Cvičení nazdar! Výlet za nejkrásnějšími historickými sokolovnami

Cvičení prostná, stoj spatný, dřep nebo výmyk na hrazdě. České tělocvičné názvosloví dnes přijde každému samozřejmé. Ještě v polovině 19. století však neexistovalo – než ho vymyslel spoluzakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Spolu s českou tělocvičnou soustavou ho představil veřejnosti v knize Základové tělocviku, od jejíhož vydání letos uplynulo 150 let.

Sokolská jednota dala Česku nejen základy tělocviku, ale i budovy sokoloven, které se staly i centry společenského dění řady obcí. Stejně jako radnice či kostely navíc významně obohatily jejich podobu.

Se Seznam Zprávami se můžete vypravit na výlet za nejkrásnějšími z nich. Mimochodem, i slovo výlet vymyslel Tyrš pro cesty Sokolů za poznáním. Sokolové totiž přece létají. Připomeneme i jednu historickou tělocvičnu jiného spolku, která sokolům patřila jen krátce. Takže kupředu, zpátky ni krok!

Před 100 lety byl Michnovský palác na pražské Malé Straně staveništěm. Československá obec sokolská ho koupila v roce 1921 jako ruinu s cílem vybudovat z něj své sídlo – Tyršův dům. Soutěž na rekonstrukci a přístavbu vyhrál člen Sokola, žák Otto Wagnera a průkopník secese František Krásný.

Protáhl severní a východní křídlo paláce, čímž vytvořil uzavřené severní nádvoří. K němu připojil přístavbu tělocvičny, bazénu a hostelu, s historickým komplexem skvěle sladěnou, i když má modernistické prvky. Vymezil tím i venkovní cvičiště v místech zbourané zbrojnice rakouské armády, dnešní parkoviště.

Architekta Krásného sokolové využili i při stavbách a rekonstrukcích tělocvičen v Poděbradech, Litomyšli, Novém Kníně, Plzni-Koterově, Kuřimi, Přešticích nebo Novém Městě nad Metují.

Sídlo Sokola v lázeňském letovisku vypadá jako zámeček. A tento dojem není daleko od pravdy. Stavitel Čeněk O. Staněk z Vysokého Mýta ji vytvořil rozšířením někdejší reprezentativní vily. Romantickou vilu Ludmilu nechal na konci 19. století své manželce postavit místní architekt a projektant Jan Horský.

Při rekonstrukci vily na sokolovnu v letech 1925–26 přibyla ze zadní strany nová část, která obsahuje i sál pro kino a divadlo. Aby ji autor sladil s hlavním průčelím, zopakoval na ní slepý rám manýristického okna.

Honosným neorenesančním pojetím se sokolovna v plzeňských Štruncových sadech z roku 1896 blíží divadlům, muzeím, společenským domům nebo radnicím. Noblesní je nejen průčelí, ale také interiér hlavního sálu, který lemují galerie s arkádami.

Architektem byl Josef Podhajský, který studoval ve Vídni a pracoval jako středoškolský učitel. Stal se z něj však také specialista na sokolovny, přičemž míchal historismus se secesí. Kromě té plzeňské navrhl i tělocvičnu ve Vysokém Mýtě a bývalou sokolovnu v Jaroměři, později přestavěnou na divadlo.

Sokolovna, stylově míchající secesi a kubismus, stojí v Libni od roku 1910. Hlavní fasáda mohla být inspirovaná Fantovou budovou Wilsonova nádraží. Střední část s hlavním vchodem lemují dva vysoké osmiboké arkýře, které naznačují věže. Pod trojúhelníkovým štítem je pro sokolovny typické obloukové, takzvané termální okno.

Budovu zřejmě navrhl Matěj Blecha, jehož firma ji postavila. Za první světové války byl uvnitř lazaret, za té druhé vojenský sklad. Hlavní sál má osvětlení v horní části stěn jako historické baziliky.

Secese v Prostějově, to je hlavně Národní dům od Jana Kotěry. Za jeho menší sestřičku lze považovat sokolovnu z dílny architekta Otakara Pokorného, Kotěrova žáka a spolupracovníka. Na Národním domě dokonce pracoval jako výkonný projektant a podílel se i na Kotěrově muzeu v Hradci Králové.

Pozemek a přístup k němu si vyžádaly umístit hlavní vchod na delší stranu budovy. Asymetrickým rozložením čelní fasády s trojúhelníkovým štítem tělocvična připomíná Národní dům.

Neorenesanci zvolil pro českobrodskou tělocvičnu architekt a designér Jan Koula, známý rekonstrukcí a sgrafitovou výzdobou plzeňské radnice nebo domem v pražské Pařížské ulici. Dokončením v roce 1885 se sokolovna řadí k nejstarším v Česku.

Vchod bylo nutné umístit na pravý konec delší strany budovy. Tehdejší doba ještě hlásala symetrii, architekt proto přidal druhý vstup na opačnou stranu průčelí. Oba jsou klasicistní, čímž stavba připomíná muzeální pavilon. Ostatně Jan Koula pracoval i jako muzejník.

Další Kotěrův žák Otakar Novotný vystřídal několik stylů – od secese přes modernu a kubismus k funkcionalismu. Ve svém modernistickém období si zřejmě pod Kotěrovým vlivem oblíbil lícové cihly.

V Holicích a Rakovníku navrhl i dvě sokolovny v duchu klasicistní geometrické moderny a na obě použil bílé cihly. Ta podstatně větší, rakovnická z roku 1914 si díky onomu materiálu vysloužila přezdívku Bílý dům.

Již zmiňovaný architekt Josef Podhajský vtiskl svůj rukopis i do podoby svého rodného Vysokého Mýta. Na tamější sokolovnu použil eklektickou směs neorenesance a secese. Z renesance si vzal tvary štítů a jejich detailů nebo sgrafita na fasádě, secesní jsou třeba okna, zasahující přes hlavní římsu až do atiky.

Neobvyklé je uzavření tělocvičny na zadní straně třemi apsidami, vypůjčenými z byzantských či románských kostelů. Dojem chrámu v interiéru podporují i dvě bronzové sochy zakladatelů Sokola, Tyrše a Fügnera. Každá stojí v jedné z postranních apsid, čímž zadní stěna tělocvičny připomíná závěr kostela s oltářem.

Také v Přerově úřadoval žák Jana Kotěry, ale tentokrát funkcionalista. Tamější sokolovnu na břehu Bečvy navrhl Karel Caivas, jinak třeba spoluautor pražského nákladového nádraží na Žižkově. Jeho projekt pak upravili místní architekti Stanislav Andrlík a Vlastislav Chroust.

Členitý komplex otevřený v roce 1936 má v různých místech tři až pět podlaží, kromě tělocvičny jsou tu kanceláře, přednáškový sál, restaurace a sál pro loutkové divadlo. Složený je z několika kubusů, čímž připomíná vily mistrů školy Bauhaus v Desavě a odkazuje na nizozemské hnutí De Stijl. Na zaoblené nárožní části je patrný vliv organického funkcionalismu.

Mezi početnou německou menšinou, která žila v českých zemích až do konce druhé světové války, býval rozšířený Německý tělovýchovný spolek, jemuž se česky říkalo turnerský spolek. Po jedné jeho buňce zůstala v Liberci červenobílá tělocvična z roku 1893, která se používá dodnes.

Architekt Julius Keil ji navrhl v neobvyklé směsi neobaroka a neorománského stylu. Díky velikosti sálu se zde konaly i kulturní a společenské akce. Po roce 1945 tělocvičnu převzal Sokol, od 50. let je ve správě TJ Lokomotiva Liberec.