Hlavní obsah

Rozčilují mě řeči, proč prý Rusové přijeli, líčí žena z okupovaného Chersonu

Foto: Profimedia.cz

Ruští vojáci střeží hydroelektrárnu Kachovka nedaleko Chersonu.

Reklama

6. 6. 15:35

„Více než dva týdny jsme se báli opustit dům, spali jsme v chodbě a šetřili potravinami,“ vzpomíná žena z Chersonu ve svém deníku pro Seznam Zprávy. Každý den si uvědomuje, že musí odjet, možnosti bezpečně opustit město ale mizí.

Článek

Spolu s Mariupolem je jihoukrajinský Cherson jediným velkým městem, které Rusové dobyli a okupují. Seznam Zprávy se spojily s mladou ženou – říkejme jí Oksana – která v Chersonu žije a byla ochotná se deníkovou formou podělit o své dojmy. I ona nicméně přemýšlí o tom, že své milované město opustí. To ale není jednoduché kvůli pokračujícím bojům v jeho okolí i kvůli prarodičům, jež odejít nemohou.

Svědectví ženy, jejíž totožnost redakce zná, ale z bezpečnostních důvodů ji nebude zveřejňovat, budeme přinášet na stránkách Seznam Zpráv pravidelně. Nyní vám předkládáme první díl.

6. června: Pocit odříznutí od světa je hrozný

Už tři měsíce žiji v okupovaném Chersonu.

24. února v pět hodin ráno mi zavolala kolegyně a řekla jen: „Rusko napadlo Ukrajinu.“ Z okna jsem viděla sloup dýmu. Rusové udeřili na vojenskou základnu. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Všechny myšlenky typu: „A co když?“ se okamžitě staly skutečností a plán se rozpadl. Ve městě nebyl organizován žádný evakuační vlak ani autobus. Kolegyni se podařilo nastoupit do posledního soukromého autobusu, jehož řidič se rozhodl jet na západní Ukrajinu.

Po noci strávené v krytu, kde byla strašná zima, jsme se přestěhovali ke kamarádce, protože náš dům nebyl tak bezpečný. Tam bydlíme dosud. Občas chodíme domů a pokaždé to moc bolí, protože chci žít v klidu ve svém bytě, ve svobodném ukrajinském městě.

Více než dva týdny jsem se bála vyjít z domova. Bydleli jsme na chodbě (nejbezpečnější místo v domě), spali oblečeni, snažili jsme se šetřit jídlem, protože koupit ho v prvních dnech skoro nešlo, a báli jsme se jít ven.

1. března město dobyla ruská armáda. Tři nebo čtyři dny nikdo nevycházel z domova a my jsme nevěděli, co od toho čekat. O týden později moji přátelé začali chodit na demonstrace, stáli v nekonečných frontách na jídlo a já jsem nemohla překročit práh vlastního dvora. Cítila jsem se hrozně.

9. března jsem nakonec šla ven  k zubaři. Naštěstí na pohotovosti přijímali pacienty, kteří měli bolesti.

Od té doby uběhlo hodně času. Už se nebojím vyjít z domova, i když slyším výbuchy. Ale přesto mě neopouští pocit úzkosti, nelze si na to zvyknout. Sami chodíme málokdy, hlavně dívky. Pokaždé je potřeba vyčistit telefon, protože po celém městě jsou stanoviště, kde kontrolují doklady, telefon či tetování. A vy nevíte, kdy do města může vletět granát, nebo bude střílet ruská armáda. Nebo se jí něco nebude líbit ve vaší korespondenci a vyšlou vás na kurz „denacifikace“.

Vůbec se nám nechtělo odjíždět. Klamali jsme sami sebe, že nás ukrajinské ozbrojené síly rychle osvobodí. Doufali jsme. V půlce dubna jsme se rozhodli jet, protože nám došlo, že to tak rychle nepůjde. Ale zrovna tehdy uzavřeli jediný víceméně bezpečný výjezd.

Za tři měsíce vláda nedokázala zorganizovat žádný „zelený koridor“, takže lidé jeli přes frontovou linii na vlastní nebezpečí. My se toho ale bojíme, protože víme, že ne všichni to zvládají. S každým dalším dnem si uvědomujeme, že musíme odjet, možnosti ale mizí.

29. května 2022. Dnes je neděle, 95. den války. Občas si pletu dny, ale vždycky si pamatuji, který den války to je. A dnes je pravděpodobně jeden z prvních dnů po třech měsících, kdy se cítím šťastná a bezstarostná. I když je to všechno jen iluze.

Téměř žádné výjezdy na území kontrolované Ukrajinou nejsou: buď přes Krym, kde vám hrozí vyslání do filtračního tábora, pokud se Rusům na hranicích něco nebude líbit, nebo přes sousední okupovaný region, kde lze čekat 3–4 dny v autě pod kulkami a riskovat život. Nikdo vám ani nezaručí, že vás na jednom z kontrolních bodů nepošlou zpět do Chersonu a neseberou vám při tom všechny věci.

Kvůli nedostatku práce a úspor nemůže můj otec vyvézt rodinu z města. Je řidič, a tak se rozhodl vozit lidi za peníze na území kontrolované Ukrajinou. Řekla jsem mu, aby tam nejezdil, protože je to nebezpečné a ty peníze za to nestojí. Nabídla jsem mu pomoc, ale on mě neposlechl a nakonec mi ani neřekl, že pojede.

Cesta do Záporoží mu trvala den a půl, do Chersonu se mu však podařilo vrátit až za devět dní. Na okupované území nebylo cesty zpět. První tři dny pobýval u známých, čtyři dny pak strávil v autě poblíž výjezdu z města a nocoval v „šedé“ zóně, kde se schovával před střelbou a pozoroval výbuchy.

Měla jsem o něj obrovský strach. Bála jsem se, že se nevrátí, protože nevíme, kolik aut v té „šedé“ zóně zůstává navždy. Když včera dorazil domů, byla to pro mě nejlepší zpráva týdne.

A tak jsme dnes se sestrou šly na procházku. Měly jsme v plánu navštívit tátu a vyzvednout si léky, které koupil prarodičům, protože je nejde sehnat v Chersonu. Ostatní přiváží z Krymu, jsou neznámého původu a stojí velké peníze.

Šly jsme na burger (některé restaurace se otevřely), jedly jsme „vlasteneckou“ zmrzlinu a poslouchaly, jak holka na ulici zpívala nádherné ukrajinské písničky. Pak jsme vyrazily na náměstí, jehož rekonstrukce skončila těsně před válkou, kochaly jsme se květinami, jezdily na koloběžce. Pronásledovala mě však jediná myšlenka – aby toto nové náměstí Rusové nebombardovali.

Později jsme strávily pár hodin s mými rodiči. Když jsem šla domů, uvědomila jsem si, že jsem celý den chodila bez pasu. Nyní ho musíme nosit pořád s sebou a měla jsem velké štěstí, že jsme za celý den nenarazily na žádnou kontrolu. Jinak kdo ví, jak by to dopadlo.

Tento den se nejvíce podobal tomu, co jsme zažívali během normálního života, což mě na jednou stranu těší, protože být pořád ve stavu úzkosti a strachu nejde. Na druhou stranu je to ale smutné, protože je to jen iluze normálnosti. A až večer přijdu domů, zase uslyším výbuchy, čtu zprávy o pohřešovaných a absurdní výpovědi kolaborantů. A mám pocit, že mě někdo praští do hlavy, a vrací tak do reality.

30. května 2022. Již poněkolikáté v Chersonu vypínají internet, začátkem května dokonce na čtyři dny. K výpadkům docházelo velmi často. Dnešní den začal jako obvykle, asi ve 13 hodin přerušili domácí a mobilní internet. Za 15 minut vše zase fungovalo, ale ne na dlouho. V 18:30 připojení opět přestalo fungovat, a to nejen v Chersonu, ale v celém regionu.

Náš domácí internet fungoval, ale radost zastínil fakt, že je od ruských poskytovatelů. Samozřejmě již dlouhou dobu používáme služby VPN, ale nyní je to už nutnost, protože není známo, jaké informace mohou sledovat ruské tajné služby. Jak se ukázalo, z velkého počtu poskytovatelů internetu ve městě fungovali pouze dva a do konce dne jsme zůstali bez telefonního spojení.

Pocit odříznutí od světa je hrozný. Nejen, že někteří lidé vtrhli do vašeho města, diktují zde svá pravidla, omezují práva, ale také rozhodují o tom, které výhody civilizace byste měli využívat. Ještě víc mě rozčiluje to, že se Rusové snaží všechny ujistit, že nás neokupují, ale „osvobozují“. Od čeho? Od šťastného života? My jsme je tady nechtěli, žilo se nám tu dobře. Samozřejmě jsme měli některé problémy, ale kdo je nemá?

Večer jsme seděli v kuchyni a najednou jsme z ulice slyšeli podivné zvuky. Vyšli jsme ven, zvuky zmizely, ale my jsme si ani nestihli uvědomit, co to bylo. Později se však ukázalo, že ruští propagandisté namontovali na náklaďák reproduktor, z něhož znělo, že naše vláda nás „opustila“ a přerušila spojení a že „nová“ vláda požádá Rusko, aby zřídilo ruské telefonní připojení a internet.

Chápeme ale, že spojení přerušili okupanti, protože ne nadarmo se ve městě pár dní předtím prodávaly ruské SIM karty. Pokud je chcete koupit, je potřeba vyfotit pas. Není známo, k čemu pak tyto fotografie použijí.

Celý večer jsme byli v depresi, najednou jsem se rozplakala, protože čím dál tím více přemýšlím o tom, že odjedu. Ale za prvé se mi nechce opustit svůj domov, své město. Mám tady babičku a dědečka a nevím, jak dlouho budou dostávat ukrajinskou penzi, v květnu se výplata opozdila o tři týdny. Moje matka je nyní bez práce, a pokud nám vypnou bankovní systém, nebudu jí moci posílat peníze. A nechat velké množství hotovosti nemůžu.

Za druhé se bojím jet, protože to znamená neustálé kontroly a nocování pod palbou. A nevíme, zda se tam dostaneme živí. Je to hrůza. Ale zůstávat tady je čím dál těžší. Uvědomila jsem si, že otázka „jet či nejet“ je teď tou nejhlavnější. Každý den se na to ptáme a nemůžeme se rozhodnout.

Jediné, co nám dělalo radost, byly zprávy o úspěšném protiútoku našich obránců v Chersonské oblasti, takových zpráv ale během dne bylo jen několik. Věříme v ukrajinské ozbrojené síly, věříme, že nás osvobodí, ale nevíme, jak dlouho to bude trvat. Zaútočit je mnohem těžší než se bránit a za tři měsíce ruská armáda pronikla do města velmi hluboko.

Válka na Ukrajině

Foto: Nadiiiya, Shutterstock.com

.

Podívejte se, jak pomoci Ukrajině. Reportéři Seznam Zpráv se už pošesté vydali na Ukrajinu, podívejte se na jejich očitá svědectví z válkou zmítané Ukrajiny. Seznam Zprávy v ukrajinštině (praktické informace, zprávy, příběhy) – Українські новини.

To nejdůležitější k dění na Ukrajině shrnujeme každý všední den v newsletteru Tečka. Přihlaste se k odběru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované