Harrach byl jako krkonošský Cimrman. Stopy zanechal všude, kam se podíváte

Jan Nepomuk hrabě Harrach měl tolik aktivit a ovlivnil Krkonoše tak zásadně, že někdy bývá přirovnáván k legendárnímu českému géniovi Járu Cimrmanovi. „To přirovnání se skutečně nabízí,“ potvrdil historik Jan Luštinec, emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici a jeden z největších znalců rodu Harrachů. „Na rozdíl od Járy Cimrmana byl ale člověkem reálným,“ dodal.

Měl důležitý podíl na ochraně přírody, rozvoji lesnictví, turistiky i lyžování, ale také sklářství či železniční dopravy. „Kam se podívám, tam najdu hraběte Jana,“ řekl Luštinec v rozhovoru pro Český rozhlas, když představoval svou knihu Jan Nepomuk hrabě Harrach – ze života českého kavalíra.

Měl štěstí, že se ještě potkal s lidmi, kteří si Jana Nepomuka (1828–1909) pamatovali. „Oni na něj vzpomínali s obrovskou láskou, bez jakékoliv nadsázky. A co je zajímavé, v západních Krkonoších, těch českých Krkonoších, vznikla řada povídaček o hraběti Harrachovi a tam všude vystupuje jako neobyčejně kladná osobnost,“ řekl historik. I spisovatel Jan Neruda, který aristokracii moc v lásce neměl, o Harrachovi uvedl, že je „šlechtic nejen rodem, nýbrž i srdcem“.

Jan Nepomuk byl totiž i významným mecenášem a českým vlastencem. Díky němu mohly být vydány Prostonárodní české písně a říkadla od Karla Jaromíra Erbena, podpořil stavbu Národního divadla i Národního muzea.

Harrach miloval Krkonoše, proto zde trávil hodně času. Dodnes je možné navštívit místa a stavby, kde pobýval, kudy se procházel nebo které nechal vybudovat.

Zámek v Jilemnici pochází ze 16. století, Harrachové ho koupili v roce 1701 a poté přestavěli. V 19. století zde pobýval Jan Nepomuk. „Stísněný renesanční zámek mu ale pro jeho pobyty poskytoval nevalné pohodlí, a to navzdory tomu, že byl důkladně opraven,“ uvádí se v publikaci Po stopách hraběte Harracha, vydané Správou Krkonošského národního parku (KRNAP).

V devadesátých letech 19. století proto hrabě sídlo upravil. „Zámek se dočkal zrcadlového rozšíření o východní křídlo s polygonální věží, interiér byl obohacen o hezké schodiště, koupelny, splachovací toalety. Systém vytápění nabízel pohodlí i za mrazivých zimních dnů,“ uvedl KRNAP.

Zrekonstruovány byly administrativní a hospodářské prostory. Modernizace se dočkal i pivovar, tamní pivo získalo zlatou medaili na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891. Proměnami prošel zámecký park, navíc rozšířený na čtyři hektary. Nejstaršímu stromu v zahradě – lípě u hlavního vstupu – je odhadem 300 let. „Vzácné jsou například i modříny za zámkem. Patří k nejstarším v Krkonoších,“ sdělil KRNAP.

V zámku dnes sídlí Krkonošské muzeum Jilemnice. Expozice přibližuje rod Harrachů, především právě Jana Nepomuka.

Severovýchodně od Jilemnice se vypíná vrch Kozinec, na němž nechal Harrach v létě 1894 vystavět výletní restauraci Vyhlídka. Místo nevybral náhodou, je odsud působivý výhled na Krkonoše i do vnitrozemí. Restaurace, původně celá dřevěná, byla určená hlavně turistům, a ti si ji rychle oblíbili.

„Nájemce objektu nabízel vynikající pivo i jiné nápoje, patnáct druhů sýra, sobí maso a další vyhledávané a obdivované delikatesy. A to i navzdory tomu, že veškerá voda se sem musela donášet z údolí. Tento nedostatek brzy napravilo vyhloubení studny, později připojení na městský vodovod,“ uvedl KRNAP.

K turistickým aktivitám přibylo i lyžování. Právě Harrach patřil k průkopníkům tohoto zimního sportu. I když v roce 1892 nebyl prvním Čechem, který z Norska přivezl ski, jak se někdy traduje. „První lyže se tady objevily skutečně dříve,“ potvrdil historik Jan Luštinec. Už pět let před ním lyže předvedl v Praze sportovec Josef Rössler Ořovský.

Jan Nepomuk přivezl dřevěná prkýnka pro své lesní dělníky, lesní správa pak podle nich zadala vlastní výrobu. V Krkonoších byly skvělé podmínky pro lyžování, a tak brzy nastal obrovský rozvoj tohoto sportu. Z Jilemnice se rozšířil i do dalších regionů.

„Už v roce 1895 v Jilemnici vznikl první Český krkonošský spolek. Je to dodnes nejstarší spolek na území našeho státu. A ten potom organizoval lyžování jako sport a hrabě Jan to intenzivně podporoval,“ dodal Luštinec.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století stál hrabě u zrodu krkonošské turistiky. Spolupracoval s hlavním organizátorem české turistiky Janem Bucharem, který byl do značné míry závislý na Janově štědré pomoci. „Nutno připomenout, že finančně podporoval i mnohé prospěšné aktivity krkonošských Němců a získal si alespoň do určité míry také jejich respekt a úctu,“ připomněl KRNAP.

První turistickou cestu začal Harrach budovat už před 130 lety, v roce 1876. Propojila Harrachov s Labským dolem a Špindlerovým mlýnem, úsek mezi Bílým mostem ve Špindlerově Mlýně a Labskou boudou je nejstarší značenou turistickou trasou v Krkonoších.

„Trasa sleduje tok dvou významných krkonošských řek – Mumlavy a Labe. Vede kolem vodopádů, hlubokých dolů i horských luk. Za pozornost stojí především Labský vodopád, který padá do Labského dolu jen kousek od pramene Labe – k oběma se vyplatí krátce odbočit,“ popisuje trasu web Svazu měst a obcí Krkonoše – Krkonoše.eu.

Z rozcestí U čtyř pánů cesta pokračuje na Krakonošovu snídani a k Mumlavskému vodopádu, kolem něhož vede naučná stezka Živá mrtvá Mumlava. Odtud to už je do Harrachova co by kamenem dohodil.

„Harrach si přál, aby turisté do hor přinesli peníze a tím usnadnili život horalů. Nepodceňoval ani vliv české turistiky na národnostní život krkonošských Čechů. A přál si, aby tok turistů byl veden řádnými cestami a turisté aby se naučili chovat ke zdejší přírodě ohleduplně. To dokládá řada Janových nařízení, a zejména pak vyhlášení první krkonošské přírodní rezervace roku 1904 – Strmá stráň v Labském dole,“ sdělila správa parku.

I proto se za vstup na Harrachovu stezku platilo mýto dva krejcary. Ve stejné době v souvislosti s exkurzí dal hrabě vybudovat ještě dvě významné cesty: z Rezku k Dvorským Boudám (Exkurzní cesta) a od Dvoraček k Jizeře (Janova cesta nazvaná dle hraběte Harracha).

S turistikou souvisí i několik významných staveb s Harrachovou stopou. První je Labská bouda, kterou v roce 1877 koupil Harrach od Josefa Schiera a jednoduché stavení nechal zásadně přestavět. Vše muselo být hotové do roku 1879, kdy se v Krkonoších uskutečnila slavná lesnická exkurze.

Nová stavba dobře zapadla do krajiny a pro turisty byla v případě nebezpečí důležitým útočištěm. Na přání hraběte byla označena českou i německou tabulí. V letech 1889 a 1905 se jí dostalo dalších úprav. Počet hostinských pokojů vzrostl z 10 na 42.

„Výborné služby a nádherné okolí s Labským vodopádem z ní učinily jeden z největších turistických magnetů v západních Krkonoších,“ uvedl KRNAP. Roku 1965 ale bouda vyhořela a nahradila ji mohutná betonová stavba, která již s Harrachem nesouvisí.

Jeden z nejkrásnějších výhledů na Krkonoše i do nitra Čech nabízí rozhledna na Žalém. Základní kámen dříve železné vyhlídkové věže byl položen v květnu 1891 za přítomnosti hraběte Harracha. Železná konstrukce se ale ukázala jako nevhodná a nebezpečná, tak ji Harrach nechal nahradit kamennou pseudogotickou věží.

„Snaha o sbližování české a německé národnosti přiměla Jana, aby v sousedství rozhledny již před tím vybudoval svým nákladem dřevěnou restauraci a svěřil ji do péče českému nájemci,“ uvedl KRNAP. Rozhledna má otevřeno celý rok, každý měsíc však trochu jinak. Základní vstupné je 60 korun.

Oblíbeným Harrachovým místem byly i Dvoračky na křižovatce turistických cest. Když o Velikonocích 1893 lehla stará bouda popelem, na jejím místě postavil hrabě Hostinec u Dvoračky (Gasthaus zur Hofbaude). Jednu místnost si nechal vybavit krkonošským nábytkem, část je dnes uložena v Krkonošském muzeu v Jilemnici.

V Harrachově stojí za pozornost sklárna, jedna z nejstarších na světě. I do její historie se zapsal hrabě Harrach, kterého sklářství zajímalo od mládí. V letech 1854 až 1855, ještě za Janova otce, byla sklárna přestavěna a rozšířena. Koncem roku 1862 modernizovaný a prosperující podnik vyhořel, ale na přání Jana byla výroba obnovena už počátkem února 1863. Zdejší výrobky se staly světoznámými, vyvážely se do mnoha zemí a získaly řadu prestižních cen.

Sklárna pořád funguje, přibyl k ní minipivovar a pivní lázně. Je tu i muzeum s uceleou sbírkou historického skla z harrachovské produkce. Otevřeno má denně od 9 do 17 hodin, vstupné je 60 korun. Na exkurze do sklárny lze zavítat také denně od 8 do 15 hodin za 250 korun.

Jan Harrach má rovněž zásluhu na vybudování malebné železniční trati Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou (původně Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou).

„Jako prezident po léta stál v čele soukromé společnosti této zhruba 20 kilometrů dlouhé dráhy. Usiloval, aby železnice byla napojena na jizerskohorské a pruské dráhy. Přestože vše včetně plánů bylo již připraveno a začalo se s prvními pracemi, Harrachovou smrtí celá záležitost ztroskotala a napojení dráhy postrádáme dodnes,“ píše se v publikaci Po stopách hraběte Harracha.

Ale i nedokončená lokálka sehrála ve vývoji západních Krkonoš nezastupitelnou úlohu. Teď se tu často konají nostalgické jízdy.

Rodinná hrobka rodu Harrachů stojí v Horní Branné u Jilemnice. „Dodnes důstojně reprezentuje hrabata Harrachy jako jeden z nejpřednějších šlechtických rodů v bývalé podunajské monarchii. Harrachovská hrobka, ležící zhruba tři kilometry od jilemnického zámku, patří k nejnáročnějším a nejkrásnějším stavbám svého druhu u nás,“ poznamenal KRNAP.

Byla stavěna v letech 1840 až 1850. První pohřeb se zde uskutečnil v roce 1870 a poslední v roce 1935, kdy sem ukládali Janova syna, hraběte Ottu Harracha (1863–1935). Ostatky jsou uloženy v kryptě, jména zesnulých oznamují v hlavním prostoru zlatým písmem desky z černého mramoru.

Nejokázalejší pohřeb zažila Horní Branná v prosinci 1909, kdy se veřejnost loučila právě s Janem Nepomukem. „Dne 17. prosince uložena tělesná schránka miláčka českého národa do rodinné hrobky mezi první a druhou manželku. Věčná mu budiž památka a pokoj věčný,“ píše se v kronice Horní Branné. Dnes slouží hrobka jako smuteční obřadní síň, prohlídky jsou možné po domluvě.