Článek
Plošná cla ve výši 15 procent na import zboží z Evropské unie do USA a příslib stovek miliard dolarů v podobě investic evropských firem ve Spojených státech a nákupu vojenské techniky a energetických komodit evropskými vládami. Tak lze stručně shrnout rámcovou dohodu o vzájemném obchodu, kterou před několika dny uzavřeli čelní představitelé Spojených států a Evropské unie, tedy prezident Donald Trump a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.
A reakce? Brusel prý prohrál na celé čáře, zatímco Washington může bouchat šampaňské. Evropská unie prý nic nezískala, zatímco Spojené státy budou inkasovat desítky, možná stovky miliard dolarů na clech a další stovky miliard dolarů z prodeje ropy, zemního plynu a zbraní. Alespoň tak vnímám většinu komentářů, které se na adresu zmíněné obchodní dohody v českém veřejném prostoru (včetně mediálního) objevily.
Bohužel řada z nich pramení z toho, jak nesprávně někteří analytici vnímají onu častokrát zmiňovanou prospěšnost mezinárodního obchodu. Tedy jako hru s nulovým součtem, kdy vítězí ten, kdo víc vyváží, než dováží a prohrává ten, kdo je naopak čistým dovozcem. A z toho tedy nutně vyplývá, že v případě kladení překážek mezinárodnímu obchodu vítězí ten, kdo zavede cla, zatímco ten, kdo nepřistoupil k odvetě, je jasným poraženým. Čistý merkantilismus, který sice již byl před staletími překonán (jak teorií, tak praxí), přesto dodnes v mnoha myslích přežívá a občas na nás promluví ústy analytiků, politiků, a bohužel někdy také ekonomů.
Vtip je v tom, že ze vzájemného obchodu mají vždy prospěch všichni zúčastnění. Prohrává ten, kdo se obchodu brání. Na první pohled není tento závěr intuitivní, proto se na něj pojďme podívat blíže.
Když Spojené státy uvalí na evropské zboží 15procentní clo (odmysleme nyní od výjimek, které konečná detailní dohoda bude obsahovat), bude to mít podobný efekt, jako kdyby Donald Trump uvalil plošnou 15procentní federální sales tax čili něco jako daň z přidané hodnoty. V praxi to bude znamenat, že dovozním clem zatížené zboží pro americké spotřebitele zdraží. Nejspíše ne o celých 15 procent, ale zdraží.
Mylná je rovněž představa, že Američané budou dávat přednost domácímu zboží, protože bude levnější. Nebude. Domácí výrobci totiž své ceny přizpůsobí cenám zboží z dovozu, jelikož import spoluvytváří konkurenci zboží domácímu. Nebo si snad někdo skutečně myslí, že Elon Musk zachová cenu svých Tesel na nezměněné úrovni, když uvidí, že Toyota či Volkswagen zdražily?
Naopak Evropané si dovezené zboží z USA žádnými odvetnými cly nezdražili. To se týká i služeb (v tomto případě služeb technologických firem jako Meta/Facebook, Google nebo Apple), jejichž významná role v mezinárodním obchodě bývá, bůhvíproč, přehlížena. Evropští spotřebitelé tedy dopady negativně nepocítí.
No jo, ale co evropské firmy, které své produkty přímo či nepřímo do USA exportují? Ano, na ně negativní dopad jistě bude a ekonomika starého kontinentu určitě zpomalí. Pro evropské firmy to bude znamenat nutnost zefektivnit svou výrobu, možná si budou muset přechodně firmy snížit marže nebo budou muset opustit americký trh a hledat alternativní odbytiště. Může to tak znamenat, že produkce na místo na americký trh poputuje na trh sedmadvacítky. Opět by se radovali evropští spotřebitelé, protože to zvýší konkurenční tlak, a tedy přispěje k relativnímu zlevňování. Na každý pád z jednostranné celní války na konci dne vytěží, respektive bude méně poškozen, spotřebitel Evropské unie, nikoliv ten americký.
A co zbývající části rámcové obchodní dohody? Právě u ní si můžeme všimnout, že Donald Trump pravděpodobně nechápe, že tak trochu skočil na špek. Jestliže Ursula von der Leyenová dala jakýsi příslib investice evropských firem v USA nebo nákupu amerických zbraní a energetických komodit, de facto to nic neznamená. Jednak proto, že Evropská komise nemá v kompetenci obrannou politiku, jednak proto, že nemůže vládám jednotlivých členských zemí nařizovat, odkud mají zbraně nakupovat, a konečně proto, že nákup ropy a zemního plynu zajišťují privátní korporace, nikoli vlády.
Vlády mohou nejvýše uvalit embargo, ale nemohou nikoho k nákupu konkrétní komodity nutit (tedy pohybujeme-li se stále v intencích tržní ekonomiky a demokratického právního státu).
Nicméně i kdyby něco takového Evropská komise či národní vlády mohly zajistit, a tedy Donaldu Trumpovi slíbit, i tak by to pro sedmadvacítku nepředstavovalo žádný velký problém. Chceme americké zbraně? No, vlastně ano. Chceme americké energetické komodity? Jistěže. Investice evropských firem v USA? Jakpak by ne, vždyť Spojené státy jsou ze své podstaty magnetem pro kapitálový příliv, a to nejen z Evropy.
Ať se na obchodní dohodu mezi USA a EU dívám zleva, zprava, shora, zdola, skutečně nevidím nic, co by mělo být zdrojem přesvědčení, že Evropané prohráli na celé čáře. Tím spíše, když dohodu z amerických pozic kritizují i významní američtí ekonomové v čele s Paulem Krugmanem.
