Hlavní obsah

Konec velkolepých čínských plánů. Obří dluhy a spokojenost

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Čína se při poskytování úvěrů neptá na „podřadnosti“ jako lidská práva. Snímek z protiamerické demonstrace v Etiopii v květnu 2021, USA tehdy na zemi uvalily sankce kvůli konfliktu v Tigraji.

Reklama

Miliardové čínské investice sice vedly k vybudování slíbené infrastruktury, ale ne vždy vše funguje, jak má. Zároveň se některé země Afriky u Pekingu silně zadlužily. Většina Afričanů ale roli Číny vnímá pozitivně.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už je to deset let, co Čínská lidová republika ohlásila začátek velkolepého projektu „nové Hedvábné stezky“, chcete-li Belt and Road Initiative (BRI). Jejím jádrem mělo být „budování pevninské infrastruktury napříč Střední Asií“, ale také rozvoj námořních tras přes Indický oceán, jak uvádí například české ministerstvo zahraničí.

„BRI je navržená tak, aby dokázala zmobilizovat více zdrojů, posílila propojení, využila potenciální hnací síly růstu a propojila trhy… tak, aby začlenila více zemí a regionů do ekonomické globalizace a docílila sdílené prosperity skrze vzájemnou výhodnou spolupráci,“ shrnul záměry projektu v roce 2019 čínský prezident Si Ťin-pching.

Miliardové investice především do infrastruktury a ekonomik jednotlivých zemí měly mířit i na africký kontinent. Peking tak chtěl mimo jiné posílit svou globální pozici a stát se protiváhou například Spojeným státům nebo Rusku.

Pro africké země, které kvůli koloniální minulosti s některými evropskými státy nemají pozitivní zkušenost, spolupráce s Pekingem představovala vítanou alternativu.

„V roce 2013, kdy Peking zahájil BRI, řešila Čína vlastní přebytky – železa, cementu, skla a dalšího materiálu. Byl to důsledek finanční krize v roce 2008. BRI tak vznikla, aby mohly čínské firmy tvořit projekty mimo Čínu a přebytků využít, a rozběhly tak ekonomiku. Proto právě v Africe vzniklo mnoho projektů,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Ricardo Reboredo, politický geograf na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Metropolitní univerzity Praha.

Velkolepý projekt na africkém kontinentu, který zažil svůj vrchol kolem roku 2016, je nicméně o deset let později úplně jinde, než se čekalo.

Vagnerovci v Africe

Zlato, diamanty, vodka, cukr – výběr surovin, které Prigožinova skupina generuje nebo prodává v Africe, a získává tak finance mimo jiné i na akce na ukrajinské frontě. Vliv vagnerovců tak na kontinentu dále roste.

Kořeny čínského úspěchu

„Pokud se na BRI podíváme z pohledu zahraniční politiky Pekingu, pak ji můžeme považovat za úspěšnou. Podařilo se mu totiž prosadit myšlenku ‚win-win‘: na rozdíl od byznysu s Evropou nebo Spojenými státy, které na vás koukají spatra, znamená spolupráce s Pekingem, že získávají obě strany. Není to vždy pravda, nicméně Pekingu se podařilo tento narativ prosadit,“ vysvětluje Reboredo, který se specializuje na politickou ekonomiku afrického rozvoje.

Angažování Číny v afrických zemích začalo pomalými kroky už v 60. a 70. letech 20. století. Jen v letech 1995 až 2017, tedy i v rámci BRI, vystoupal komerční obchod mezi Pekingem a africkými zeměmi ze 3 miliard na 143 miliard dolarů. Zatímco pro Čínu nešlo o převratnou sumu, protože představovala jen 3,7 procenta z jejího zahraničního obchodu, pro africké země se jednalo o závratnou částku, uvádí francouzský deník Le Monde.

V roce 2009 se Peking stal největším obchodním partnerem kontinentu, a přeskočil tak Spojené státy. Agentura Bloomberg pak loni uvedla, že Čína se určitým způsobem angažovala v 35 z 55 afrických zemích a investovala tam dohromady asi 340 miliard dolarů (asi sedm bilionů korun).

Peníze mířily především do velkolepých infrastrukturních projektů – budování železničních sítí, přístavů, silnic, energetických a ropných projektů nebo urbanizace.

Jedním z nejzásadnějších bylo vybudování přes 700 kilometrů dlouhé železnice z etiopské Addis Abbeby do Džibuti. Projekt za čtyři miliardy dolarů měl především „přeměnit chudý agrární stát v průmyslové centrum“, jak uvádí agentura Reuters.

V roce 2017 Peking vybudoval za 4,7 miliardy dolarů železniční trať z keňské Mombasy do Nairobi, uvádí americký deník The New York Times. Financoval také vybudování keňského přístavu Lamu za 3 miliardy dolarů, píše Reuters.

Velkolepé infrastrukturní projekty v uplynulých letech vznikly také v Tanzanii, Zambii nebo Angole.

Peking navíc půjčky africkým zemím přizpůsobil. Na rozdíl od Světové banky se neptá na politickou situaci v zemi, na lidská práva, a úvěry poskytuje v balíčku „vše v jednom“. Jeho součástí jsou často kromě finančních zdrojů i práce stavebních společností, technologická expertiza a někdy i vlastní pracovní síla, píše dále Le Monde.

Úvěry tak získaly země, které by pro jiné zahraniční poskytovatele nemusely být důvěryhodné. Pro část afrických zemí čínské investice představovaly vítanou příležitost, jak investovat do infrastruktury a usilovat o ekonomický rozvoj.

Diplomacie dluhu

V souvislosti s čínskými investicemi v Africe se často hovoří o vysoké míře zadlužování – diplomacii dluhové pasti. Peking sice peníze půjčuje, nicméně státy se pak propadají do hlubšího zadlužení a nejsou schopny závazků dostát. To vytváří pro Čínu příležitost, jak získat náhradou majetkový podíl na projektech, které buduje, nebo práva na jejich provoz až na několik desítek let. Případně to může posílit její politický vliv v zemi.

Na diplomacii dluhové pasti hojně upozorňovala vláda amerického exprezidenta Donalda Trumpa. „Ten termín se začal používat kolem roku 2017. V době, kdy Spojené státy začaly vnímat Afriku jako místo možného souboje o mocenský vliv… Trumpova vláda tehdy hovořila téměř o studené válce, nutnosti mít vliv a zastavit ten čínský. Nikdo ale nedokázal definovat, co ten vliv je. Současný prezident Joe Biden se snaží tento narativ brzdit… je to taková geopolitická hra,“ vysvětluje Reboredo.

Čína a JAR

JAR čeká přelomové rozhodnutí. „Plánovaná návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina letos v srpnu ukáže, zda země dodržuje mezinárodní právo, nebo stojí pevně po boku Kremlu,“ říká expert Ricardo Reboredo v rozhovoru pro SZ.

Agentura Bloomberg uvádí, že tato dluhová politika spočívá v půjčování peněz chudším zemím, které často nejsou schopné splácet. Proto se pak musejí vzdát určitého majetku, nebo připustit politický vliv.

Zároveň ale připouští, že se především ze strany západních zemí, které na to upozorňují, může jednat o vyjádření obav z rozšiřování čínského vlivu na kontinentu.

„Řeší se, že si africké země půjčují hodně peněz. Některé možná až moc a ještě teď po pandemii covidu-19, kdy se zpomalila ekonomika a je vlastně těžké ty půjčky splácet. Navíc Spojené státy zvyšují úrokové sazby, což ztěžuje splácení půjček v dolarech, ale to není chyba afrických zemí,“ komentuje Reboredo.

„Je to otázka systému. Systému půjčování peněz, který se může vymknout kontrole. Až v 73 zemích světa, včetně těch afrických, které splňují podmínky pro restrukturalizaci dluhu podle společného rámce, je největším věřitelem Světová banka – drží až 41 procent dluhu. Čína představuje největšího držitele dluhopisů pouze jako jednotlivá země,“ přibližuje hlavní problém Reboredo.

Data výzkumníků z Development Policy Center Bostonské univerzity ukazují, že Peking a vládní firmy poskytly africkým vládám v letech 2000 až 2020 úvěry za 159,9 miliardy dolarů v podobě 1118 půjček. Významným dlužníkem Číny je Angola, na Peking připadá asi třetina z celkového zadlužení. Pro Keňu představuje dluh vůči Číně jen deset procent ze 70miliardového veřejného dluhu. U Nigérie jsou to pak jen 3 až 4 procenta.

To ale neznamená, že některé africké země nemají v současné ekonomické situaci se splácením problém. Například Ghana aktuálně usiluje o restrukturalizaci dluhu, uvádí agentura Reuters. Podobně jsou na tom Zambie nebo Keňa.

Kromě finanční stránky se často v souvislosti s projekty Pekingu řeší i jejich nízká kvalita nebo nefunkčnost, a to jen pár let od dokončení.

Hlavně rychle

„Když Čína vstoupila na území, rozvojový svět uvítal, že přibude finančních zdrojů pro budování infrastruktury. Nicméně ve spěchu, aby se s projekty začalo co nejdříve, byla důkladná kontrola často opomíjená – finanční udržitelnost projektů, sociální a environmentální aspekty nebyly prověřeny, nebo jen náhodně nebo nebyly transparentní,“ vysvětluje pro Bloomberg Blake Berger z Asia Society Policy Institute.

Mohlo by vás zajímat

Zakladatel internetového obchodu Alibaba miliardář Jack Ma se nečekaně objevil zpět v Číně. Navštívil školu spojenou se svou firmou. Do země se vrátil po více než roce. Na veřejnosti se objevuje zřídka už přes tři roky.

Například železnice z Addis Abeby do Džibuti se potýká s nedostatečným dovozem náhradních dílů i odborníků na údržbu a jen pár let od zahájení potřebovala další financování, uvádí server The Diplomat.

Železniční trasa z Mombasy do Nairobi se pět let od otevření zase potýkala s vyšetřováním kvůli korupci, žalobami, kritikou ochránců přírody a je považovaná za „fiasko“, jak uvedl loni americký list The New York Times.

Ochránci životního prostředí poukazují například na negativní dopady na jeden z nejvíce biologicky rozmanitých regionů světa, oblast Albertova jezera na pomezí Konžské demokratické republiky a Ugandy, po vybudování plánovaného ropovodu. Podobně i na investice do rozsáhlého ložiska vysoce kvalitní železné rudy v guinejském pohoří Simandou, uvádí server South China Morning Post.

Africké národy nicméně vnímají čínský vliv na kontinentu spíše pozitivně, ukazují data výzkumného panafrického střediska Afrobarometer z let 2019 až 2021. A to i přesto, že reálný vliv Pekingu na kontinentu v uplynulých letech klesá, jak se shodují experti.

Podle Reboreda se Peking těší největší podpoře u politických i podnikatelských elit. „‚Nová Hedvábná stezka‘ nicméně na kontinentu selhala v tom, že kromě velkolepých investic slibovala i vytvoření průmyslových zón a vytvoření tisíců pracovních míst. To se ale nestalo. Peking přitom často sliboval, že právě v tom bude jeho spolupráce s africkými zeměmi jiná než s ostatními a unikátní,“ vysvětluje dále Reboredo.

Za vrcholem

„Peníze teď nejsou. Investice BRI v posledních třech letech, ale vlastně už před začátkem covidu-19, klesly, nebo dokonce spadly na nulu. Poskytování úvěrů je u konce. Velkolepé projekty už neuvidíme,“ přibližuje Reboredo, jaká je situace teď.

Zatímco se Peking před deseti lety otevíral, dnes se naopak spíše zavírá a jeho pozornost se zaměřuje především na domácí investice. Afrika už zkrátka není prioritou. I tak bude určitá forma spolupráce dále pokračovat. Především ta postavená na menších projektech, včetně školních výměn nebo fungování Konfuciova institutu, který má za úkol propagovat čínský jazyk a kulturu v afrických zemích.

Reklama

Doporučované