Si, Putin a Kim sehráli v Pekingu divadlo. Něco se ale opravdu pohnulo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slova Vladimira Putina o spolupráci s Čínou na „bezprecedentně vysoké úrovni“, Kim Čon-unův slib další pomoci Rusku v rámci „bratrské povinnosti“ a hromada společných fotografií, na nichž Kim, Putin i čínský prezident Si Ťin-pching stojí bok po boku a usmívají se.

O čem tyto obrazy ze série schůzek a společné účasti na vojenské přehlídce, která se odehrála minulý týden v Pekingu, vypovídají?

Skeptik by mohl říct, že vůbec o ničem.

Čína, Rusko a KLDR mají k pravému spojenectví pořád daleko a nic hmatatelného nenaznačuje, že by se k němu v Pekingu přiblížily. Země místo toho nadále prolíná složitý spletenec bilaterálních vztahů, v nichž lze najít nejeden protichůdný zájem, které se v Pekingu jistě neurovnaly.

Demonstrace společného zájmu na ukončení americké a západní dominance ve světovém uspořádání zase ve své podstatě nebyla ničím novým, protože o něm nikdo nepochybuje už dlouho. Nebyla oznámena žádná trojstranná dohoda, natož pak obranný pakt, a navíc ani nedošlo k formálnímu trojstrannému summitu.

To všechno lze těžko popřít a minimálně z oficiálních výstupů to vypadá, že setkání bylo v první řadě performativní. Mávnout nad ním rukou jako nad zcela bezvýznamným, by ale byla chyba.

V diplomacii jsou i gesta a symboly důležité a je nesporné, že podoba a účast na vojenské přehlídce oslavující výročí konce druhé světové války, případně i na předcházejícím summitu Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), přinesly pro každého ze tří autoritářů nějaké zisky. Celkově pak lze vnímat i určitý posun v úrovni spolupráce celé tzv. „nové osy zla“, ač toto označení pro spolupráci autoritářských zemí zůstává i po setkání přinejmenším diskutabilní.

Pro ruského diktátora Putina výhru představoval už samotný fakt, že mu bylo umožněno zase o něco výrazněji vystoupit z diplomatické izolace. Na světovou diplomatickou scénu se ve velkém vrátil sice už jednáním s americkým prezidentem Donaldem Trumpem na Aljašce, ale v Pekingu udělal další velký krok.

Muž, na kterého byl vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu (ICC) za válečný zločin v podobně násilné deportace dětí, se na čínské půdě nejenže nemusel bát zatčení, ale mohl jednat s celou řadou světových lídrů.

„Zdá se, že pro Vladimira Putina je to dobrá cesta,“ napsal k tomu znalec Kremlu, britský historik Mark Galeotti a dodal, že Putinova návštěva Číny po jednání s Trumpem tlustou čarou podtrhla, že snaha o diplomatickou izolaci selhává. „Indický premiér Naréndra Módí, jehož země od Ruska nadále kupuje ropu i přes americké sankce, naskočil do ruské limuzíny Aurus, načež následovalo skoro hodinové jednání jeden na jednoho. Putin se navíc setkal i s dalšími lídry ze zemí, jako je Turecko, Írán nebo Vietnam,“ píše expert v článku s titulkem „Proč je Putin v Číně tak šťastný?“.

Dodejme, že Moskva s Pekingem také uzavřely memorandum o vybudování nového plynovodu Síla Sibiře 2, který má v následujících dekádách zvýšit množství plynu proudícího z Ruska do Číny.

Možná ještě výraznější jsou přínosy pro Kim Čong-una. Pozvání Číny mu zajistilo účast na vůbec první multilaterální diplomatické události větších rozměrů od jeho nástupu k moci v roce 2011, což nepochybně představuje skvělou „munici“ pro režimní propagandu směrem k vlastnímu obyvatelstvu a nejspíš i signalizuje naději na zlepšení pozice Severní Koreje v zahraniční politice.

S Putinem si Kim notoval a vyzdvihoval spokojenost, jak funguje loni uzavřená dohoda o strategické spolupráci, kterou se obě země zavázaly k „bezodkladné vojenské pomoci“ v případě vlastního ohrožení a šéf Kremlu severokorejského diktátora pozval na další schůzku do Ruska. O žádné nové konkrétní dohodě se neví, ale i bez ní je zjevné, že jednání přinejmenším stvrdilo pokračování dosavadní spolupráce.

To sice není ničím překvapivé, ale připomeňme, že když se začaly objevovat první zprávy o tom, že KDLR posílá Rusku munici, mnozí experti předpokládali, že půjde spíš o krátkodobý transakční vztah, který Moskvě pomůže koupit čas na vybudování vlastních kapacit a následně ochabne. Spolupráce se ale postupem času naopak prohlubovala a Kim dokonce poslal na pomoc Putinovi proti Ukrajině i tisíce svých vojáků. A přestože se i teď dá jen těžko věřit, že jsou země svolné k něčemu většímu než transakční výměně zdrojů a třeba i skutečně bránit jeden druhého, jednání v Pekingu nám ukazuje, že vzájemná prospěšnost se osvědčila a obě strany jsou s ní spokojené.

Pozoruhodná je nicméně také samotná skutečnost, že Kim byl do Pekingu vůbec pozván. Ze strany Číny to vysílá signál Západu, že spojenectví Ruska s KLDR, ke kterému se Peking dosud stavěl a vyjadřoval zdrženlivě, vlastně toleruje a rozhodl se s ním nějakým způsobem pracovat. To sice rozhodně neznamená, že ho chce kultivovat, ale symbolicky ho minimálně navenek legitimizuje.

„Přítomnost Kima posílá vzkaz, že Čína ve skutečnosti stojí za Putinem a jeho válkou na Ukrajině. Znamená to, že poslání vojáků do Ruska pro Čínu nakonec není až takový problém,“ okomentoval to ředitel čínského institutu na SOAS University of London Steve Tsang a dodal, že pozvání Kima znamená „zdvižený prostředníček směrem k demokratickému Západu“, který spolupráci se KLDR považuje za nepřípustnou.

Si podle čínských státních médií po jednání s Kimem prohlásil, že země by měly „prohloubit strategickou koordinaci v mezinárodních a regionálních záležitostech“, což je obecná fráze, z níž nelze prakticky nic vyčíst. Zajímavé ale je, že v čínské oficiální zprávě o jednání není ani slovo o potřebě denuklearizovat Korejský poloostrov, což lze vnímat jako ústupek Kimovi a náznak neochoty Číny podpořit americké snahy o jaderné odzbrojení Severní Koreje.

„Bezpečnostní vztahy s Ruskem se teď zdají být stabilnější. Někteří spekulovali, že po válce na Ukrajině dojde k ochlazení. S tím, jak se zostřuje americko-čínská rivalita, se ale zdá pravděpodobnější, že Severní Korea bude stále víc vnímána spíš jako strategické aktivum než jako přítěž. Zatímco dřív Peking a Moskva k Pchjongjangu přistupovaly jako k jaderné přítěži, dnes ho možná berou jako partnera proti Washingtonu,“ stojí v analýze jihokorejského Korea JoongAng Daily.

Samotný Si Ťin-pching akci pochopitelně nezorganizoval jen proto, aby dopřál plusové body Vladimiru Putinovi a Kim Čong-unovi. Summit i přehlídka jsou vítězstvím i pro něj, protože to byl on, kdo vše připravil a kdo se tak ukázal jako lídr.

O tom, že Čína má ve složitém vztahu mezi trojicí autoritářských režimů nejsilnější pozici, sice asi nikdo nepochybuje, ale jak už jsme napsali v úvodu článku, i na symbolice záleží. Peking tímto zároveň poslal vzkaz Západu, ale určitě i tzv. zemím globálního jihu, že je ve své snaze o vytvoření světového řádu, kde nebude dominovat USA, sebevědomý a odhodlaný.

To samé ostatně bylo i hlavním poselstvím summitu SCO, kterého se zúčastnila řada dalších zemí. Největší pozornost přitom vzbudila účast Indie, která momentálně prochází krizí vztahů s USA kvůli Trumpovým clům. Fotografie usmívajícího se indického premiéra Módího s čínským a ruským prezidentem pozornost přitáhly zaslouženě, protože kdyby došlo k velkému odklonu nejlidnatějšího státu světa od USA směrem k Číně, šlo by o silný geopolitický otřes.

To se ale zatím nestalo.

Módí sice dlouhodobě udržuje dobré vztahy s Putinem, ale jeho návštěva Číny s nejvyšší pravděpodobností neznamená odklon od USA k Číně v oblasti vojensko-strategického hlediska.

Čínsko-indické vztahy jsou dlouhodobě problematické a nevypovídají o tom jen přeshraniční střety, k nimž ve větším měřítku došlo naposled v roce 2020. Ostrá kritika Číny z Indie nedávno mířila například i kvůli čínskému plánu na vybudování vodního megadíla na řece Brahmaputře a Indii viditelně znervózňuje i budování čínských „strážních“ vesnic a infrastruktury v Himálajích. Čína navíc dlouhodobě podkopává indické zájmy i dalším působením v jiných zemích v regionu a takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Účast Módího proto lze vnímat spíš jako popíchnutí Trumpa k dalšímu jednání.

„Když si Módí může potřást rukou se Sim pět let po indicko-čínském přeshraničním střetu, může být pro něj o hodně jednodušší potřást si rukou Trumpem a znovu posílit vztahy, protože jsou přirození spojenci,“ řekl k tomu indický analytik Praveen Donthi z International Crisis Group.

Nakonec se nabízí otázka, zda setkání přineslo i něco víc než dílčí zisky pro jednotlivé účastníky a posuny v bilaterálních vztazích.

Odpověď zní ano, i když ne v tom smyslu, že šlo o vznik nového pevného bloku.Všechno, co jsme zmínili jako slova skeptika v úvodu článku, totiž nadále platí.

Rusko s Čínou spolu sice mají partnerství, o kterém mluví jako o přátelství „bez hranic“, ale je jasné, že jde o nerovný vztah. Moskva je na Pekingu stále víc ekonomicky závislá a Kreml musí žít s vědomím rizika, že toho jeho komunistický soused jednou zákeřně zneužije. Země mají komplikovanou historii, nevyřešené územní spory a například ruská FSB podle uniklého dokumentu Čínu dokonce označuje za nepřítele.

Vztah Ruska s KLDR má ke skutečnému spojenectví formálně nejblíž, ale přesto si lze jen těžko představit, že by Putin nebo Kim skutečně přispěchali jeden druhému na pomoc v případě, že by z toho sami netěžili, natož kdyby se tím sami ohrozili.

Posilování spolupráce mezi Moskvou a Pchjongjangem navíc určitě není v zájmu Číny, která by si přála mít zbrojení a vlastně všechno, co by mohlo jejího souseda destabilizovat, co možná nejvíc pod kontrolou. Jedním z účelů setkání ostatně dost možná mohlo být i posílení vlastního vlivu na KLDR právě na úkor Ruska.

Trojici zemí nepochybně spojuje odpor vůči dominanci USA a Západu, ale nesdílí společnou ideologii a na tom, jak by mělo kýžené uspořádání světa vlastně vypadat, se shodnou těžko. O limitech spolku svět nedávno přesvědčilo i dění v Íránu, který je považován za jeho součást, a přesto mu nikdo z ostatních nepomohl.

Zároveň ale nelze přehlížet, že státy za vhodných podmínek spolupracovat umí a že to přináší i velmi hmatatelné výsledky. Naplno to ukazuje stav války na Ukrajině, kterou by Rusko bez ekonomické a technologické pomoci Číny a vojenské podpoře KDLR zejména v podobě masivních dodávek munice zvládalo uživit nepochybně s podstatně většími obtížemi.

Ostatně i „zrazený“ Írán ze spolku nevypadl a cestou svého prezidenta do Číny demonstroval připravenost dál spolupracovat.

Spolek zemí, který je označován „novou osou zla“, „osou autoritářů“ a dalšími podobnými názvy, tedy určitě má své limity, je prostoupen vzájemnou nedůvěrou a nejspíš je i náchylný k vnitřnímu rozkolu. Hlavním poselstvím setkání v Pekingu nicméně je, že zatím se určitě nerozpadá.

Čína sice nadále odmítá podporovat Rusko přímo vojensky a své postavení na mezinárodním poli spolu s přístupem na evropské trhy ztratit nechce, minulý týden ale světu jasně ukázala, že stávající spolupráci navzdory tlaku Západu rozhodně osekávat nehodlá a věří si, že tímto přístupem víc získá, než ztratí.