Singer: Proč v EU ignorujeme jeden ze základních ekonomických zákonů?

Evropská unie chce do roku 2040 snížit emise CO2 o 90 % oproti roku 1990. Bude to stát 7-9 % světového HDP. Za stejné peníze by Čína a Indie snížily globální emise více než čtyřikrát účinněji. Proč u nás ignorujeme jeden ze základních ekonomických zákonů?

V debatách o greendealu a jeho politikách, jak jsou vytvářeny a uplatňovány v EU (zatím se Spojeným královstvím a Norskem), je fascinující, jak při nich bývá ignorován jeden ze základních zákonů mikroekonomie.

Ten zjednodušeně říká, že po vyčerpání úspor z rozsahu náklady na dosažení jakékoliv další jednotky toho, co chceme získat, u jakékoliv činnosti rostou. Důsledkem v oblasti emisí CO2 je, že další plány na čištění dnes již od uhlíku „vyčištěné“ EU představují technologicky nejistou a ekonomicky absurdně drahou cestu ke snižování uhlíkové stopy světa.

Není to zas tak překvapující. Ignorance toho, čemu ekonomie vznešeně říká „zákon stoupajících mezních nákladů,“ odráží jev vlastní konkurenční tržní ekonomice. Jak jsem se přesvědčil během své téměř dvě desetiletí dlouhé praxe v privátním sektoru, většina manažerů tento zákon ve své praxi přímo nezažívá.

Pohybují se totiž v oblasti, kdy stále vidí potenciál k expanzi pomocí zvětšování objemu výroby a s ním spojeného snižování nákladů na průměrný výrobek.

Soutěží o investice, pracovní sílu a často také o místo na výstavbu nových kapacit s jinými podnikateli a firmami. Když si to celé propočítají a odhadnou spolu s nejistotami potřebné vyšší poptávky, často výrobu nerozšiřují.

Což sice odráží, že po započtení rizika a všech potřebných investic už pro ně „zákon stoupajících mezních nákladů“ platí, oni si ale jeho fungování většinou ani neuvědomují. Hovoří totiž o limitech, příliš konzervativních bankách, lidech, co u nich za jejich mzdy nejsou ochotni „pořádně dělat,“ a mnohém dalším.

Jsou přesvědčeni, že kdyby toto vše potřebné, samozřejmě včetně garantované poptávky měli, uměli by výrobu znásobit. V těch smutnějších případech, kdy ti, co tyto podniky řídili, této iluzi podlehli, se jejich firmy staly mými „případy“ v době, kdy jsem se zabýval restrukturalizací.

U nás ale teď při snižování emisí stojí za ignorací tohoto zákona bohužel spíše jednoduché ignorování reality spojené s politickými zájmy a neschopností přiznat chyby.

Podívejme se z tohoto úhlu na „boj s emisemi CO2“ na našem kontinentu. Už graf rozdělující celkové emise CO2 (pracoval jsem s několika zdroji, ale odchylky nebyly závažné) na jednotlivé emitenty naznačuje, jak málo toho ovlivní EU a Evropa. (Zbytek Evropy je součet za Spojené království, Švýcarsko, Norsko, Island a některé balkánské ekonomiky s Moldavskem.)

Těch necelých 8 % emisí CO2 je celého našeho kontinentu – EU samotná emituje už jen něco málo přes 6 % světových emisí. To je méně než Indie a jen zhruba o třetinu víc než Rusko, ekonomika pod úrovní 12 % (jedné osminy) ekonomiky dnešní EU.

Což vede k úvaze, jak vypadají podíly na světovém znečištění v porovnání s podíly na světové ekonomice (opět dle údajů z roku 2024, nominální velikost v USD dle tržních kurzů). Tedy, čím nižší číslo, tím méně CO2 potřebujeme na ekonomickou produkci. Graf na toto téma dává velmi jasnou představu o míře dnešního odkarbonizování Evropy. Na 1 % produkce světového hrubého domácího produktu emituje Evropa v průměru jen 0,37 % světových emisí.

Hrubý domácí produkt je zjednodušeně řečeno přidaná hodnota, něco, co se dá vyplatit jako mzdy, jako odměna vlastníkům firem, či investovat. Evropa produkuje o více než čtvrtinu čistěji než USA, 5krát čistěji než Čína a přes 8krát čistěji než Indie. O Rusku snad raději ani nemluvě.

Graf a vědomí, že existuje zákon o rostoucích nákladech dosahování snížení emisí, by nás měly vést k otázce : Pokud už dnes vytváříme přidanou hodnotu nejčistěji na světě, nejsou naše plány na dosažení snížení emisí CO2 v porovnání s alternativami poněkud drahé?

Sluší se zmínit, že pro „morální závazek“ EU a Evropy snižovat emise existuje ještě jeden argument. Tovární komíny v Evropě totiž „dýmí“ už zhruba dvě století, protože v 19. století u nás započala průmyslová revoluce.

Je třeba dodat, že při započtení všech odhadů historické emise fosilních paliv (ne všechny však zůstávají v atmosféře) je dnešní výstup EU zhruba o 1/8 „špinavěji“ než jen při započtení současných emisí. A ještě o něco „špinavěji“ než v Indii. Ale i se započtením historicky generovaných emisí je ekonomika EU čistší než světový průměr.

V tomto žebříčku se nad světovým průměrem samozřejmě ocitá Velká Británie a jejími emisemi tažený „zbytek Evropy.“ Ale čistotou svého výstupu se i se započtením historické stopy od Indie a Číny významněji neliší ekonomika Spojených států.

Čínu a Indii volím i proto, že na dané téma existují kvalitní a podrobné studie. Podívejme se na to, co lze vyvodit ve scénáři, kdy by se jejich podíly na světovém znečištění v porovnání s podíly na světové ekonomice měla dostat za 20 let na světový průměr.

Podívejme se na to, co z nich lze vyvodit ve scénáři, kdy by se intenzita světových emisí na intenzitě výstupu světové ekonomiky za 20 let měla dostat na světový průměr.

V prvé řadě je třeba uvést, že i jen dnes zamýšlené investice Číny i Indie do dekarbonizace by na to měly stačit. U Indie se dokonce při dnešním stavu věcí dá očekávat, že investice do některých technologií, samozřejmě hlavně solárních, měly přinášet zisk a nepotřebují dotační program.

Redukce intenzity emisí vůči ekonomickému výstupu v těchto zemích na světový průměr sníží roční celosvětové emise o 7,5 Gtun CO2, tedy ubere víc než 20 % dnešních světových emisí. Celkové náklady obou zemí na snížení budou při dnešních scénářích činit zhruba 9 % světového HDP. Není to málo, bavíme se o tom, že obě země budou do dekarbonizace investovat zhruba 2,5 % svého HDP ročně. Ovšem odpovídá to jejich záměrům a jde o stále rychle rostoucí ekonomiky, které i tak potřebují změnit svou energetickou soustavu, aby byly schopny uspokojit potřeby rostoucí střední třídy.

EU má ovšem svůj vlastní nedávno schválený program, což je platný závazek snížit své emise na 10 % stavu z roku 1990. To znamená snížení z dnešní intenzity světových emisí CO2 na výstupu světové ekonomiky 0,37 na zhruba 0,07 (z čehož může být 5 % dosaženo offsety mimo oblast EU). Přičemž 1 je světový průměr, tedy 100% emisí vůči 100% výstupu ekonomiky.

To je skutečně v oblasti dekarbonizace, zdvořile řečeno, „mimořádně ambiciózní cíl,“ který by nás dostal někam pod pětinu dnešní emisní náročnosti ekonomiky EU. I tak se ovšem bavíme pouze o 4,1 % světových emisí CO2, tedy zhruba pětině toho, co hodlají o čtyři roky později „s prstem v nose“ dosáhnout Indie a Čína.

Zkusme odhadnout potřebné investice. Především je třeba uvést, že zatímco studie pro „dekarbonizaci“ Indie a Číny pracují s technologiemi, které jsou už dnes k dispozici (byť samozřejmě očekávají jejich zlevnění), v případě EU tomu tak není.

Dá se říci, že pohnout se ze stávající intenzity světových emisí na světovém ekonomickém výstupu z 0,37 na 0,30 jde. Se všemi problémy, o kterých víme, se stávajícími technologiemi a hlavně pro nás bolestným opuštěním uhlí.

V případě poklesu z 0,30 na 0,20 se už bavíme o mnohem dražší celkové elektrifikaci průmyslu. U přechodu z 0,20 na 0,10 se pak bavíme o technologiích, které zatím nejsou v nějaké ekonomicky použitelné variantě k dispozici.

Jako příklad lze uvést vodíkem produkovanou „zelenou ocel“, kde nyní můžeme sledovat mimořádné finanční problémy při startu bohatě zadotovaného skandinávského pokusu. Dalším příkladem jsou CO2 neutrální paliva produkovaná s využitím elektrické energie.

A při snížení produkce emisí pod 0,10 na potřebných 0,07 už hovoříme o produkci cementu a letecké dopravě bez jakýchkoliv fosilních zdrojů.

Jedna ze studií o dekarbonizací EU od think tanku Bruegel konstatuje, že už k dosažení předchozího a méně ambiciózního cíle redukce o 55 % (Fit for 55), což by znamenalo snížení intenzity světových emisí CO2 na intenzitě výstupu světové ekonomiky ze 0,37 na 0,30 zhruba za 5-6 let, bude potřeba zhruba 2 % dodatečných investic ročně.

Bruegel, ze kterého cituji, přitom není protiklimatický think-tank typu Institutu Václava Klause. A přesto čeká, že necelá první čtvrtina cesty z 0,37 na 0,07, tedy posun o pouhých 0,07, bude vyžadovat zhruba každých 5 let nové investice na úrovni 2 % HDP celé EU.

Za dalších 10 let bychom se podle již schválených plánů měli posunout z 0,30 na 0,07, tedy o 0,23, s pomocí technologií, které ale dosud nejsou k dispozici. Pokusím-li se konzervativně odhadnout, že cena takového posunu bude i se zahrnutím 5 % offsetů ( pracuji s odhadem 75 dolarů za tunu CO2) představovat investice někde mezi 3-4 % HDP EU ročně, pohybujeme se na celkových investicích na úrovni 7-9 % světového HDP.

Jediná výhoda programu EU je tedy v jeho, předpokládané, o čtyři roky rychlejší realizaci. Cena redukce světových emisí o jednotku v EU ale bude i tak zhruba pětkrát vyšší než stejná redukce emisí v Číně a Indii.

Stojí za poznámku, že i kdybychom byli mnohem optimističtější a odhadli, že náklady na další snižování intenzity emisí na výstupu ekonomiky EU porostou podstatně pomaleji s pokročilejším čištěním, stále se bavíme o situaci, kdy snižování emisí je v již velmi dekarbonizovaném EU násobně, spíš třikrát než dvakrát dražší než v „méně“ vyčištěných částech světa.

Koneckonců i ty peníze, které v rámci programu lze použít na offsety s dosti realistickou, možná spíš vyšší cenou 75 dolarů za tunu, by investovány přímo mimo EU donesly vyšší snížení emisí v globálním měřítku.

Co ale dělat s již schváleným programem, kterým budeme svět zbavovat emisí v již velmi odkarbonizované EU takřka pětkrát dražší než kdekoliv jinde, nejsem schopen poradit.

Argumentem donedávna bylo, že nás svět sleduje jako svůj vzor, který chce následovat. No, poslední Davos sice naznačil, že náš trh je stále zajímavý, ale okamžik, kdy nás i Evropě určitě docela nakloněný kanadský premiér Mark Carney zařadil mezi mocnosti středního výtlaku, kvalitativně o třídu pod USA či Čínu, není v tomto smyslu úplně povzbuzující.

Koneckonců vojenské váhy zas tak moc nemáme a ekonomicky jsme ztratili za poslední čtvrtstoletí zhruba 40 % váhy EU na světové ekonomice. Na úrovni běžného chování je tedy také dosti odvážné doufat, že budeme po těchto „úspěších“ pro všechny příkladem tím, že něco hodláme dosáhnout mnohem dráž, než by zvládli jinde. Už na školním dvorku by to skoro určitě nefungovalo, ale když to je podstata nového cíle EU v oblasti snížení emisí CO2, tak snad.

Můžu snad pouze na závěr docela s jistotou konstatovat, že ignorování jednoho ze základních ekonomických zákonů nás v případě realizace loni schválené 90% redukce emisí v EU vůči stavu z roku 1990 vyjde tak draho, že lze pochybovat o tom, že se někdo vůbec pokusil náklady programu ve světovém kontextu popsat a analyzovat. Ať už u nás na příslušném ministerstvu, nebo na úrovni EU.