Nukleární válka by ze Země nesmazala život, ale naši civilizaci, říká vědec

Odborníci na vojenství, bezpečnostní analytici i lidé přímo z armádního či politického prostředí v posledních týdnech a dnech všude možně opakují, že riziko jaderné války je mizivé. Po výhružkách Moskvy i stále větší agresi na Ukrajině, kde se Rusko neštítilo mimo jiné ani ostřelovat jadernou elektrárnu, se ale evidentně mnoho lidí po hodně dlouhé době, či u některých možná i poprvé v životě, vážně zamyslelo nad tím, jak by taková jaderná válka mohla vypadat.

Nasvědčuje tomu i hromada dotazů, jimiž veřejnost zavalila Státní úřad pro jadernou bezpečnost a přiměla jej vydat manuál, co dělat v případě jaderného útoku. To mimochodem následně vedlo k zahlcení webových stránek ukazujících polohu krytů, kde se dá skrýt před bombardováním.

Hodně se pak začalo řešit, jak vysoká pravděpodobnost vypuknutí jaderného konfliktu vlastně je, jak vážně tuto hrozbu brát a jak jí případně předcházet. To, co by v případě jejího vypuknutí nastalo, se však často opisuje nejasnými pojmy jako například „konec světa“.

Co přesně si pod tím můžeme představit, přiblížil v rozhovoru pro Seznam Zprávy jaderný fyzik Vladimír Wagner z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.

Co uvidí člověk, když bude pár kilometrů od výbuchu jaderné bomby?

První uvidí záblesk, protože ten se samozřejmě šíří rychlostí světla. Pak následuje rázová vlna. Tam ale do značné míry vlastně není až takový rozdíl mezi klasickou bombou a jadernou. Destrukční a tepelné podmínky jsou velice podobné. U jaderné bomby je jen ten rozdíl, že s ní dosáhnete při daleko menší hmotnosti daleko větších účinků. Právě proto se pro vyjádření ničivé síly bomby využívá převod na kilotuny TNT.

Vojenští veteráni, kteří byli svědky jaderných testů a pozorovali je z bezpečné vzdálenosti, si údajně pamatují, že i když dle pokynů dali hlavu do klína a zakryli ji rukama, viděli ostré světlo, které jim doslova prosvítilo ruce i oční víčka a rentgenové záření jim dokonce umožnilo vidět vlastní kosti. Dává to smysl?

Pokud jim rentgenové záření prosvěcovalo ruku tak, že viděli kosti, tak to už úplně bezpečná vzdálenost nebyla. Druhá věc je, že popisují svůj subjektivní pocit. A tak je otázka, co přesně viděli, jak to vnímali a co to způsobovalo.

V jakém rozmezí se pohybuje ten okruh destrukce rázové a tepelné vlny mezi nejmenšími taktickými a největšími bombami?

Třeba ty nejmenší taktické jaderné bomby se svým destruktivním účinkem opravdu až tak neliší od konvenčních výbušnin. I ty ostatně dokáží napáchat obrovskou destrukci. Připomeňme třeba bombardování Drážďan za 2. světové války – ty kobercové nálety měly v součtu větší destruktivní a tepelný účinek než jaderná bomba svržená na Hirošimu. I to je důvod, proč se síla jaderné zbraně vyjadřuje v hmotnostech klasické výbušniny TNT.

Dosah destrukce velmi silně závisí na velikosti bomby. Zatímco největší termojaderná bomba, označovaná jako Car bomba, odpovídala téměř 60 megatunám TNT, současné největší bomby mají necelou jednu megatunu. Například hirošimská bomba měla 13 kilotun TNT, přičemž zničila budovy do vzdálenosti asi dvou kilometrů, u Car bomby to bylo téměř sto kilometrů.

Rusko v roce 2020 odtajnilo záběry z odpálení Car bomby nad souostrovím Nová Země v roce 1961:

Celkové účinky závisí i na tom, v jaké výšce bomba vybuchne. Jde také o to, že když už někdo použije velkou jadernou bombu, nikdy to nejspíše nebude jen o jedné.

Malé taktické jaderné bomby mají lokálnější účinky i z toho důvodu, že jsou odpalovány na relativně krátkou vzdálenost. S použitím malé jaderné bomby se však dramaticky zvýší možnost, že v reakci na to někdo odpálí i ty větší, potažmo rozpoutá jadernou válku se vším všudy. Psychologicky může také být snadnější je použít jako první. A to zvyšuje riziko zničující jaderné války.

Kolik má Rusko jaderných bomb?

Rusko má zřejmě asi šest tisíc jaderných hlavic, od malých taktických až po ty úplně největší, které mají téměř jednu megatunu TNT. Je ale potřeba říct, že ne všechny hlavice jsou připravené k okamžitému využití. Předpokládá se, že necelé 2 tisíce ruských jaderných bomb mohou být v pohotovosti. Upozorňuji ale, že tohle jsou pouze víceméně fundované odhady. Přesné číslo neznáme.

Četl jsem odhady, že na zničení tak dlouhého seznamu zemí, které by Rusko proti sobě jaderným útokem poštvalo, by tyto kapacity ani nemusely stačit a relativně velká část planety by zůstala nedotčená. Jiní odborníci zase namítají, že se na to nelze dívat takto izolovaně a při započítání jaderné odpovědi USA a dalších zemí je jasné, že by to přineslo „konec světa“. Jak to vidíte vy?

Konec našeho světa by to být mohl, ale záleží, co se tím spojením konec světa vlastně myslí.

Já myslím, že zřejmě vymření většiny lidstva, někdy se dokonce mluví i o „konci života na Zemi“.

Konec života na Zemi by to určitě nebyl. To by se muselo stát něco o hodně většího. Dovedu si představit, že život na naší planetě by se nemusel zachovat například při výbuchu supernovy někde v blízkém vesmíru. To by přineslo vysoké toky kosmických částic, zejména mionů, které se mohou dostat až do hloubky stovek metrů pod zem. V takovém případě by intenzita radiace byla taková, že by opravdu mohla povrch Země dezinfikovat a nepomohly by ani žádné kryty, protože kosmické miony s příslušnou hustotou by se dostaly i tam.

Když se ale bavíme o globálním jaderném konfliktu, tak tam se přímá destrukce týká jen omezených míst v menší či větší blízkosti od dopadu bomb. Pak tady máme radioaktivitu, ta je samozřejmě také nebezpečná, ale život je na ni na druhou stranu docela zvyklý. Při vzniku života byla přírodní radiace mnohem vyšší, než je nyní.

Jak to myslíte – zvyklý?

Myslím to tak, že zvýšená radioaktivita nemusí znamenat zásadní ohrožení živých populací. Vezměte si, že třeba v okolí Černobylu se radiace populace zvířat nedotkla, spíš se jim pomohlo tím, že lidé odešli a příroda je tam ve velice dobrém stavu.

Zvířata tam kvůli ozáření masivně neumírala?

Ne. Zvířata tam určitě umírala, ale na úrovni velikosti populace to nebylo pozorovatelné. A upřímně řečeno to přeci platí i o lidech. V Černobylu zemřely přímo desítky lidí a odhaduje se, že později zemřely další tisíce. Ovšem v populaci, která má statisíce až miliony členů. Nelze to tak považovat za něco, co by lidskou populaci ohrožovalo.

Odborníci teď také hodně připomínají, že jaderné zbraně mají často poměrně malou radiační stopu. Minimálně tedy ve srovnání právě s havárií jaderné elektrárny. Jak to?

Pokud jde o případ s odhalením a vyvržením části aktivní zóny, jako tomu bylo v případě Černobylu, tak určitě ano.

U bomby je složení radioaktivity a délka jejího trvání podstatně mírnější než u elektrárny. Je to kvůli tomu, že v jaderné bombě štěpná řetězová reakce probíhá jen zlomky sekundy a generují se z toho především krátkodobé radionuklidy. Také množství štěpného materiálu je mnohem menší. V jaderném reaktoru ta reakce trvá měsíce až roky, tím pádem se při tom generují dlouhodobé radionuklidy a radioaktivita je daleko horší.

Vraťme se ještě k tomu konci světa. Jak byste to, co by se na Zemi po globální jaderné válce stalo, nejlépe popsal vlastními slovy?

Byl by to podle mě spíš konec naší civilizace.

Zdaleka nejvíc by život na Zemi ovlivnila globální atmosférická změna, ke které může dojít, když by se odpálilo opravdu velké množství jaderných bomb. Tato změna se někdy nazývá i nukleární zimou, ale je to v podstatě to samé, co by se stalo, kdyby třeba došlo k obrovským sopečným erupcím. Do atmosféry by se dostalo velké množství prachu, což by ochladilo klima a zkomplikovalo například zemědělství i veškerou produkci potravin. Rychlá změna klimatu ale není nic, co by v historii Země nenastávalo. I po dopadu vesmírného tělesa některé populace zvířat sice vymřely, ale jiné se zase rozvinuly. Veškerý život na Zemi by tedy jaderná válka nezničila a myslím si, že ani lidé by nebyli úplně vyhlazeni. Zanikla by ale naše společnost a civilizace.

Jak moc by destrukce byla intenzivní, samozřejmě záleží na celé řadě faktorů, které nikdo dopředu nezná – kolik bomb by bylo nakonec odpáleno, kam by dopadly a tak dále.

Takže lidstvo by přežít mohlo, ale muselo by se těžce přizpůsobovat…

Člověk, který by chtěl žít v tomto světě, by musel mít úplně jiné dispozice, než jsou užitečné v dnešní době a společnosti. Hlavně co nejlepší fyzickou kondici a znalosti pro přežití.

Do této doby by se asi opravdu hodili ti nadšenci, co je baví se na něco takového připravovat. Člověk jako já, tedy někdo, kdo se chce v životě věnovat třeba vědě a jaderné fyzice, a ne se připravovat na konec světa, by v takové době mohl být spíš přítěží. A také je otázkou, jestli bych v takovém světě chtěl žít. Ale tady už zacházíme do psychologických a filozofických rozměrů…