„Musíte knihu zradit,“ říká Binoche o Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí

„Když jste dopředu přesvědčeni o výsledku, nejdete správnou cestou. Správná cesta je v nejistotě. Pokud se jí vydáte, najde si vás to samo,“ myslí si francouzská herečka Juliette Binoche. Hvězda filmů Tři barvy: Modrá, Anglický pacient, Čokoláda nebo Umění jíst a milovat je v těchto dnech hvězdou 60. ročníku karlovarského festivalu.

V rozhovoru pro úzký kruh novinářů mluví o svém snímku V nás, kde se proměnila v tanečnici, nebo vzpomíná, jak Věra Kunderová zhodnotila její herecký výkon v adaptaci slavného románu svého muže Milana Kundery z 80. let minulého století.

Jste v Česku, hrála jste v adaptaci Nesnesitelné lehkosti bytí. Nemůžu se nezeptat na váš vztah k Milanu Kunderovi.

Těsně před natáčením jsme spolu povečeřeli. Byla jsem nadšená, že se mohu s ním i Věrou setkat. Do filmu jsem byla vržena týden předtím, takže jsem se mohla připravit jen minimálně. Musela jsem se hodně soustředit, abych vystihla přízvuk své postavy. Navíc jsme začali natáčet od konce, dokážete si představit, že to nebylo jednoduché. Do Prahy jsem nemohla. Ale hodně jsem četla a také měla k ruce výbornou asistentku Martinu, která se mnou neustále mluvila se správným přízvukem, takže jsem její hlas měla v uších. Byla velice vřelá a zábavná.

Martina Skala? Žije teď v Hollywoodu.

Ano! Pozdravujte ji ode mě. Byla jako má záchranná vesta. Naskočit do takhle rozjetého vlaku opravdu nebylo snadné. Každé ráno jsem četla kapitolu románu, kterou jsme daný den natáčeli, bylo to důležité, pročítala jsem vždy specifické pasáže, abych se měla k čemu vztáhnout. Takové věci posilují vaši představivost, vaši duši. Velice jsem si četbu užívala a přelouskala jsem pak i několik dalších Kunderových knih.

S Věrou a Milanem jsme se setkali ještě po natáčení. Věra se přišla podívat i na film, ale moc se jí nelíbil. Řekla mi, že jsem se jí líbila já a má postava. Nevím, jestli to od ní nebyla jen zdvořilost. Tvrdila, že se ke mně dokáže vztáhnout.

Jaké bylo vědomí, že autorovi knihy se adaptace nelíbí, když přitom pro vaši kariéru šlo o poměrně zásadní dílo?

Když Věra řekla, že se jí líbí má postava, pomyslela jsem si: alespoň něco. Strašně nerada to zmiňuji před novináři, protože nechci vypadat pyšně. Ale takhle se vyjádřila. Jinak jsem s tím smířená. Někoho inspiruje kniha, někoho film. A myslím, že když děláte film, neměli byste se snažit knihu kopírovat, protože nejde o stejné formy vyjádření. Musíte knihu vlastně zradit.

Ve Varech uvádíte také snímek Tři barvy: Modrá polského režiséra Krzysztofa Kieslowského. Jaká byla práce s ním?

Krzysztof měl svůj styl, ovlivněný léty strávenými v Polsku. Co se herectví týče, neustále chtěl zkoušet, zkoušet, zkoušet, klidně třeba pětkrát za sebou, a pak natočit scénu na jediný pokus.

Zřejmě kvůli rozpočtu.

Kvůli rozpočtu, přesně tak mi to vysvětloval. A já mu říkala: „Proč nevyužiješ příležitost a nenatočíš to několikrát? Už nejsi v Polsku, můžeš si to dovolit.“ On řekl: „Ne, to je moc komplikované, pak mám ve střižně příliš mnoho možností. Zabírá to potom moc času.“ Jen když nastal technický problém, natočil scénu znovu. Tak jsem začala říkat: „Mám technický problém. Můžeme to dát znovu?“ Každou druhou scénu jsem chtěla zopakovat.

Musela jste se s ním hádat.

Pořád jsme se hádali. Ale vždycky s humorem. Pak jsem nicméně uprostřed natáčení onemocněla, točili jsme v zimě a mně bylo opravdu zle, měla jsem strach a byla jsem vyčerpaná. Řekla jsem: „Víš co? Vyhrál jsi. Pojedeme všechno na první dobrou.“ Byla jsem ale frustrovaná.

Naučil vás něco jako režisér?

Od všech režisérů, se kterými jsem pracovala, jsem se naučila, že klíčová je intuice. Je to stejné, jako když tančím nebo maluji. Musím vědět, co je pro mě důležité a co se mi líbí. Rozpoznat, co mi imponuje. A věřit tomu, co cítím.

V novém filmu nazvaném V nás jste se sama ujala režie. A zároveň jste se vzdala všech dosavadních zkušeností a vrátila se na začátek. Stala jste se tanečnicí, vaším choreografem byl Akram Khan. To je odvážné, dobrodružné. Co jste se naučila?

Jako začátečník musíte být znovu pokorný. A musíte si také dovolit opět nevědět, být neschopný, cítit se hloupě, být směšný. Musíte se vzdát očekávání. Ocitnete se v takovém zrádném okamžiku, kdy si musíte říct: Dobře, opravdu začínám od nuly. A pak se můžete učit. Jde to jen tehdy, pokud jste pokorní. Pokud se učíte a říkáte si přitom „jo, já vím“, nic se nenaučíte. Jde o způsob naslouchání, o způsob bytí.

I když své řemeslo děláte roky a roky, je potřeba vracet se na začátek. Tvoříte v rutině, v systému, ne v otázkách. A mě vždycky víc zajímaly otázky, protože v nich je pravda. Když jste dopředu přesvědčeni o výsledku, nejdete správnou cestou. Správná cesta je v nejistotě. Pokud se jí vydáte, najde si vás to samo.

Dává vám tanec něco, co by vám herectví nikdy dát nemohlo?

Ne, protože jsem herečka, která tančila. V pohybu jsem hledala stejný pocit, na jaký jsem zvyklá v herectví. Je to pohyb, který je vytančený, který je zahraný, plný pocitů lidské bytosti.

Mám pocit, že jste si podobné výzvy dávala celou svou kariéru. Od filmu Čokoláda až po nezávislé snímky. Jako byste nikdy nechtěla říct ne.

Ano, mám ráda nové věci. Nové výzvy vám vždycky dovolí být znovu naživu, prozkoumat různá témata a místa ve své mysli, ale také venku, geograficky řečeno, v jiných lidech, kteří přicházejí z jiných světů, mluví jinou řečí, mají své tradice. Jít do filmu, na který nejste zvyklí, přináší vždycky něco zajímavého.

Mluvíte o tom, že chcete být znovu začátečnice. V Karlových Varech přitom dostanete cenu za mimořádný přínos kinematografii. Jaké to ve vás vyvolává pocity?

Připadá mi to jako vtip. Ale vážně. Často si říkám: Proč všeho nenechat? Proč neodejdu do kláštera a celý den se nemodlím? Hledám pořád jiný způsob života.

Jednou jsem byla na návštěvě doma u íránského režiséra Abbáse Kiarostamího. Vzal mě do sklepa, kde měl spoustu cen. Ptala jsem se ho, odkud pocházejí. On na to: „Kolik cen máš ty?“ Říkám: „Já nevím, třeba deset.“ Kiarostamí jich měl kolem 150. „Aha, dobře,“ odpověděl Abbás. Objížděl všechny festivaly světa, pravděpodobně proto, že díky tomu mohl zůstávat mimo Írán a točit své filmy.

Nemám tedy tolik cen, jako měl on, ale už jsem jich také posbírala docela dost. Každopádně je nevyhledávám. Když už vám někdo cenu nabídne, nemůžete ji odmítnout. Řekli by si: „Kdo si myslíte, že jste, že odmítáte naše ocenění?“

Ceny ale nejsou potřeba. Nepřemýšlíte nad nimi, když stojíte před kamerou. V tu chvíli si říkáte jen: „Jak tohle zvládnu?“

Pokaždé?

Úplně pokaždé. Vždycky mám pocit, že nejsem připravená. Chápete, ocitnete se v tom prostoru nejistoty. Musíte tam být. Role vás musí vtáhnout na místo, kde se ptáte sama sebe, co vlastně znamená být lidskou bytostí. Je to naprostý opak jistoty.

Vyhledáváte role jinak než před 20 lety? Hledáte nové výzvy, podobné, jako byla ta ve filmu V nás?

Ano, to byla opravdu velká výzva. Jinak jsem si dlouho chtěla přečíst dobrý scénář o tématu uprchlictví. Už jsem jich dostala poměrně hodně, ale u žádného jsem nebyla přesvědčená. Turecký režisér Berkun Oya však před dvěma lety napsal scénář, který mi dával smysl. Nepůsobil černobíle, vzbuzoval spoustu otázek, nešlo v něm rozsoudit, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Prostě zůstával v té znejišťující zkušenosti, ptal se, co to znamená být uprchlík, co znamená snažit se adaptovat. Takže tenhle scénář si mě našel.

A pak se chystám na divadelní hru, kterou jsem dělala už loni v řeckém Epidauru. Vracíme se k ní s libanonským režisérem a dramatikem Wajdim Mouawadem. Miluji jeho hry, zvlášť jednu, která trvá asi pět a půl hodiny, ale já ji viděla několikrát, protože jsem ji prostě potřebovala zažít znovu. Konečně jsem našla režiséra, s nímž mi dává smysl spolupracovat. Napsala jsem mu ve tři ráno, byl překvapený. A pak jsme spolu nazkoušeli hru.

Pokaždé je to prostě jiná zkušenost. Jde o to umělecké setkání, o to, navzájem si porozumět, předat si něco speciálního. Nechci dělat filmy jako na kolovrátku. Miluji svou práci, vlastně to pro mě ale práce není. Je to zkoumání, odhalování. A musí to být smysluplné, nejen pro mě, ale i pro lidi, nesmím marnit jejich čas. Musí to přece stát za to. Jestli ne, běžte dělat něco jiného. Zajděte si do parku. To je smysluplnější než špatné umění.