Hannibal Lecter na Smíchově. Jako by úchvatná vila vypadla z filmového hororu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se řekne Smíchov, většina Pražanů si vybaví bloky činžáků, veřejné budovy, kostely a někdejší tovární areály přeměněné na kanceláře a obchodní centra. Ale na svazích nad Vltavou, kam typická městská zástavba už nedosáhla, se rozprostírá pozoruhodná vilová čtvrť.

Kdysi se tady táhly vinice a stávaly malebné usedlosti. Některé se zachovaly doposud, po jiných zůstal jen název ulice. Na jižním svahu Strahova vinice mizely postupně, teprve koncem 19. století se pozemky začaly rozprodávat jako stavební parcely pro rodinné domy.

A některé z nich se vymykají zažitým představám o tom, jak má vila vypadat. Například dům známého sochaře Čeňka Vosmíka či úspěšného stavitele Viktora Beneše.

Zajímavou stavbou je však třeba i domek v ulici U Nesypky č. 1312/19 z roku 1914 od Antonína Belady (1881-1936), který je v některých detailech, jako je branka, vstupní dveře, zábradlí balkonu či tvar mansardy, ovlivněn jedinečným stylem českého kubismu.

O něco výše, na křižovatce Pěší a U Nesypky měl vilu č. 1509/26 písničkář a zpěvák Karel Hašler, po něm zde žil spisovatel, výtvarník a tvůrce legendární postavičky Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Na parcele kousek odsud si postavil drobný domek slavný herec Karel Höger.

Ve svahu výše na hlavní ulici Na Hřebenkách jsou po levé straně terasovité domy z období normalizace a naproti nim stojí nenápadná, ve své době ovšem přepychová vila č. 2365/41 s náramným výhledem ředitele litvínovských závodů Gustava Šebora, kterou v roce 1938 navrhl olomoucký rodák Jacques Groag (1892-1962). Tento český architekt židovského původu pracoval se slovutným rakouským architektem Adolfem Loosem (autor Müllerovy vily ve Střešovicích), s nímž navrhoval vilu Moller ve Vídni. Utekl před nacisty do Velké Británie.

Pozůstalost manželů Groagových (manželka Hilde Blumberger alias Jacqueline Groag byla textilní designérka) je uložena v prestižním Victoria and Albert Museum v Londýně. To o sobě nemůže říci žádný jiný Čech. Šeborova vila na Smíchově sloužila po válce a únoru 1948 belgickým a francouzským diplomatům.

Ulice Na Hřebenkách se svažuje k zelenému pásu, který lemuje strahovský kopec a ústí do Petřínských sadů. Silnice zde vytváří otočku o 180 stupňů a v tomto oblouku jsou tři stavby, které si zaslouží zastavení. První je někdejší luxusní, v současnosti zdevastovaný hotel Vaníček (Na Hřebenkách č. 1284/60), který na počátku 90. let vznikl přestavbou garáže načerno. Za jeho žalostným stavem stojí majetkové spory.

Hned vedle stojí vila č. 620/58, kterou si v roce 1978 podle vlastního návrhu dostavěla partnerská dvojice architektů, kteří patřili k nejvýznamnějším tvůrcům své doby, manželé Věra (1928) a Vladimír (1920-1990) Machoninovi.

Stejně jako jejich ostatní projekty, je i rodinný dům na stráni Strahova vyveden v brutalistním stylu. Ostatně plášť z „rezavého“ kovu se nápadně podobá řešení, které vtiskli obchodnímu domu Kotva a Domu bytové kultury (DBK) v Praze. Vedle těchto významných staveb stojí dvojice třeba i za projektem hotelu Thermal v Karlových Varech či budovy českého velvyslanectví v Berlíně.

Za obloukem ulice níže se pak vypíná vila akademického sochaře Vincence Čeňka Vosmíka z roku 1910 (Tichá č. 1224/3), asistenta významného umělce Josefa Václava Myslbeka. Autorem vily ve stylu pozdní secese s „hradní věží“, fasádou popsanou říkankami či ateliérem sochaře, který například vypracoval kopii barokní sochy na Karlův most a sousoší zápasících gigantů při vstupu do Pražského hradu, je profesor Josef Fanta (1856-1954).

Tento významný architekt navrhl například skvostnou budovu hlavního nádraží a budovu nynějšího Ministerstva průmyslu v Praze nebo impozantní Mohylu míru u Brna, která je spjata s bitvou u Slavkova. I Vosmíkovu netradiční vilu chce nynější majitel zbourat.

Ve svahu o ulici níže tvoří křižovatka ulic Švédská a U Nesypky prostranství, kterému dominuje kaple Nejsvětější Trojice zbudovaná v roce 1667 z iniciativy tehdejšího vlastníka zdejší usedlosti Jiřího Maxmiliána Nesyby a jeho manželky Barbory Apolonie.

K náměstíčku přiléhá zahrada s rodinnou vilou č. 1255/3 s hrázděním ve štítu, kterou si v roce 1911 nechal postavit inženýr Josef Černohorský. Netradiční je mimo jiné proto, že se v jejím vzhledu prolíná romantismus, moderna a pozdní geometrická secese.

Pod kaplí zaujme přiléhá přízemní stavba (Švédská č. 39) s kolonádou a jedinečnou vstupní bránou, se mřížovými vraty a s figurální plastickou výplní pod horním obloukem portálu. Objekt je součástí někdejší usedlosti Hřebenka, která stála za nynější kolonádou a v roce 1922 ji koupil architekt a stavitel František Kavalír (1878-1932). Ten v letech 1926 až 1928 chátrající dům velkolepě přestavěl v moderním stylu.

Vybudoval tu nové byty, krámky a také restauraci s kavárnou a spolkovými místnostmi. Zároveň si tu postavil vlastní byt, k němuž náležela zahrada s mimořádným výhledem na Prahu. K výzdobě komplexu si přizval žádané umělce, jakými byli malíř Václav Špála, jenž navrhoval vitráže do oken hlavního schodiště, či sochař Jaroslav Horejc, který je zase podepsán třeba pod zdobnou a památkově chráněnou mříží vstupu.

V navazující Zapově ulici, v místech, kde se zvedá robustní zeď, stojí ve svahu dům č. 1539/7, který si v roce 1924 nechal postavit významný slovenský politik, někdejší poslanec uherského sněmu i pozdějšího československého Národního shromáždění a ve druhé polovině 30. let předseda československé vlády Milan Hodža.

Do vily jezdil na návštěvy i prezident T. G. Masaryk či Edvard Beneš. Po Mnichovu roku 1938 Hodža emigroval do Švýcarska. Po komunistickém puči v únoru 1948 vila sloužila jako dětské jesle, později zde bylo zdravotní středisko. Po roce 1989 byla vrácena rodině a posléze prodána. V současnosti je zde rezidence lucemburského velvyslance.

Ob jednu zahradu vedle, za úzkým schodištěm vedoucí mezi zahradami, je ve stráni nenápadná dvoupatrová vila s okrovou omítkou (Zapova č. 376/2), do níž se po konci druhé světové války nastěhovala právnička, politička, poslankyně národních socialistů Milada Horáková s rodinou. A žila zde až do roku 1949, kdy byla komunistickými úřady zatčena.

Její manžel Bohuslav Horák právě z tohoto domu osudného 27. září 1949 před Státní bezpečností utíkal. Zmizel přes terasu zahradou jen v papučích a emigroval do Spojených států. Milada Horáková byla po vykonstruovaném procesu 27. června 1950 komunisty zavražděna.

Schodiště nahoře ústí do Švédské ulice u drobného parčíku, někdejší trolejbusové smyčky, poblíž se napojuje ulice Nad Výšinkou, k níž přiléhá zahrada se vzrostlými duby. Pod nimi se krčí vilka (Nad Výšinkou č. 1259/17) s neobvyklou kombinací kamenného a cihelného zdiva.

Pro svého bratra ji nechal postavit v úvodu zmiňovaný, úspěšný stavitel a novobarokní architekt Viktor Beneš (1858-1922), jenž má dům ve stejném slohu hned vedle. A to je tedy impozantní dílo.

Historická dominantní stavba v architektonicky ojedinělém zámeckém stylu byla postavena roku 1912. Dům (Nad Výšinkou č. 1258/15), který má užitnou plochu dva tisíce metrů čtverečních, postavil Viktor Beneš pro svou rodinu, především své dvě děti.

Klub za starou Prahu připomíná, že Beneš byl v českých zemích patrně prvním stavebním podnikatelem, jenž samostatně navrhoval a prováděl průmyslové budovy všech druhů, avšak nejen je. Je například podepsán pod podnikovou elektrárnou karlínské Daňkovky, pro Západočeský báňský akciový spolek navrhl kotelnu, strojovnu a těžní budovu hlubinného dolu v Lamperticích.

Rekonstruoval a rozšiřoval starší podniky a doplňoval je budovami cukerních rafinérií, jako například pro rodinu Schoellerů v Čakovicích. Stavěl i celé nové závody, třeba v Břeclavi, v Leopoldsdorfu na Moravském poli či v chorvatském Osijeku, kde Beneš později postavil také parní mlýn. Do počátku první světové války pak vystavěl čtyři cukrovary v tehdejším Maďarském království.

Interiér jeho smíchovské vily byl obložený precizně zpracovaným dřevem, vyšívanými tapetami a vitráže byly autorským dílem Alfonse Muchy. „V podobě vily lze spatřovat vliv anglické vilové architektury a zároveň směšování modernistických (průčelí), secesních (vikýře) a zejména historizujících prvků (novogotický portál se sochařskou figurální výzdobou, novorománský sál),“ upřesňuje katalog Národního památkového ústavu.

Netradiční vzhled zaujal zahraniční filmaře, kteří do vily situovali část děje hororového thrilleru režiséra Petera Webbera nazvaný Hannibal Rising z roku 2007, který pojednává o kanibalistickém psychiatrovi a sériovém vrahovi Hannibalu Lecterovi.

Viktor Beneš zemřel deset let po dokončení stavby. Později zde žil profesor Alfred Engel spjatý s činností Židovského ústředního muzea. Ve druhé polovině 20. století sloužila vila potřebám Československého rozhlasu. Komunisté, kteří dům po nástupu k moci znárodnili, ho po roce 1989 vrátil rodině, která ho později prodala.

Před několika málo lety zveřejnil nový vlastník záměr, že chce tuto pozoruhodnou vilu zbourat. Ostatně v této části Smíchova se ani zdaleka nejedná o jediný případ.

V sousední zahradě pak stojí vila č. 2469/13 vystavěná v romantickém stylu, kterou navrhl architekt Vladimír Grégr (1902-1943), autor několika funkcionalistických vil na pražském Barrandově. Grégr se zapojil do protinacistického odboje, v březnu 1940 byl zatčen a o dva a půl roku později v berlínské věznici Plötzensee nacisty zavražděn. Vila prošla v posledních letech zásadní přestavbou.

Ulice Nad Výšinkou ústí do ulice Nad Mlynářkou a z ní se lze mezi zahradami protáhnout úzkým chodníkem až k funkcionalistickému rodinnému domu (Na Hřebenkách č. 1882/12), který vznikl v roce 1928 podle projektu Jana E. Kouly (1896-1975).

Dům s vystupujícím půlkruhovým schodištěm patřil nejvýznamnějšímu muži meziválečného nakladatelského a tiskařského koncernu Melantrich, generálnímu manažerovi Jaroslavu Šaldovi. Koula je autorem třeba jedné z výstavních vil ve známé funkcionalistické kolonii Na Babě v pražských Dejvicích.

Nedaleký Strahov již sice leží v katastru Břevnova, ale nelze ho od této části Smíchova oddělit. Na plošině na vrcholu kopce se totiž vypíná gigantický Strahovský stadion vybudovaný kvůli Všesokolským sletům. Málokdo si totiž uvědomí, že i tento chátrající betonový kolos - následně dostavený převážně v 60. a 70. letech minulého století pro potřeby cvičenců spartakiády - má části, které patří mezi architektonické unikáty.

Původní stadion navrhl ze dřeva architekt Alois Dryák (1872-1932), mimo jiné autor Langhansova domu ve Vodičkově ulici nebo Radiopaláce na Vinohradské třídě.

Ve 30. a 40. letech se stadion pro téměř 140 tisíc diváků dále přestavoval, vznikla západní tribuna s věžemi z režného cihelného zdiva a později severní a jižní tribuny podle návrhu Ferdinanda Balcárka a Karla Koppa. Právě tyto části jsou nejcennější a odkazují k funkcionalistickému stylu. V letech 1960-1975 byl celý areál dostavěn pro potřeby národních spartakiád.