Hlavní obsah

Komentář: Domácnosti chudnou, několik firem bohatne. Stát musí zasáhnout

Jana Matesová
Ekonomka, bývalá zástupkyně Česka při Světové bance
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

Reklama

6. 10. 14:11

Stát má nejen právo, ale i povinnost zavést daň z mimořádného zisku, píše v komentáři ekonomka Jana Matesová. Uvádí, že většina domácností bez svého přičinění zchudla, zatímco několik firem bez svého přičinění velmi zbohatlo.

Článek

V posledních dnech se vlády zemí Evropské unie, včetně české vlády, přiklonily k zavedení „daně z mimořádných zisků“. Motivací k tomu jim je několik faktů, z nichž ne se všemi se ve veřejné diskuzi operuje férově.

Základní argument, který ale ve veřejné diskuzi příliš neslyšíme, je, že z důvodů, které samy domácnosti ve velké většině nijak nezavinily, velká část domácností ve společnosti rychle chudne. Chudnou nejen domácnosti sociálně slabé, ale i domácnosti celé střední třídy.

Zároveň je však malý okruh podniků, které ze stejných důvodů, o které se nezasloužily, dramaticky rychle bohatnou.

Tuto nerovnováhu, tuto tržní chybu je třeba v ekonomice napravit dříve, než způsobí nezastavitelný rozklad soudržnosti společnosti. Ano, jedním z těch důvodů je válka, druhým je špatná regulace odvětví, ve kterých tržní mechanismus sám o sobě fungovat nemůže, přesněji – bude bez regulace fungovat proti zájmům spotřebitelů a proti konkurenci, a stát je tedy v tržní ekonomice regulovat musí.

Jenže je musí regulovat dobře, ne špatně. Každopádně mimořádný skok v příjmech několika firem není jejich zásluhou a mimořádně rychlé chudnutí domácností není ve velké většině výsledkem jejich chybných rozhodnutí.

Vlády samozřejmě také hledají, jak naplnit rozpočty v situaci, kdy jim v zájmu udržení klidu ve společnosti nezbývá nic jiného, než aby značné části ekonomiky podporovaly z veřejných rozpočtů. To je argument často používaný. Je ovšem nutné zdůraznit, že podporování „z veřejných rozpočtů“ znamená: poskytneme vám teď pomoc z peněz všech daňových poplatníků na našem území, současných i budoucích v době mnoha dalších let.

Stát žádné peníze nemá, jsou to peníze lidí, kteří na jeho území žijí, platí DPH z každého svého nákupu čehokoliv, odvádějí další daně a odvody, případně je odváděli celý pracovní život a teď by z nich chtěli čerpat finanční podporu ve stáří nebo nemoci, zdravotní a sociální služby, chtěli by mít spolehlivou infrastrukturu atd. Jinými slovy, stát, který „ze státního“ vyrovnává lidem propad životní úrovně, jen dělá to, že peníze všech lidí pro současnost přerozdělí formou jakéhosi úvěru s tím, že v budoucnosti si to všechno doplatíte, a to jak vy sami, tak vaše děti a jistě i vnoučata.

Doplatíte si to formou horších veřejných služeb, nižšího poměru důchodů ke mzdám a především vyššími daněmi. Není více fér uhradit co největší část nákladů na toto přerozdělení z mimořádných zisků těch firem, které na současné situaci nezchudly, ale naopak bez vlastního přičinění vydělaly?

V dalším textu nebudu používat výraz „mimořádná“ daň, ani „válečná“ daň. Opravdu jí budu říkat mezinárodním technickým termínem windfall daň. Daň ze zisku přivátého větrem jako list spadlý ve větru do klína. Bylo by lépe, kdybychom našli odpovídající český termín místo anglicismu, třeba daň z přivátého zisku, ale výraz mimořádná daň zastírá její podstatu a přispívá k neustálému točení se argumentace odpůrců v kruhu („Každý rok se děje něco mimořádného.“).

Nepoužívám ani výraz válečná daň, protože příčinou skoku zisků u některých firem poskytujících nezbytné zboží a služby je sice válka Ruska vedená proti Ukrajině, ale nejen ona. Je jí i vysoká inflace z důvodů příliš velkého povzbuzování poptávky ve všech vyspělých zemích v předchozích 14 letech i špatná regulace některých odvětví.

Takže: jsme v situaci, kdy někdo velmi vydělává na situaci, v níž většina domácností bez vlastního přičinění výrazně zchudla a chudne. To je stav, který je třeba v zájmu udržení soudržnosti společnosti, předejití jejímu štěpení a rozkladu vrátit zpět do rovnováhy.

Česká vláda, a podobně řada dalších vlád EU, uvažuje v zájmu navrácení rovnováhy do ekonomiky mimo jiné o uvalení daně na skokově zvýšené zisky firem v energetickém sektoru, zpracování ropy a bankovnictví. Pochopitelně jen na ty, které tyto skokově zvýšené zisky mají. Velmi silně se proti tomu záměru ozývají velké banky a ve veřejné diskuzi při tom zní některé argumenty, které jsou nefér, zavádějící a někdy i úplně nepravdivé.

Ilustrativním shrnutím byla diskuze v Událostech, komentářích České televize 5. října, jíž se účastnil také představitel investorů v energetice a použil některé argumenty, které diskuzi o této dani strhávaly zpět do bodu nula.

Dovolte mi rozebrat některé z těchto argumentů.

1. Argument, že „banky nemají žádnou výhodu z toho, že se zvýšily ceny energie“ je faul nehodný kvalit šéfa největší banky na našem trhu. Stát nenavrhuje dodatečné zdanění skokově zvýšených zisků proto, že by snad velké banky těžily z růstu cen energií, ale proto, že skokový nárůst jejich zisků je výsledek toho, že Česká národní banka výrazně zvýšila úročení povinných vkladů bank u centrální banky, čímž jim automaticky zvýšila výnosy, ale banky dlouho váhaly, než tyto výnosy začaly promítat do úročení vkladů jejich klientů, do bankovních poplatků a do dalších služeb klientům. I dnes, tedy po roce a čtvrt od doby, kdy ČNB začala sérii zvyšování úroků, to dělají jen zdráhavě a u omezené části vkladů.

2. Argument, že se banky chovaly velmi lidumilně, když v době pandemie poskytovaly se zárukou státu úvěry podnikům postiženým pandemií, je nedůstojný vůči veřejnosti, protože předpokládá, že veřejnost neví, že hlavní podstata podnikání v bankovnictví, hlavní podstata celého bankovního byznysu, je poskytování úvěrů. Ne ochrana vkladů, ale poskytování financování těm, kdo momentálně nemají tolik peněz, kolik by potřebovali, prostřednictvím úvěrů.

To je hlavní živobytí bank. Stát tedy v pandemii pomohl bankám, aby mohly dál dělat svůj byznys i tam, kde se jim riziko zdálo příliš velké, kde se obávaly, že by mohly být jejich výnosy z příslušných úvěrů ohroženy. Stát bankám v těchto případech poskytl státní garanci, přeloženo do obecného jazyka: prodal bankám pojistku, že když se jim splátky těchto úvěrů nevrátí, obyvatelé Česka – všichni, kdo v Česku nakupují a odvádějí při tom aspoň DPH – se na této ztrátě budou podílet. V danou dobu to bylo správné rozhodnutí, ale v žádném případě nejde o lidumilství ze strany bank, ale o normální byznys.

3. Argument, že v minulých dvou letech byly podnikání bank a jejich ziskovost ovlivněny pandemií a uzavíráním částí ekonomiky, je v kontextu návrhu daně irelevantní, protože návrh počítá s průměrem za delší období, například pěti let, a v letech 2017, 2018 a 2019 pandemická omezení nebyla, naopak šlo v celé vyspělé Evropě o období prosperity. Stát nenavrhuje, že by zisk budoucích tří let srovnával se ziskem z doby pandemie, ale s průměrem předchozích pěti let a ještě k tomu průměrnému zisku 20 procent přidal. Ano, asi by měl při výběru subjektů s „neobvyklým nárůstem zisku“ spíš posuzovat průměrnou výnosnost kapitálu, ne zisk, protože výše kapitálu se mohla měnit i skokově, ale v dostupných datech nevidím podstatný rozdíl.

4. Plně oprávněný je ovšem argument, že banky potřebují zisk k posilování svého kapitálu, zejména v této neklidné době. Však také v tom předběžném návrhu, který je k dispozici veřejnosti, stát počítá s tím, že k průměru zisku z předchozích pěti nebo více let připočte 20 procent a teprve tu část zisku, která tuto hodnotu převýší, zdaní. A to ne stoprocentně, ale jen šedesáti procenty. Na posilování kapitálu by to mělo stačit a předpokládám, že ministerstvo financí má příslušná čísla dobře prodiskutována s Českou národní bankou, která je za odolnost bankovního systému proti ekonomickým tlakům odpovědná. Pokud 20 procent nestačí, mohou se jistě dohodnout na vyšším procentním navýšení.

5. Argument, že stát „nemá vyzobávat, koho dodatečně zdaní a má dodatečně zdanit celá příslušná odvětví“, vrací celou diskuzi o windfall dani v českém veřejném prostoru na samý začátek. Windfall daň není sektorová daň. Je to daň pro ty subjekty, kterým vnější okolnosti přivály nebývale vysoké zisky, a to navíc na úkor jejich klientů. Týká se tedy jen těch, kdo takové mimořádné zisky mají. Netýká se celých odvětví a nemusí se týkat subjektů jen z několika mála odvětví.

6. Celá diskuze o této dani u nás trpí faktem, že Česká republika za celou dobu své existence nikdy nezavedla účinnou ochranu trhu proti zneužívání dominantní tržní síly, kdy několik subjektů v odvětví může díky svému podílu na trhu postupovat proti zájmu klientů. Mohou dusit a pohlcovat konkurenty nebo bránit jejich podnikání a zneužívat zúžené konkurence proti zájmu spotřebitelů, pokud jde o cenu a kvalitu.

Nejznámějším příkladem u nás jsou operátoři mobilních telekomunikačních sítí, je to ale i případ například holdingu Agrofert v oblasti potravinářského průmyslu, části spotřebitelské chemie a části zemědělství a je to případ dominantních podniků z dalších odvětví poskytujících výrobky a služby, které lidé nezbytně potřebují, a proto je nakupují, i když jsou drahé nebo nepříliš kvalitní.

Ne všechny firmy v celém sektoru energetiky mají možnost vytvářet velké zisky, protože v některých segmentech toho odvětví je silná konkurence, a ne všem vyskočily zisky v důsledku situace na mezinárodních trzích. I šest obřích bank na českém trhu má dominantní tržní sílu, několik desítek dalších bank pak soutěží o to, jak klienty přetáhnout a neohrozit při tom svou stabilitu, aby je velké banky nepohltily. Je teď důležité, zda se stát dobře podíval, které firmy zaznamenaly velký, nepřirozený nárůst zisku, a které ne.

V bankovním sektoru ovšem základním problémem není ani tak nedostatek konkurence, ale fakt, že český střadatel nerad přechází k jiné bance, mimo jiné asi proto, že si pamatuje doby, kdy přechod k jiné bance byl spojen s vysokými náklady. Podílíme se tedy na schopnosti velkých bank nevycházet klientům příliš vstříc sami. Pokud by po případném zavedení windfall daně banky přenesly důsledky daňového odvodu na klienty, je čas přejít k těm bankám, které se chovají vstřícně.

7. Podle toho, co víme o návrhu windfall daně pro energetický sektor, není pravdivý argument, že stát veškeré výnosy energetických výrobců nad stanoveným stropem cen elektřiny a plynu „zdaní de facto stoprocentní daní“. Pokud by to pravda byla, vedlo by to k tomu, že výrobci přestanou trh zásobovat energií, anebo dodávky alespoň hodně utlumí. Ještě před tím budou stát hrozbou zastavení dodávek vydírat, jak ukazuje příklad Slovenska. Podle všech návrhů stát počítá s přiměřenými kompenzacemi nákladů výrobcům energie, i do návrhu státního rozpočtu na to vložil výdajovou položku.

8. Nejdůležitější na závěr: nikdo nenutí podniky, aby vytvářely mimořádné zisky z důvodu vnějších okolností. Ani stát, tím méně spotřebitelé. Mohou se se svými klienty podělit o výnosy přímo: nezvyšováním cen nepřiměřeně, přenesením úrokových výnosů z povinných vkladů u České národní banky z výraznější části do služeb pro klienty. Pak nebudou tvořit mimořádně vysoký zisk (nebo lépe: nebudou dosahovat skokového nárůstu výnosu z kapitálu) vyčnívající výrazně nad průměr předchozí řady let a žádnou dodatečnou daň platit nebudou. Automaticky.

U energetiky je to složitější, protože z ekonomické podstaty věci energetika musí být silně regulované odvětví. Tržní mechanismus v něm z povahy odvětví nemůže sám působit tak, aby si bral jako rukojmí spotřebitele. V Evropě ovšem není regulováno dobře. Na skokovém nárůstu ziskovosti některých výrobců se tedy z velké části podílí i špatná regulace. Tu je třeba napravit, a to rychle. Zdá se, že je to v plánu, nicméně donedávna se tomu některé silné státy v EU bránily.

Každopádně dosavadní mimořádné skoky ve výši zisku některých výrobců energií nejsou jejich zásluhou, ale výsledkem té špatné regulace. Většina domácností bez svého přičinění zchudla, několik firem bez svého přičinění velmi zbohatlo. Stát má v zájmu lidí, kterým má sloužit, nejen právo, ale měl by mít i povinnost toto přerozdělení bohatství ve společnosti vrátit v zájmu udržení soudržnosti do přijatelných mezí.

Pomoc proti zdražování – Jak zvládnout krizi

Domácnosti a firmy čelí problémům s vysokou inflací a růstem cen energií. Projekt Seznam Zpráv „Jak zvládnout krizi“ vám nabízí praktické informace, jak ušetřit a jak řešit či snížit dopady zdražování.

Mohlo by vás také zajímat:

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované