Skončí penaltové rozstřely? Některé nápady, čím je nahradit, jsou šílené

Po úžasném finále, v němž Argentina pokořila Francii až po penaltách, se tahle otázka nabízí sama: je to spravedlivé? Má o šampionovi rozhodnout loterie, jak odborníci rádi rozstřel nazývají?

Kromě Francie zažili penaltové zklamání ve finále světového šampionátu i Italové proti Brazílii v roce 1994 v USA. Ale také jiné týmy v dalších fázích turnajů se musely smířit s tím, že sice v zápase neprohrály – skončily oficiálně remízou –, ale dodatkové pravidlo pro určení postupujícího či vítěze jim přineslo zklamání.

Jsou tedy střely ze značky pokutového kopu tím nejlepším, především nejspravedlivějším řešením?

Před několika lety k odpovědi na tuto otázku vyvolal obsáhlou diskuzi francouzský odborný týdeník France Football, jenž od roku 1956 pořádá nejprestižnější anketu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa.

Zamyšlení bylo jednoduché: vlastně stačí mít obrovitého brankáře, který zakryje nejvíce prostoru mezi třemi tyčemi, a pět spolehlivých střelců a úspěch je skoro zaručený. V penaltovém rozstřelu totiž nejvíce pracují nervy. „Poslat přesně míč do předem zvoleného místa či sledovat brankáře, co udělá, není problém,“ zamýšlí se Karol Dobiaš, mistr Evropy z roku 1976. „Ale střelci se v hlavě začne honit, co když ji nedá, a najednou je veškeré umění pryč,“ dovede se z vlastní zkušenosti vcítit do chvíle velké odpovědnosti.

Mužstvo, které může být po celý hrací čas horší, nic nepředvede, jen úporně brání tradičním zaparkovaným autobusem, může tak v rozporu s fotbalovou logikou uspět. Navíc se nyní smí střídat pět hráčů – v prodloužení navíc ještě jeden –, takže se tím navyšuje prostor pro taktizování.

Poslat na plochu těsně před koncem prodloužení spolehlivé střelce – argentinský tým posílili Paredes, Montiel a Dybala v jeho průběhu, či dokonce nasadit brankáře, který si na penalty věří. To využilo Nizozemsko na šampionátu 2014 v Brazílii ve čtvrtfinále proti Kostarice, když Krul vystřídal Cillessena minutu před koncem prodloužení. A vyplatilo se.

Letos v Kataru – stejně jako před čtyřmi lety v Rusku – se v této činnosti dařilo Chorvatům, kteří zvládli všechny čtyři rozstřely. V Rusku se vyznamenal brankář Subašić, v Kataru Livaković.

A z chorvatských střelců selhal jen Livaja proti Japonsku, kdežto z týmu soupeře hned tři. „Nikdy neměli příležitost vyzkoušet si tak odpovědnou chvíli,“ připomíná český útočník Pavel Řehák, jenž jako hráč poznal japonskou ligu v Jokohamě, Ičihaře a Sapporu.

Chorvaté vyřadili i velkého favorita Brazílii a společně s tím, že Maroko takto překonalo Španělsko bez jediné kloudné šance v utkání, se znovu začalo přemítat, který model určení vítěze by byl spravedlivější.

Opakované utkání, což by byla jistě nejpovedenější hodnota, jako tomu bylo až do mistrovství světa 1958 ve Švédsku, nepřipadá z nedostatku termínů v úvahu. Přetřásají se proto jiné možnosti. Statistické, jako například počet rohů, držení míče, větší množství útočných akcí, přihrávek dopředu aj., ale i objevnější. Například by o vítězi hlasovali rozhodčí, jejichž sbor se zapojením VAR výrazně navyšuje.

Přestože se střely ze značky pokutového kopu označují za loterii, dá se jít zdařilému provedení dost naproti. Nácvikem – brankáře i střelců –, rozborem, jak si vedou protivníci. Ale i psychologickými tahy.

Československý tým se před odletem na mistrovství Evropy do Jugoslávie v roce 1976 připravoval v Tatrách a trenér Václav Ježek při nácviku penalt pouštěl hráčům z amplionů burácející ochozy, aby byli jeho svěřenci pod tlakem. Podle pamětníků si nejlépe vedl útočník František Veselý, když však na něj došlo ve finále se Spolkovou republikou Německo, nebyl k nalezení. „Přehodil si přes sebe bundu a skryl se v hledišti,“ prozrazuje autor nezapomenutelného vršovického dloubáku Antonín Panenka.

V Bělehradě nezaváhal ani jeden z vyvolených v pořadí Marián Masný, Zdeněk Nehoda, Anton Ondruš, Ladislav Jurkemik a Antonín Panenka. V tom samém sledu šli i v boji o bronz na následujícím mistrovství Evropy v roce 1980 proti domácí Itálii. Opět všichni proměnili. „Bylo výhodou, že jsme věděli, o co jde,“ připouští Panenka.

Tentokrát se ke své kulišárně s padajícím listem neodhodlal. „Brankář Zoff s tím trochu počítal a zůstal stát,“ sledoval počínání kapitána squadry azzurry. „Proto jsem zvolil ránu k tyči,“ nenechal se nachytat záložník, jenž proměnil i dvě penalty – ve hře – na mistrovství světa 1982 ve Španělsku proti Kuvajtu a Francii.

Pořadí exekutorů se stává důležitým strategickým úkolem a téměř chemií. Pravidlo, že nejlepší hráč má jít poslední, kdy je největší nápor na nervy, začíná pomalu ustupovat. V rozstřelu Chorvatsko vs. Brazílie se už nedostalo na Neymara, podobně o svůj pokus přišel „Císař“ Franz Beckenbauer po bělehradském finále na ME 1976.

Už bylo rozhodnuto.

Více se dává přednost tomu, aby byla první tzv. jistá. Ve finále v Kataru nezaváhal za Argentinu nyní už rovněž božský Lionel Messi, za Francii korunní princ Kylian Mbappé.

„Rozstřel začíná až u druhých pokusů,“ konstatoval bývalý český reprezentant Erich Brabec, který o úspěšnosti těchto hráčů vůbec nezapochyboval.

Pravidlo prvního úderu podporuje i jeden z nejlepších hráčů historie českého fotbalu záložník Luboš Kubík, účastník světového šampionátu v roce 1990 v Itálii. O šest let později na Euru 1996 v Anglii si v semifinále proti Francii vzal míč a bezpečně zavěsil.

Když se dosud nerozhodnutý zápas překlenul do šesté série, stavěl si míč opět. Skotský rozhodčí Leslie Mottram prožil okamžik zmatků, než odhalil, že by šel v rozporu s pravidly hráč, který už kopal. „Já bych ji proměnil,“ věřil si Kubík.

Ne všichni mají ovšem tak jistou levačku a vyztuženou nervovou soustavu. Penaltový rozstřel může poslat dál či posadit na trůn mužstvo, které není lepší, jen se lépe vypořádalo s tíhou okamžiku.

I proto po každém šampionátu vyskočí návrhy a nápady na spravedlivější kritérium.