Někde mezi Havlem, knížetem a Zemanem. Česko hledá své místo na mapě světa

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Karel Schwarzenberg si díky své autoritě a jako unikátní persona mohl v diplomacii dovolit lecjakou hyperbolu. Třeba pokárat francouzského prezidenta Sarkozyho, že si vůči Romům počíná jako rasista, nebo si na prsa připnout odznáček „Putine, ke mně! Na místo!“ a vyrazit s ním do Poslanecké sněmovny.

Obojí se za jeho ministrování skutečně stalo.

Hezky se na to vzpomíná. Nebyla to prázdná gesta. A mohli jsme si pěstovat pocit, že můžeme mít výsadní místo na mapě světa a ještě k tomu pozici globálních hodnotových světlonošů. Podobně jako za Václava Havla.

Ale zřejmě i se Schwarzenbergovou smrtí přichází čas se smířit s tím, že už jde hlavně o vzpomínku. A že ani po zemanovském vychýlení není možné se úplně vrátit do jejího tepla a komfortu.

Nastupující česká diplomatická generace se snaží najít správný poměr mezi ideály a pragmatismem – nebo mezi Havlem a Zemanem, chcete-li.

Příklad tohoto českého diplomatického remixu? Když poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, bývalý šéf „havlovské“ organizace Člověk v tísni a zároveň někdejší první náměstek Schwarzenberga, jede oživovat vztahy s komunistickým Pekingem ve jménu podpory Ukrajiny.

Ať chce, nebo ne – a ať se nám to líbí, nebo ne – pozice doyena české zahraniční politiky přechází po skonu Schwarzenberga na současného europoslance za ODS Alexandra Vondru. Souputník Havla i knížete od disentu až po Hrad a vládní posty je nezpochybnitelným pokračovatelem tohoto českého diplomatického „rodu“.

Na Schwarzenberga vzpomíná mimo jiné jako na svého učitele. Místo pověstných hraběcích rad prý tento český šlechtic poskytoval knížecí vyprávění zahalená do důvěrného a voňavého kouře dýmky.

„Mimo jiné nás v začátcích naučil, že diplomacii je potřeba vytáhnout z oficiálních salonů. Vzít své partnery na konkrétní místa paměti nebo prostě na chalupu. V takovém prostředí lidé víc naslouchají a víc o sobě řeknou,“ popisuje pro Seznam Zprávy Vondra příklad z knížecí učebnice.

Měli k sobě lidsky blízko, i když v časech společného vládnutí se rozcházeli například v pohledu na unijní politiku. Jaká má být podle Vondry česká zahraniční politika ve „středním věku“ republiky, aby zahrnovala i odkaz Schwarzenberga?

„Nesmíme jen mlít tu svou, ale musíme chápat, co chtějí ostatní. Musíme naplňovat naše zájmy, aniž bychom zrazovali naše hodnoty a nacházet rovnováhu mezi ideály a reálnými možnostmi,“ říká muž, který má dodnes významný vliv na zahraniční politiku stávající vlády coby důležitý stranický expert občanských demokratů.

Schwarzenberg byl donedávna aktivní součástí české zahraniční politiky, a to i když byl „jen“ ministerský důchodce. Jak Seznam Zprávám řekl jeho aktuální nástupce, ministr Jan Lipavský, do Černínského paláce pravidelně docházel.

„Často jsem ho zval na ministerstvo zahraničí a byl za to rád. Byl pravidelným hostem na zahraničně-politickém čaji, což jsou setkání, která na Černínu pořádám pro odbornou komunitu k důležitým otázkám zahraniční politiky. Téměř vždy pokládal otázky, uměl jasně a pregnantně udeřit hřebíček na hlavičku,“ popsal Lipavský.

Opřít se o rady knížete mohl podle svých slov i ve složitých časech, kdy čelil výpadům exprezidenta Miloše Zemana při nástupu do úřadu.

„Inspiroval nejméně dvě generace českých diplomatů, včetně mě. Věděl, jak nesamozřejmá a křehká je naše svoboda a demokracie i postavení Česka v Evropě a ve světě. Věděl také, jak důležité je podporovat lidská práva a ty, kterým jsou upírána, všude ve světě. V tom všem bude česká diplomacie pokračovat i po jeho odchodu,“ ujišťuje ministr.

Není důvod podezírat ministra Lipavského, že jde jen o pietní fráze. Po celou svou politickou kariéru razí hodnotově orientovanou zahraniční politiku. Ale i on má za sebou „dospělácký“ křest „reálpolitikou“. Proti prezidentovi Petru Pavlovi už pár týdnů hájí snahu vlády vyslat do Moskvy plnohodnotného velvyslance – namísto dramatického protiputinovského gesta v podobě ponížení diplomatických vztahů.

Z Černínského paláce, na němž už dva roky vlaje pirátská vlajka, v poslední době zaznívá, že i „good guys“ musí ve složitém světě, zvlášť když teče krev hned za hranicemi EU, dělat pragmatickou politiku. Například v souvislosti s udržitelností energetiky.

„Evropa se bude znovu možná muset naučit být asertivní, možní i zlá. Poslední rok byl užitečný v tom, že jsme najednou mluvili s vládami, s nimiž se oficiálně vůbec nebavíme, a kupujeme suroviny ze zemí, které nejsou majáky demokracie. A bude to pokračovat i nadále, jsme závislí na okolním světě,“ popisoval například zmocněnec pro energetickou bezpečnost Ministerstva zahraničních věcí Václav Bartuška v podcastu Paměti národa Dobrovský&Šídlo.

Velmi podobně se vyjadřoval minulý týden na konferenci v Černínském paláci s názvem Diplomacie a bezpečnost. Slovo pragmatismus tam padalo celkem často nejen od něj, a ne coby neslušné slovo. Akutní důvody jsou celkem zjevné: zhmotněná ruská hrozba v agresi vůči Ukrajině a podpora Ukrajiny v obraně proti Putinovi jako absolutní priorita české zahraniční politiky.

Co nelze přehlédnout, je, že významně roste strategický vliv pravé ruky premiéra a poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara. Není to překvapivé, patří k nejzkušenějším českým diplomatům, v minulosti působil jako náměstek Černínského paláce a velvyslanec v Izraeli. V zákulisí je Pojar také známý svým razantním a ne zrovna úřednicky svázaným stylem. A zároveň se rád v tomto zákulisí zdržuje.

Výše už byla řeč o Pojarově cestě do Číny, která nepochybně spadá do nové české zahraniční politiky – té, která zatím hledá své jméno. O jednání s čínským nejvyšším diplomatem, kterým je nyní Wang I, jsme se dozvěděli až ex post. A že tam Pojar jednal o exportu, obnovení letecké linky a také měl Číňany přesvědčovat, aby Peking nevyzbrojoval Rusko.

Stejně tak do nové zahraniční politiky patří obsáhlé cesty premiéra Petra Fialy do Asie a Afriky, kde se Česko snaží hledat nové partnery, obnovovat vztahy, otevírat obchodní příležitosti a hlavně proniknout do sítě vztahů a geopolitických propletenců v globalizovaném světě. A také zúročit ostruhy z úspěšného loňského předsednictví EU či z podpory Ukrajiny.

Je zjevné, že Česko momentálně hledá své místo na mapě světa – v časech, kdy už se nemůže opírat jen o své ikony, kdy je až příliš jasný úhlavní nepřítel a kdy je česká politická scéna, zdá se, očištěná od nejcyničtějších pátých kolon nepřátel.

Tak trochu paradoxně jsou to dnes právě Havlovi a Schwarzenbergovi „žáci“ či autentičtí nositelé odkazu, kdo se po všech peripetiích a pod tlakem aktuální situace pokoušejí o politiku mnoha azimutů. Je to těžká disciplína, na níž dosud čeští politici spíš pohořeli a opakovaně sehráli roli kořisti autoritářů.

Jak uspěje tato parta, se teprve uvidí. Vláda by ale o krocích, jako je například nedávná cesta Pojara do Číny, měla co nejlépe a trpělivě komunikovat. Už proto, že v uplynulé, zemanovské dekádě se sbližování s Čínou stalo symbolem politického cynismu a diplomatického rozkladu.

Ani odkaz Karla Schwarzenberga není v nějaké naivní idealistické politice. To by byl velký omyl. „Nejdříve bychom si měli uvědomit, co jsou vlastně diplomatické vztahy a k čemu slouží. Není to morální uznání, není to ani žádná odměna za slušné chování, ale je to uznání faktu, že dotyčná vláda ovládá celou svou zemi. Tak jako krejčí nezahodí nůžky, když stříhal ošklivou látku, tesař nezahodí pilu, se kterou řezal dřevo napadené dřevomorkou, tak, prosím, nechme diplomacii její nástroje, tedy velvyslance, na místě,“ hájil například krátce před smrtí již zmíněný plán vlády poslat do Moskvy nového velvyslance, který se také bude muset setkat s Putinem a možná si s ním dokonce z protokolárních důvodů potřást rukou.

Jeho odkaz je spíš v tom, že politik či diplomat samozřejmě občas musí dělat nepopulární či méně estetické kroky, nebo dokonce dělat chyby, ale zároveň musí za všech okolností budovat důvěru u veřejnosti, že pracuje pouze v jejích službách.