Vily nejbohatších průmyslníků jižně od Prahy udivují. Na počátku byla tužka

Období od konce 19. století do vypuknutí druhé světové války představuje fascinující kapitolu v dějinách vilové architektury. V této éře se zrodily dvě výrazně odlišné, přesto vzájemně provázané linie – okázalé historizující vily a revoluční funkcionalistické rodinné domy. Na poměrně malém prostoru to může vnímavý pozorovatel postřehnout v Českých Budějovicích.

Romantické vily přelomu století jsou ztělesněním ambicí šlechty a nastupující průmyslové buržoazie. Magnáti, majitelé továren a aristokraté si v okolí historického jádra Českých Budějovic nechávali stavět okázalé rezidence. Například Lamezanova vila postavená v roce 1900 pro hraběte Oliviera Lamezana-Salins se inspirovala anglickou architekturou a hrázděným zdivem, vila majitele tuhových dolů Antona Eggerta dokončená v roce 1859 zase patří k nejhodnotnějším klasicistním stavbám v jižních Čechách, vila majitele tužkárny Koh-i-noor Hardtmuth vyznává neobarokní styl.

Bohatá štuková výzdoba, ornamenty, věžičky či arkýře vypovídají o touze majitelů po společenském uznání a estetickém přepychu.

Meziválečná éra pak přinesla radikální zlom. Funkcionalistická architektura 20. a 30. let odmítla historické vzory a vsadila na čistotu linií, prosklené plochy a rovné střechy. Vlastní vila architekta Karla Chocholy, nejvýznamnější osobnosti českobudějovického funkcionalismu, patří k nejhodnotnějším stavbám meziválečné architektury v jižních Čechách. Zátkova vila na Husově třídě či Švecova vila v Dukelské ulici představují dodnes obdivovaný symbol moderního bydlení.

Zmíněná Lamezanova vila v ulici U Zimního stadionu č. 20/3 se vyznačuje hrázděnými štíty vytvářející členitou siluetu, průčelím, na němž se střídá bosované zdivo s okrovými glazovanými zlivskými šamotkami, glazovanou střešní krytinou, bohatě tvarovanými komíny z neomítnutého cihelného zdiva a nakonec i mohutným krbovým komínem, který vystupuje z hmoty domu. To vše zřetelně dokládá silnou inspiraci architekturou anglických venkovských sídel 2. pol. 19. století.

Kde se typické znaky ostrovního stavitelství vzaly na přelomu 19. a 20. století zrovna v Českých Budějovicích?

Popis v katalogu památek Národního památkového ústavu se vrací do srpna 1899, kdy se na štýrském zámku Grünau provdala Mathilde von Hardtmuth, od roku 1896 vůdčí osobnost firmy L.& C. Hardmuth, za Oliviera hraběte Lamezan-Salins, hejtmana dělostřeleckého regimentu číslo 24 konajícího službu v haličském Lvově.

Právě působení hraběte Lazemana v tomto dnes západoukrajinském městě pravděpodobně hrálo při výběru architekta a následné podoby rodinného domu zásadní roli.

„Projekt vily v sousedství továrního areálu se začal připravovat patrně již před svatbou. Tvůrce projektu zůstává doposud neznámý. Vila ale prozrazuje, že její autor věděl o aktuálním dění v soudobé středoevropské architektuře, která v případě rodinného bydlení obracela pozornost k anglickému hnutí Arts and Crafts. V souvislosti s tím nelze opomenout architekturu Lamezanova lvovského působiště, zvláště tvorbu architekta Juliana Zachariewicze, který v 90. letech 19. století v návrzích soukromých domů navazoval právě na Angličany a sotva přitom mohl ujít pozornosti lvovské společenské smetánky,“ praví web Slavné vily.

Ostrovní vliv se obdobně uplatnil i v interiérech. Do severozápadní části dispozice umístil autor nejtypičtější interiérový prvek anglické vilové architektury, patrovou halu s krbem a otevřeným schodištěm. V původně rozlehlé zahradě, která ustoupila rozšiřující se továrně, zanikla cesta lemovaná bustami německých básníků a vázami, a rovněž rosárium, skleník i tenisový kurt.

Vila, kterou postavila firma Josefa Hauptvogla, byla v roce 1945 znárodněna a sloužila mimo jiné jako mateřská škola, po roce 1989 byla upravena pro potřeby banky. Od roku 2015 je ve vile umístěno ředitelství společnosti KOH-I-NOOR.

V sousední zahradě, na adrese U Zimního stadionu č. 19/1, zaujme další honosná vila, pseudobarokní patrová stavba s mansardovou střechou, kterou v roce 1911 pravděpodobně navrhl vídeňský architekt Arnold Goldberger (1872-1950), který na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století projektoval pro firmu L. & C. Hardtmuth dělnickou kolonii.

Robustní dvoukřídlý dům si pořídili Franz von Hardtmuth a jeho manželka Anna rozená von Rostoczil, spolumajitelé zmíněného rodinného podniku L. & C. Hardtmuth. Stavba půdorysu písmene L téměř dokonale evokuje šlechtické sídlo první poloviny 18. století.

„Hlavní východní průčelí orientované do hlavní Lidické třídy vrcholící ve střední části štítem nese pod hlavní římsou alianční znak Hardtmuthů a Rostoczilů, a poukazuje tak na šlechtický původ stavebníků. Hardtmuthova vila reprezentuje svým vnějškem i vnitřními prostorami architekturu takzvaného třetího baroka,“ upřesňuje web Slavné vily.

Ze stavby vystupuje hmota zimní zahrady, jejím protipólem na druhé straně je vysunutý krytý kočárový příjezd. Centrem vnitřní dispozice je pak patrová schodišťová hala.

Ačkoliv budova desítky let slouží státu jako dům dětí a mládeže, web Slavné vily upozorňuje, že zejména v přízemních prostorách se dochovalo mnohé z původní výzdoby. Barokizující mramorové krby, štukové stropy pojednané v novobarokním či novorokokovém duchu, tapety nebo dřevěná obložení stěn. To vše umožňuje udělat si alespoň nepatrnou představu o bytové kultuře nejvyšších vrstev společnosti na sklonku rakousko-uherské monarchie.

Na Lidickou třídu navazuje Mánesova ulice, která mostem Kosmonautů překonává řeku Malši a za ním protíná Dukelskou ulici, jež člověka zavede do vilové čtvrti v okolí Havlíčkovy kolonie. Prostor přiléhající k jihovýchodnímu okraji někdejšího středověkého města, svíraný řekou Malší a korytem Mlýnské stoky, představoval na počátku 20. století jednu z hlavních lokalit, kam se soustřeďovala nová budějovická výstavba.

V letech 1912-1913 vyrostla na dnešní adrese Dukelská č. 455/23 vila Ernestiny Westenové, majitelky jedné z budějovických smaltoven Südböhmische Stanz und EmaillierWerke. Vypracování projektu svěřila dvojici vídeňských architektů Hans Dworzak (1870-1920) a Pompeo rytíř von Wolff.

Web Slavné vily upozorňuje, že zatímco von Wolff představuje na vídeňské architektonické scéně té doby osobnost neznámou, jméno Dworzakovo se spojuje se souborem vídeňských nájemních domů, jejichž průčelí ozvláštňovaly dominantní arkýře.

„Celkově architektura vily odráží stylový rejstřík středoevropské architektury v předvečer první světové války. Hrázděné zdivo, použité v arkýři východního průčelí, odráží doznívající vlivy secesního folklorismu. Nicméně architektonický výraz vily se svým věcným pojetím a formální střízlivostí blíží spíše k proudu architektonické moderny,“ popisuje web.

V zahradě byl kdysi tenisový kurt a kuželník. Katalog Národního památkového ústavu pak zdůrazňuje, že velkorysé pojetí vily, odrážející náročný životní styl elitní vrstvy měšťanského obyvatelstva, se projevilo především ve vnitřním uspořádání domu.

O kousek dál, v Dukelské č. 453/25, si v roce 1916 vybudoval vilku podle vlastního návrhu stavitel a inovátor František Petráš. Zřejmě právě u této stavby debutovaly nové konstrukce střechy a prvky zdiva, které si Petráš patentoval až po první světové válce. Na první pohled zaujme netradiční vzhled vily - nejen zvláštní tvar střechy, ale i provedení fasády z neomítaných cihelných prefabrikátů, které na průčelí vytvářejí jednoduché geometrické obrazce.

„Ve zvýšeném přízemí je k jihozápadu umístěn okosený arkýř, patro je mírně předsazené a z boku kryté téměř svislou mansardovou střechou. Podkroví pod zaobleným hřebenem má k jihu situovaný trpasličí balkónek a zimní zahradu. Je to stavba bizarního, skoro pohádkového výrazu, zděná cihelnými tvárnicemi, takzvanými petráškami, v ornamentálním reliéfu. Na sloupky oplocení byly použity keramické komínové vložky,“ popisuje Encyklopedie Českých Budějovic.

Firma bratrů Petrášových je podepsána i pod další vilou v Dukelské ulici. Rodinný dům č. 671/66, jehož architektonická kompozice je založená na výškovém stupňování - a zároveň půdorysným odsazováním bloků, vznikl podle projektu Karla Chocholy v roce 1931. Atribut této kompozice je velmi dobře patrný u vstupu do zvýšeného přízemí, který je chráněn právě jedním z odsazení. Nicméně Chocholovu základní myšlenku do značné míry zahladila pozdější přístavba.

„Významný meziválečný architekt Karel Chochola byl dobře orientovaný v soudobém architektonickém dění v Evropě. Díky svým kontaktům s významnými evropskými architekty přinášel do republiky aktuální směry architektury ve stejné době, jako je přejímali architekti v centrech moderní architektury u nás, jako byla Praha či Brno. Podněty ze zahraničí tak přispěl k utváření stylu purismu a funkcionalismu u nás,“ doplňuje katalog Národního památkové ústavu.

Karel Chochola si vlastní, funkcionalistickou vilku s projekční kanceláří postavil nedaleko na Lineckém předměstí v ulici S. K. Neumanna č. 258/4. Žil zde až do poloviny druhé světové války, kdy byl jako aktivní odbojář zatčen gestapem a během heydrichiády v roce 1942 nacisty zavražděn.

Na křižovatce Dukelské a Kaplířovy stojí vila č. 695/76 vybudovaná ve stejné době a v podobném duchu. Web Slavné vily podotýká, že kubická hmota asketicky pojatých průčelí, v nichž se střídala světle šedá omítka s tmavými okenními rámy, získala větší plasticitu až při stavbě, kdy dodatečně přibyly dva balkony. Zajímavá je i půlválcová hmota schodiště, která vystupuje ze zahradní fasády.

Rodinný dům si v roce 1933 nechal postavit řídící učitel a okresní zastupitel Alois Zimmermann podle projektu pražských architektů Richarda Ferdinanda Podzemného (1907-1987) a Kamila Ossendorfa (1908-1994). Zimmermannova vila patří mezi jednu z mála realizací pražské architektonické avantgardy v oblasti rodinného bydlení na jihu Čech.

V zahradě na adrese Dukelská č. 714/80 je další dílo architektů Richarda F. Podzemného a Kamila Ossendorfa. Jde o rodinný dům předního českobudějovického advokáta Františka Švece. Od konce 20. let do druhé půlky 30. let vzniklo v Českých Budějovicích na dvě desítky funkcionalisticky pojatých vil, ta Švecova je bezesporu nejvýznamnější památkou, jež nezapře vliv slavného švýcarsko-francouzského architekta, designéra a urbanisty Charlese-Édouarda Jeannereta, známého jako Le Corbusier, který je považován za jednoho z průkopníků toho, co se dnes považuje za moderní architekturu.

„Dvoupatrový podélný blok, předsazený zčásti nad přízemím, podpírají ocelové sloupy. První patro ústí na malou terasu, ze které je subtilní železobetonovou spirálou schodiště přístupná zahrada. Druhé patro je z poloviny odsazeno ve prospěch podélné střešní terasy, kterou z části kryje sklobetonový strop. Na severní straně vystupuje půlválec schodiště se vstupem,“ líčí stavbu Encyklopedie Českých Budějovic.

Nepřehlédnutelné je celé zahradní průčelí, které se v úrovni prvního patra otevíralo prosklenými stěnami či rozměrnými okny. V interiéru pak umožnil železobetonový skelet vznik de facto jednotného otevřené prostoru s pracovnou, jídelnou a obývací místností, které oddělovala pouze zasunovací stěna.

Soubor funkcionalistických vil v okolí Havlíčkovy kolonie uzavřela na sklonku 30. let druhá vila v Dukelské ulici č. 711/95 již zmiňovaného stavitele Františka Petráše. Během meziválečného období, které oddělovalo tuto stavbu od architektovy první vily, se jeho firma vypracovala mezi přední stavitelské firmy nejen v Českých Budějovicích, ale i v celých jižních Čechách. Web Slavné vily připomíná, že vedle projekční a stavební činnosti provozovala společnost bratrů Petrášových také cihelnu v nedalekých Mydlovarech.

Do výrazu svého domu František Petráš promítl pro funkcionalismus neobvyklé střídání ploch materiálově i barevností odlišné. Hladké bílé omítky doprovodil keramickým obkladem, kterým pokryl například půlkruhovou hmotu schodiště či celou úroveň sklepního podlaží.

„V důsledku poválečné hospodářské krize firma Bratři Petrášové v roce 1946 zaniká. František Petráš odešel do Českého Krumlova, kde působil do roku 1953 v pozdějším Okresním stavebním podniku, v 70. letech se pak podílel na rekonstrukci domů v historickém jádru města. V Českém Krumlově zemřel v dubnu 1976 ve věku 91 let,“ uzavírá portál Slavné vily.