by! – pomoct odstraňováním bariér na vnitřním trhu, hledáním nových obchodních partnerů a budováním vlastní obranyschopnosti. Ale ani to se nestane přes noc. A dokud se to nestane, budou zřejmě přicházet podobné „prohry“, „ponížení“ a „kapitulace“.
Nebo to není ani jedno a přesnější je v tomto ohledu šéfka Evropské komise. Ta označila dohodu za zmíněné maximum možného. Platí to jak pro Spojené státy Donalda Trumpa, tak pro nás samotné.
