Černá kočka z Prahy. Kraloval na MS, pak gólmana dostihla chilská kletba

Celá horda se jich nahrnula do šatny. Novináři, kameramani, fotografové. Povykovali, překřikovali jeden druhého, žvatlali v jednom kuse španělsky a taky portugalsky to své: Maravilloso, Lo mejor, O melhor.

Chilané to byli. A pár Brazilců mezi nimi.

Jeden chlápek z direktoriátu turnaje držel v rukou pozlacenou sošku brankáře krotícího ve výskoku centrovaný balon a pátral po gólmanovi Schrojfovi, aby mu ji předal. Obřadně, ale přitom tak, aby je fotografové a kameramani zvěčnili oba.

Jeho i Viliama Schrojfa.

Černou kočku tam odněkud z Evropy, která podceňovaným Čechoslovákům vychytala postup do finále mistrovství světa, a direktoriát proto rozhodl, že třicetiletý Schrojf bude vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu.

Třičtvrtě hodiny před výkopem zápasu o Zlatou Niké.

Ve chvílích, kdy trenér Rudolf Vytlačil chodil v útrobách Estadio Nacionale v šatně od jednoho hráče k druhému a vsugerovával jim, že jsou lepší než ti Garrinchové, Amarildové, Zitové a všichni ti Brazilci, které ani pořádně neznal jménem, takže proč před nimi mít respekt, natož se strachovat.

„Už jste s nimi hráli a ani s tím jejich Pelém v sestavě vás neporazili,“ připomínal zápas ve skupině, který skončil bez branek. „A teď toho Pelého nemají, takže jim ukážete, že jste lepší než oni.“

Jen k Schrojfovi nestačil dojít.

K Schrojfovi omámenému vším tím humbukem, na který nebyl zvyklý, protože ceremoniím se vždycky vyhýbal. I tu krásnou sošku položil na lavici vedle sebe - jako by tušil, že je předzvěstí toho, co ve finále přijde. Centrovaných balonů od Amarilda a Djalmy Santose, které nezkrotil, a Čechoslováci proto 17. června 1962 v Santiago de Chile ze snu o Zlaté Niké procitli.

***

„A ty seš kdo?“

„Schrojf. Vilém Schrojf. Ale říkají mi Viliam, jako mému tátovi.“

„Ze Sudet? Anebo taky ze Slovače, jako tihle dva?“ přejel trenér Vytlačil pohledem košického Polgára a bratislavského Čírku, kteří stáli ve dvaapadesátém roce hned vedle kluka v zeleném vojenském mundúru s lodičkou naraženou až do čela, aby zamaskovala vlasy dávající se už kvapem na ústup.

„Ne, soudruhu trenére. Z Prahy. A ze Žižkova k tomu. Ale teď vlastně z Hostivaře,“ zahlásil poslušně Schrojf.

Vytlačilovi hned problesklo, co se dočetl v papírech ještě předtím, než jeho noví svěřenci nastoupili na buzerplac, aby se s nimi seznámil.

„Tak to jsi ty, co se nabízel Pražákům. Chtěl jsi do ATK nebo aspoň do Tankisty, a teď je z tebe letec,“ prohlížel si nový trenér olomouckých fotbalistů rekruta. Schrojf, ještě než narukoval, sedl a v mladické troufalosti sepsal sáhodlouhou litanii, že by si chtěl odkroutit vojnu tam, kde by mohl hrát fotbal a chytat. A popisoval, kolik zápasů už má za sebou ve strašnické Admiře, kde za sobotu a neděli zvládne klidně i tři, čtyři mače. Za dorostence, rezervu i áčko klubu z pražské periferie. Však už ho povolali i do juniorského výběru Prahy, pochlubil se i obrázkem vystřiženým z tělovýchovného časopisu Ruch.

Jen to, že ho fotbal baví daleko víc než zamaštěné montérky v dědově autodílně, kde se stejně jako jeho táta vyučil automechanikem, neměl nejspíš přidávat.

Psala se padesátá léta a nechuť mladého kluka k poctivé práci se zdála vojenskému náčelnictvu v tu ránu podezřelá. Nemluvě o dědově autodílně a strýcově autodopravě, o které se také rozepsal. Však na to olomoucký velitel Křídel vlasti, kapitán Macháček, ihned upozornil trenéra Vytlačila.

„Pozor na něj. Sice původem z dělnického Žižkova, ale poctivá práce mu nejspíš není po chuti a raději by čutal do balonu,“ zdůraznil. Několikrát vzal do rukou papírové desky se složkou lejster, jež se vedly o každém vojákovi, kterého mu převeleli na olomoucký Šibeník.

Macháčka udělali velitelem. Vojáka každým coulem, který neměl o nějakém čutání do míče ponětí. Paragána, jenž měl za sebou stovky seskoků a raději by velel někde u opravdové jednotky, kde by vojáky zoceloval k boji.

Však hned všem těm fotbalistům Krausům, Pucherům, Jarešům, Hledíkům a Urbanům, stejně jako hokejistům Bacílkům, Vidlákům, Kubátům, Šmatům, Pitnerům a Pokorným, připomněl, že ani pro ně nebude vojna žádná kojná. O to že se postará, jako že se kapitán Macháček jmenuje.

To tak, nějaké úlevy z výcviku. Volno, které po tréninku a utkáních chtěli. Ani na přímluvy trenérů nedal.

„Nejvíc se zocelí a na ty další vaše zápasy se nejlépe připraví při výcviku. Tam poznají, co život opravdového vojáka obnáší. Už soudruh Suvorov nás učil, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ vyprovázel ze své kanceláře tu Rudolfa Vytlačila od fotbalistů a jindy zase Jiřího Antona od hokejistů, když přišli, aby ze svých nároků něco ubral.

Tadeáš Kraus, Jiří Hledík, Anton Urban, Michal Pucher, stejně jako Stanislav Bacílek, Václav Šmat či Jaroslav Pitner proto poznávali, co obnáší vojenský dril a parašutistický výcvik. I do staré Dakoty nasedali, aby si vyzkoušeli opravdový seskok padákem a při dopadu předvedli, jak se umí zabalit do kotoulu.

Nadávali všichni. Remcali, že si oddělají kolena a klouby.

Jen jeden z nich nehudroval - a ještě si přidával, jen aby dokázal, jak je obratný a mrštný. Nikoli kapitánovi Macháčkovi, ale trenérovi Vytlačilovi.

Viliam Schrojf, kterého nejdřív poslali vojákovat k posádce leteckého útvaru do Liberce, kde neměli ani pořádné fotbalové mužstvo. Vzpomněli si na něho, teprve když na konci dvaapadesátého roku padlo rozhodnutí, že každá složka ozbrojených sil musí mít už v příští sezoně svůj fotbalový a hokejový tým. A nejen nějak sflikovaný a všelijak poskládaný, ale pořádný, protože bude hrát ligu.

V Praze se tak vedle už existujícího ATK dával narychlo dohromady Tankista, v Bratislavě Červená hviezda a v Olomouci zase Křídla vlasti, mající reprezentovat letecké ozbrojené složky.

Teprve tehdy vytáhli dopis kluka z Hostivaře, který se sám nabízel, že si odkroutí vojnu v některém z vojenských mančaftů.

Proto převeleli Schrojfa z Liberce na Hanou, kde se mohl Vytlačilovi na hřišti i při parašutistickém výcviku předvést a trenéra přesvědčit, že by ho mohl postavit i k zápasům o body v přeboru republiky. Kluka, který do té doby chytal jen na pražské periferii za Admiru XIII a o kterého neměl v hlavním městě žádný z klubů zájem.

***

„Prazvláštní doba, ale pro mě vlastně šťastná. Vždyť ze hřiště Admiry, kolem kterého nebyl ani plot a míč nám létal do polí, jsem stál najednou v bráně na ligových stadionech. Na pražské Letné, v Bratislavě na Tehelném poli. V Kladně i v Košicích… V Praze přitom o mě nikdo ani pohledem nezavadil. Copak Sparta, ta měla tehdy v bráně André Houšku, Slavia zase Lojzu Jonáka a ÚDA Vencu Pavlise, ale ani z žižkovské Viktorky, která měla tehdy ve Strašnicích na Třebešíně hřiště kousek od toho našeho, si mě nikdo nevšiml. A z karlínské Čechie, která ještě v padesátém roce hrála nejvyšší soutěž, také ne.

Nezdál jsem se jim dost šikovný.

Přitom mně stačila jediná a ještě na třináct zápasů okleštěná sezona v modrém dresu Letců, abych se ocitl v reprezentaci. Nejdřív studentské, protože nás s Tadeášem Krausem vybrali do mužstva, které startovalo na srpnovém Světovém festivalu mládeže a studenstva v Bukurešti. A za měsíc mě trenéři Borhy a Luka povolali do reprezentace zase. Už ne studentské, ale mezi první garnituru. A Tadeáše Krause také…

A kdyby jen to, na pražském Strahově mě poslali v přátelském zápase s Maďarskem na druhou půli do brány. A proti takovým playerům, jejichž jména vyslovoval s respektem celý svět. Puskás, Zakariás, Hidegkuti, Boszik, celkem devět z těch, kteří hráli rok nato ve finále mistrovství světa, proti nám nastoupilo. Prohráli jsme 1:5, ale já dostal z těch pěti gólů jen jeden. A to ještě od Puskáse po rozehraném trestném kopu. Tedy jestli jsem to byl vůbec já, protože v jedněch novinách se psalo, že po Imrovi Stachovi se po přestávce postavil do brány jakýsi Schrejf a v jiných zase, že chytal Šrojf, a v dalších chytal Schrojff.

Správně ale mé jméno nenapsali nikde.“

***

Zase až tolik to dvaadvacetiletému Schrojfovi vadit nemuselo. Podstatné totiž bylo, že už o něm věděli. Trenéři, stejně jako soupeři.

O klukovi vysokém pouhých 175 centimetrů, ale mrštném jako kočka, který létal vzduchem, jako by ho katapultovali od kniplu Dakoty. Odvážném gólmanovi předvádějícím robinsonády jako vystřižené z filmových žurnálů, ale také krotícím střely a vypálené míče v kotoulech okoukaných a nacvičených při parašutistickém výcviku. Mladém nebojsovi mlátícím sebou o zem a vrhajícím se protihráčům pod nohy. Jedno, zda šlo zrovna o nohy nóbl fotbalisty Pepiho Bicana, oblékajícího už zase dres pražského Dynama, nebo neukočírovatelného Emila Pažického z Tehelného pole, ostravského kanonýra Miroslava Wiecka či třeba vyhlášeného kladenského brusiče Miroslava Linharta.

Přitom klidném, rozvážném a počínajícím si, jako by proti takovým hráčům chytal odjakživa.

Však také z třinácti zápasů, neboť jen tolik se jich ten rok odehrálo v přeboru republiky, jich osm odchytal s čistým kontem. Za celý ligový ročník dostal pouhých sedm gólů.

Žádný z ligových brankářů se mu nemohl rovnat. A že už měli něco za sebou, takže jména Stacho, Reimann, Pavlis, Dolejší, Houška, Jonák na rozdíl od toho jeho nikdo nekomolil.

To jeho se přitom nikdy pořádně nenaučili.

A to i přesto, že ligovým zápasům armádních celků byl v novinách i rozhlasových reportážích věnován prostor větší než finále mistrovství světa. A zvlášť když přišel mezi své vojáky ministr národní obrany, armádní generál dr. Alexej Čepička.

Zápas Tankistů s Letci si nenechal ujít ani jedinkrát, a to se ví, že při nich muselo probíhat všechno patřičně po vojensku.

„Již před utkáním přišli do hlediště letci se svou hudbou a pak za nimi tankisté, rovněž s hudbou. Bezvadně provedený nástup obou družstev, vpravdě vojenský, nové, krásné modrobílé úbory letců a černobílé tankistů, svěží rozcvičení před utkáním a vskutku dobrý, stručný, lidsky prostý a hřejivý proslov v místním rozhlase, to vše byl úvod, jaký na našich přebornických utkáních nevidíme. Když pak ještě pionýři odevzdali hráčům kytice a vojáci si odevzdali dary - modely tanku a letadla a sošky tankisty a letce každému hráči, to už bylo vidět, že je zde, před zraky samotného náměstka předsedy vlády a ministra národní obrany arm. gen. dr. Alexeje Čepičky, vyjádřen zcela nový duch a pojetí sportovního střetnutí,“ líčil dobový tisk, co takové střetnutí dvou armádních nováčků přeboru republiky obnášelo.

Jen Schrojfovo jméno zase popletl, protože Křídlům vlasti dopomohl k vítězství 1:0 Schroif.

***

„Nasedej a nemluv. Jedeme k nám na Tehelné pole. Trenér Šťastný už na tebe čeká,“ zavelel Ján Arpáš, který poctivě vartoval před bránou Hanáckých kasáren a čekal, dokud z nich Schrojf nevyjde.

„Jsem Arpáš. Jáno Arpáš. Taky jsem ve Slovanu kopal a nějakých 150 gólů jsem za něj v lize nastřílel. A taky jsem hrál v turínském Juventusu. Teď ale na Tehelném poli správcuju,“ představil se, aby tomu vykulenému klukovi bylo jasné, o koho jde a kam ho poveze.

„Chtěl bych nejdřív domů. Do Prahy za manželkou a dcerkami,“ nesměle se bránil Schrojf.

Marně. Arara, jak se fotbalové legendě od Dunaje přezdívalo, měl své příkazy a těch se držel. To tak, aby si toho kluka nechali vyfouknout! Poveze ho do Prahy a tam už určitě budou čekat nějací šíbři ze Sparty, Slavie či z Bohemky a odloudí jim ho.

A oni gólmana potřebují. Todovi Reimannovi už je třiatřicet a není na něho spolehnutí jako dřív. „Však se znáte. Byli jste spolu ve Švajcu a teď ho vystřídáš u nás ve Slovanu,“ připomněl světový šampionát v roce 1954, kam Schrojf letěl jako třetí brankář, aby v případě nouze zaskočil za rutinéry Reimanna a Stacha.

Nezaskočil, zkušenost to však byla.

Veliká a on, náhradník, samozřejmě doufal a věřil, že nikoli poslední. Zvláště když viděl, co takový Santamaria, Schiaffino či Varela s míčem u nohy dovedou a jakými nechytatelnými pumelicemi Stojaspal, Probst, ale také Hanappi s Happelem zasypávali Stacha.

Jednou si proti nim také zachytá. Jako Reimann a Stacho ve Švýcarsku. Anebo jako jeho klukovský idol Plánička. A nejraději také ve finále mistrovství světa.

Nejspíš i proto sedl do auta a cestou z Olomouce na bratislavské Tehelné pole poslouchal, jak mu Jáno Arpáš vykládá, že všechno je už zařízené a obstarané.

„Byt dostaneš, zaměstnání obstaráme, rodinku přestěhujeme, i s tou tvojí Admirou je všechno vyřízené a nijak ti bránit nebude. Jedna skříň to spravila. Pěkná, dubová, 1 500 korun nás stála. To víš, náš tajemník Jožo Múdrý v tom umí chodit. I o tebe se postará, budeš dělat na městském úřadu garážmistra, žádný strach. A z Jima, našeho trenéra Šťastného, také ne. Sám přišel s tím, abychom tě přivedli, protože si se mu moc líbil, když jsme s vámi hráli,“ připomněl Arpáš listopadový vzájemný zápas, v němž olomoučtí Letci vyhráli 5:1 a na Schrojfa si nepřišli ani Pažický, Tegelhoff, Gajdoš či jeho mladší bratr Emil.

Když Leopold Šťastný viděl, jak brankář Letců létá vzduchem, mlátí sebou o zem a s jakou kuráží se vrhá do střel i pod nohy protihráčů, hned zavelel: „Toho chci, toho mi přiveďte.“

A co Jim řekl, to znělo na Tehelném poli jako rozkaz.

***

Na trenéry měl štěstí. V olomouckých Křídlech vlasti si jeho talentu, zarputilosti a touhy něco dokázat všiml Rudolf Vytlačil okamžitě. V bratislavském Slovanu Šťastný vytušil, že ve Schrojfovi bude mít gólmana na celé další desetiletí. Pár tréninků mu k tomu stačilo.

Ochota, s jakou si tenhle Pražák přidával další a další dávky po každém tréninku, ho v tom utvrzovala. Nebylo dne, aby Schrojf nepřicházel dřív než ostatní a po přípravě nezůstával, zatímco jeho noví spoluhráči se dávno rozprchli.

Vytáhl švihadlo a skákal, až se z něj lilo. Pak si ještě zacvičil s medicinbalem a navrch začal metat kotouly, přemety a salta. To když zrovna nepřemluvil některého ze spoluhráčů, aby s ním zůstal i po tréninku a střílel na něho ze všech pozic.

„Za každý gól ti dám korunu,“ sliboval, jen aby některého zlákal.

Na starou Proletárskou tribunu na Tehelném poli se chodilo dívat na tréninky i pět tisíc fanoušků, aby viděli toho Čehúna v akci.

Je jako z gumy, vzdychali úžasem.

„Však už mu Jim vymyslel přezdívku. Pro něho i pro nás už to je a napořád bude Gumár,“ prozradil Schrojfův staronový spoluhráč Tono Urban.

Se Schrojfem spolu válčili za Čepičky u Letců v Olomouci a teď se sešli zase ve stejném dresu. Opět modrém, protože modrá byla barvou Křídel vlasti a Slovanu zrovna tak.

A modrá byla nejen barvou dobrou, ale pro Schrojfa i šťastnou.

Hned prvním rokem v ní se Slovanem slavil mistrovský titul.

***

Na naplnění klukovského snu, že jednou bude stejně skvělým gólmanem jako Plánička a na mistrovství světa bude čelit Němcům, Italům či dokonce Brazilcům, si však musel ještě pár let počkat. Trenéři Rýgr s Kolským ho sice v šestapadesátém roce vzali na památný reprezentační zájezd do Jižní Ameriky, při němž byli čtyřicet dnů na cestách a nalétali přes pětadvacet tisíc kilometrů, jenže marná sláva, mistrovství světa to nebylo.

Kus snu si přesto splnil.

V Sao Paulo se postavil do brány na poslední čtvrthodinu v utkání s Brazílií, za kterou nastoupili Zizinho, Pepe a oba Santosové - Djalma i Nílton. A čtyři dny nato si v Montevideu vyzkoušel, jaké to je čelit uruguayskému kouzelníkovi Santamariovi. V Buenos Aires pak odchytal celý zápas proti Argentincům, stejně jako v Santiago de Chile na závěr turné proti domácím Chilanům.

Za dva roky chybělo k naplnění další Schrojfovy touhy málo. Karel Kolský ho sice zařadil do dvaadvacetičlenné nominace pro mistrovství světa ve Švédsku, jenže do Skandinávie nakonec letělo jen osmnáct hráčů.

To až trenér, který se ho jako jednadvacetiletého kluka na buzerplacu v olomouckých kasárnách ptal „A ty jsi kdo?“, mu pomohl sen naplnit.

Rudolf Vytlačil, pro Schrojfa trenér osudový.

„Výjimečný. A zvláštní. Na teorii si nikdy nepotrpěl, metodické listy a pokyny, které mu posílali z pražského ústředí, strkal do šuplíku, aniž by se na ně někdy podíval. Všechno dělal po svém. Spoustu věcí úplně naopak, než na něm chtěli. Možná na just, nejspíš proto, že měl školu života z Vídně a ze Slavie, která byla nad všechny teoretické poučky,“ vzpomínal na něho Schrojf.

***

„Ukaž mi tři prsty,“ vybafl Vytlačil na Schrojfa ležícího na zemi bezvládně jako boxer na podlaze ringu. To jugoslávský šutér Skoblar ho poslal na trávník. Bombou, kterou ho trefil do hlavy.

Schrojf se na trenéra vytřeštěně díval a nereagoval. Otřesený z inkasované rány, ještě víc ale z laciného gólu, který mu dal krátce předtím Jerkovič.

Čtyři zápasy odchytal v Chile jako z partesu. Na stadionu ve Viňa del Mar z něho byly zoufalé španělské hvězdy Gento, Suárez, Puskás i del Sol, protože mu nedokázaly dát gól. A v dalším zápase si na něho nepřišel ani jeden z brazilských kouzelníků. A že to s balonem uměli a dělali si na hřišti, co chtěli. Vavá, Didi, Pelé, Zito, Zagallo, Garrincha…

A po čtvrtfinále maďarský trenér Lajos Baróti jen nevěřícně pronášel: „To Schrojf nám zatlačil oči.“

Nemohl pochopit, že jeho tým po utkání hraném na jednu bránu na šampionátu skončil. „Šestiruký zázrak nás vyřadil. To Schrojf zlikvidoval mé mužstvo, které bylo přinejmenším tak dobré jako naše Aranycsapat,“ připomínal slavnou maďarskou jedenáctku, která na počátku padesátých let neprohrála 32 zápasů v řadě, ale když měla na světovém šampionátu ve Švýcarsku potvrdit svou nadvládu nad fotbalovým světem, ve finále vyhořela.

„Nechali jsme tě schválně vyniknout. Zatím jsi tady nic pořádného nechytil a teď budeš slavný,“ dobírali si brankáře Popluhár, Novák, Masopust - a Vytlačil s nimi, když po vítězném čtvrtfinále s Maďarskem skloňoval fotbalový svět jméno Schrojf ve všech pádech a oni odnášeli svou „Černou kočku“ ze hřiště na ramenou.

A teď je v semifinále proti Jugoslávii takhle pohřbí. Nechá Jerkoviče, aby vyrovnal.

„Ukaž mi tři prsty,“ slyšel jakoby zdáli Vytlačila. Využil nuceného přerušení zápasu, neboť Pluskal při obranném zákroku protrhl síť za zády knokautovaného Schrojfa a pořadatelé ji museli zalátat. Schrojf zvedl jeden, ale trenér se nenechal odbýt.

„Říkám tři.“

„Ať je po jeho,“ pomyslel si Schrojf a ukázal trenérovi tři prsty.

„Fajn, jsi v pořádku. Můžeš chytat dál. A chytej bez obav, ty tři góly nakonec dáme,“ uklidnil Vytlačil omráčeného Schrojfa a odkráčel na lavičku.

Měl pravdu. Scherer ke gólu Kadraby skutečně ještě dva přidal a Schrojf se mohl chystat na finále mistrovství světa, které si vysnil už jako kluk.

***

Dovezli je z ruzyňského letiště na strahovský stadion, přerušili probíhající atletický mítink Evžena Rošického, Novák s Pluskalem a Masopustem napochodovali na trávník se stříbrným pohárem vicemistrů světa, který přivezli z Chile.

Provolávali jim slávu, zahrnovali slovy díků za vzornou reprezentaci, rozdávali tituly zasloužilých mistrů sportu s čestnými uznáními navrch, představovali jednoho po druhém.

Kapitána Nováka, Masopusta, Pluskala, Popluhára, Kvašňáka, Scherera, Lálu, Kadrabu, Pospíchala, Jelínka… Jen na něho se nedostalo.

Předseda tělovýchovy František Vodsloň si ho totiž spletl s funkcionářem Václavem Jírou. Sice také bývalým fotbalistou a rovněž s člověkem vlasy na ústupu, ale přece jen mužem už poněkud korpulentnějším, který s výpravou letěl na kongres FIFA a byl trenérovi Vytlačilovi k ruce.

„Schrojf stojí vedle,“ špital Pluskal, když první muž socialistické tělovýchovy cpal Jírovi do rukou glejt zasloužilého mistra sportu a jal se mu gratulovat ke skvělému brankářskému výkonu na šampionátu.

Lapsus na druhou. Proto se také Schrojf hned po strahovské ceremonii vytratil a do dejvického hotelu International s ostatními na slavnostní večeři nejel. Nikdy neměl podobné trachtace moc rád - a teď ještě tohle.

Možná mu přece jen zazlívali finálový zápas s Brazilci.

Tam v Chile nikdo ani necekl a slovem mu nepřipomněl chyby, kterých se dopustil. Nejdřív gól Amarilda střílejícího pomalu od lajny. Pak třetí od Vavy, kdy mu míč vypadl z rukou jako nějakému školákovi.

„Takový gól, jako ti dal Amarildo, vstřelil Toník Pučů v Římě ve finále Italům a milovali ho všude. Doma i v Itálii, protože šlo o výstavní kousek, co předvedl. A ty jsi holt takový gól dostal,“ uklidňoval ho Vytlačil.

Jenže on to někde v sobě měl. Stokrát si mohl říkat, že Amarildo pálil z míst, odkud žádný útočník nevystřelí, a že při centru Vavy ho oslnilo zapadající sluníčko. Ani čepice s kšiltem, kterou si do druhého poločasu nasadil, mu nepomohla. To ten virvál před finále ho tak rozhodil. Blesky fotoaparátů sršely jako v nejprudší bouřce, kamery vrčely, novináři překřikovali jeden druhého, aby jim něco pověděl.

Co jim měl povědět? Česky ani slovensky nerozuměli, anglicky neuměl ani on, ani oni, němčina mu byla k ničemu. Pár španělských a portugalských slovíček, která v Chile pochytil, na rozhovor nestačilo.

Byl z toho vpádu zpovykaných Jihoameričanů na prášky. A trenér také.

Až při večeři, na kterou pozvali obě mužstva, zaslechl, že Vytlačil ještě před nástupem k zápasu promlouval s radou starších. S Novákem, Pluskalem, Masopustem a Popluhárem. A že se s nimi radil, jestli by snad neměl poslat do brány Pavla Koubu.

„Když to udělám a on dostane nějaký blbý gól, doma mě sežerou a celý život budu mít na talíři, že jsem se z toho mumraje podělal a nepostavil Vildu. A když to podělá Vilda, nic se vlastně dít nebude, protože on nás do finále dostal,“ měl Vytlačil při debatě s vedoucím výpravy Josefem Roglem své vysvětlení.

U stolku, na němž se povalovala Zlatá Niké. Nikým nehlídaná, žádnými bodyguardy nestřežená.

„Brazilci ji tam jen tak pohodili. My si jí také nevšímali, protože na baru bylo všechno grátis, takže proč se vracet k něčemu, co už bylo stejně za námi? To jen Vilda u ní postával a asi dumal, jestli by si jí neměl potěžkat, když ji nevzal do rukou na hřišti,“ vzpomínal Josef Jelínek na zádumčivého Schrojfa, kterého vzpomínky na finále sužovaly na večeři i potom v Praze.

I proto se po skončení strahovské slávy vytratil a ještě ten den večer odletěl do Bratislavy. Sám, bez svých slovenských spoluhráčů Popluhára, Scherera, Molnára, Buberníka, Tichého a Štibrányiho, kteří dorazili na tenisové kurty Slovanu k přivítání ve své domovině až další den. I se Schrojfem, i když i tam si nejlepší gólman světového šampionátu v Chile posteskl: „Nejenže mi celý život komolili jméno, ale musel jsem si zvyknout i na to, že pro Slováky jsem byl celý život Čehúnem a Češi mě zase považovali za Slováka.“

***

Finálová kletba z Estadio Nacional v Santiagu jako by ho nepřestala pronásledovat. Visela nad ním jako noční můra. Stále se připomínala. Dál byl sice zázračnou Černou kočkou, jenže jeho hvězda postupně pohasínala. Ve Slovanu i v reprezentaci.

Postřeh a reflexy měl úžasné, ani odvaha ho neopustila, chyb však přibývalo. S balony posílanými do šestnáctky měl čím dál větší problémy. Zmatkoval, centry podbíhal nebo na ně nedosáhl. S touhou se při každém zákroku předvést a vysloužit si obdiv a úžas bariér to přeháněl až příliš. Od mládí si zakládal na tom, že chytá i na efekt a že se přece nebude snižovat k vyrážení míčů, když je dokáže zkrotit do holých rukou nebo je parádní robinsonádou lapit a ještě navrch přidat výstavní kotoul.

Jenže fotbal už byl jinde. Brankáři - a útočníci také.

„Vildo, s tebou v bráně prohráváme, když je soupeř ještě v Kysaku,“ obouval se do Schrojfa trenér Šťastný, když se minely Černé kočky stávaly pomalu pravidlem. A slyšet od Jima o Kysaku, vesničce na samém východu Slovenska, to byla pro každého hráče na Tehelném poli ta největší potupa.

„Jeden zápas mi nevyjde a všichni v tu ránu zapomenou, co jsem pro Slovan udělal,“ brblal Schrojf.

Šťastný však byl neoblomný a se Schrojfem přestal počítat. Dal mu na srozuměnou, že musí o štaci dál. Třeba až tam někam ke Kysaku. Do Košic k železničářům. Nebo až na druhou polokouli k protinožcům, které si Černá kočka tolik podmanila při památném klubovém zájezdu po Asii a Austrálii.

To pro doktora Jíru, který na podzim třiašedesátého roku převzal po Vytlačilovi národní tým, představoval Schrojf dál jistotu. Černou kočku, která svými výkony pomůže mužstvu k postupu na světový šampionát do Anglie. A tam třeba ke stejnému tažení, jaké zažilo v Chile.

„Brankáři přece zrají jako víno. Čím starší, tím lepší,“ hájil Schrojfa a vytrvale ho dál posílal mezi tyče.

I v pětašedesátém roce v dubnovém kvalifikačním zápase na bratislavském Tehelném poli proti Portugalsku. Po dvaceti minutách dal Schrojfovi Eusébio podobný gól, jaký mu vstřelil Amarildo v Chile. Z nemožného úhlu. Prakticky od zadní lajny. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco Brazilec střílel z levé strany, Eusébio pálil z pravé.

Schrojfovu chybu se spoluhráčům napravit nepovedlo. A nenapravili ji ani o měsíc později v dalším díle bitvy o Anglii v Bukurešti. Po půlhodině vypadl lehoučký centr Schrojfovi z rukou a doslova se doploužil za jeho záda.

Se snem o postupu do Anglie byl konec.

Stejně jako se zářnou kariérou nejlepšího gólmana světového šampionátu v Chile.